Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Jan Tielens
Historie může někdy připomínat hustě zalidněné, spíše starobylé velkoměsto, ve kterém se v těsném sevření nekonečných budov řazených do neprostupných soustav bloků, kondomií, ulic a uliček tísní davy téměř nerozlišitelných jedinců. Vše působí dojmem chaosu, spletitosti a nezbadatelné komplexity. Síť je příliš hustá na to, aby se v ní někdo spolehlivě zorientoval. Jenomže kdesi nahoře se s jistotou a rozvážností pohybuje, ze střechy na střechu, kočka nebo pták. Městem se pohybují naprosto volně bez toho, aby se v něm ztráceli nebo byli dezorientováni a nevěděli kudy kam se pustit. Přesně taková je role historiků. Jednotliví historikové se mezi sebou různí délkou doskoku, výškou nadhledu a rozsahem teritoria, po kterém se pohybují s familiární jistotou, která tolik popuzuje všechny vyznavače ideologie lidovosti a plebejství. Existují ale také území, kterým se většina z nich vyhýbá, anebo o kterých přejímají stereotypizovaná vyprávění neprostupných smyček „urbánních“ mýtů. Naštěstí existují průzkumníci neprobádaných území, bořitelé mýtů, kteří dosud nezakreslený terén mapují. Občas to způsobí velký rozruch, explozi nebo zážitek, kolem kterého se ostatní s podivem nebo s rozhořčením shluknou. To se podařilo například F. Furetovi, když přesvědčivě obnažil i ty nejjistější pevniny mýtu Velké francouzské revoluce, nebo když profesor Cibulka objevil důkazy o pokročilosti iroskotského kulturního vlivu v Modré na Velké Moravě, když profesor Vašica, Zdenka Tichá, Zdeněk Kalista, Arne Novák aj. rehabilitovali barokní kulturu jako předehru, na kterou kontinuálně navázalo národní obrození, nebo když Josef Pekař zpochybnil dosud vládnoucí pojetí smyslu českých dějin apod. Domnívám se, že takovou úlohu plní i poslední práce Tomáše Petráčka Církev, Tradice, Reforma – odkaz Druhého vatikánského koncilu, která se pouští na velmi nejisté a výbušné území vztahu mezi církví a modernitou, křesťanstvím, respektive katolicitou a sekularitou. Kdo by očekával ty či ony předem předpokládané závěry, bude zklamán, anebo velmi překvapen.
Než se pokusím nastínit některá témata a otázky, které si kniha klade za cíl zodpovědět, tak je třeba zdůraznit celkem samozřejmý, nicméně opomíjený hermeneutický fakt. Nejenže současnosti nelze rozumět bez znalosti a poznání dějinného vývoje, ale evropským dějinám nelze, minimálně do 19. století, rozumět bez hlubšího porozumění církevním dějinám. Vnímání církevních dějin jako jakéhosi apendixu nebo jen jednoho ze segmentů oboru historie patří mezi dávno dekonstruovaný mýtus, ať už je jeho setrvačnost jakkoliv silná. Provázanost, propojení obecných a církevních dějin, má do této doby, a v důsledcích, díky kontinuitě trvání dějin i nadále (byť je tato kontinuita dějin často nelineární a diskontinuitní, např. F. Vouga hovoří o tzv. diskontinuitní kontinuitě dějin), nedělitelnou, perichoretickou a vzájemně se interpretující povahu. Právě rozkrývání a rozplétání konkrétních smyček takové provázanosti v okamžiku hlavních paradigmatických změn moderní západní společnosti je cennou a rozhodně ne častou devízou Petráčkovy knihy.
V úvodu knihy autor nastiňuje perspektivu vývojového procesu křesťanství, který je doslova rozrušen dramatickými pohyby paradigmatických změn. Obraz těchto změn příhodně ilustruje přirovnání k propadu nebo vzedmutí zemských desek při zemětřesení, kdy při pohybu zemské kůry vyvstávají pevniny nad hladinu moře, vystupují nad okolní terén, nebo se naopak propadají dolů. Dodnes viditelné zlomy tektonických desek rozeznáváme nejen vizuálním studiem geomorfologie reliéfu, ale také na základě zkoumání rozdílnosti klimatu a specificity místních ekosystémů. Podobně se Tomáš Petráček snaží nastínit klima základních sedmi paradigmatických zlomů vývoje křesťanství. Hned od úvodu je jasné, že Petráček nevnímá dějiny jako soubor daných faktů, které sčítá, nýbrž jako stav dění (faciens), který je třeba uchopit v jeho dynamické logice.
Církev, tradice, reforma / Odkaz Druhého vatikánského koncilu
Autor: Vyšehrad
Na Petráčkově přístupu k historické látce je velmi sympatickou skutečností neustálá snaha o promýšlení dějin, kladení si otázky po smyslu dějinnosti a po filozofii dějin. Dějiny se dějí, mimo jiné, v neustálé interpretaci, nic není jisté, dané, vše je vevázáno do otázky sebeidentifikace, sebeinterpretace, jejíž součástí je i rozumění vlastní dějinnosti, od kterého se odvíjí i interpretování historických událostí, a zpětně, od interpretování historických událostí, se odvíjí zase sebechápání a sebepojetí. Nadto platí, že dějiny jsou vždy interpretací, ve které dochází k selekci. Reflexe, na základě čeho k selekci významů a informací dochází, je základní pro rozumění dějinám. Dějiny nejsou dány, to, co bylo, není dáno jednou pro vždy, dějiny se stále dějí v zápase o interpretaci. Často si ani neuvědomujeme, do jaké míry jsou naše pohledy výsledkem takového pojetí dějin, ve kterém se historie stala otrokem stranických cílů a lidských vášní. Z tohoto hlediska neexistuje žádná věta obsahující jakoukoliv historickou relevanci, která by byla neutrální ve vztahu k utváření vlastního sebepojetí.
Dějinnost člověka má antropologickou povahu. Zralejší studium a četba dějin se netýká jen určitého oboru zájmu, nýbrž dotýká se nás samých. Prostá věta „nacismus byl zrůdný“, nebo „historie mě nezajímá“ se zásadním způsobem podílí na sebepojetí jedince a současně ho odráží. Ne náhodou Petráček takové jevy jako je ahistorické zdůrazňování klerikalizace, sakramentalizace, ideologizace piánské epochy církevních dějin interpretuje jako projevy přílišného antropologického pesimismu, který je v rozporu s konstitutivní povahou křesťanství, jíž je vlastní historická schopnost adaptability, legitimní plurality a diskurzivity, čehož plodem je například vznik a povaha univerzit. Autoritářství a jeho konkrétní formy čte Petráček jako symptomy ztráty smyslu pro pluralitu, odlišnost a hledání, jako výraz porušeného vztahu mezi světem a náboženstvím, jehož důsledkem je nejen následná potřeba konzervativismu, rigidity, obhajoba statu quo, ale také důsledkem přetěžování člověka vědeckou racionalitou a reduktivně technologickým přístupem ke světu. Rezistence a rezignace, ultramontanismus, příklon k restauračním nebo autoritativním kruhům oficiálních církevních struktur v době před Druhým vatikánským koncilem je z tohoto pohledu chápán jako antropologické selhání, nerespektování křesťanské transcendence, které je v přímém rozporu s autentickými evangelními hodnotami. Důsledek je značný a interpretativně přínosný.
Celková atmosféra v církvi i společnosti v potridentském období, zvláště v období od druhé poloviny 19. století do poloviny 20. století, akumuluje pocit diskreditace všech dosavadních forem společnosti, institucí a kultury, a podílí se na narůstající dehumanizaci pohledu na jedince, který znásobí a umocní prožitek války ústící do celkového duchovního a morálního oslabení života jedinců i společenství. O to více je patrné, jak dějinně zásadním zlomem je Druhý vatikánský koncil.
Na druhou stranu zevšeobecňující soudy vždy klamou. Pod povrchem institucionálního tuhnutí se připravovala půda pro intelektuální vření, které nakonec vyústilo do nečekaného paradigmatického přerodu. Petráček toto vření ukazuje především na dvou příkladech. Prvním bylo sociálně politické prodemokratické katolické hnutí Sillon Marca Sangniera, které navzdory obtížím a překážkám získalo značný společenský ohlas a rezonanci. Druhým bylo vření v oblasti hermeneutiky biblických věd, kterému se podařilo obnovit striktně akademický a vysoce kritický přístup při interpretaci posvátných textů, jejich výkladu, a stejně tak paralelní dění v oblasti pojetí dějin. Toto hnutí vedlo nakonec k nebývalému rozkvětu teologického myšlení, které se stalo šedou eminencí koncilních zasedání a stálo v pozadí epochální paradigmatické změny.
Zajímavou historickou skutečností je, že integristé, kteří téměř zcela ovládli autoritativní pozice v církvi, měli mocenskou převahu a stali se nelítostnými a nesmlouvavými odpůrci těchto dvou skupin nebo proudů, přestože naplnili pravidlo, že autorita, která překračuje hranice své moci, se snadno zvrhává v tyranii, nakonec dlouhodobě neuspěli a jejich metody ovlivňování a udržování statu quo v posledku nebyly efektivní, byť se po určitou dobu zdálo, že všechny odpůrce umlčeli. Tomáš Petráček ukazuje, že za jejich neúspěchem stála právě neschopnost tvůrčí adaptace.
Když Petráček zkoumá kořeny zrodu moderní církevněhistorické vědy, tak podtrhne Mandonnetovo pojetí četby církevních dějin jako syntézu mezi potřebami společnosti, s nimiž je církev konfrontována, a odpověďmi, které na tyto otázky dává. Právě tento adaptační dějinný rys vidí jako sílící červenou nit, která vyústí až ve změnu paradigmatu během koncilního dění. Díky této perspektivě poskytne autor studie například velmi empatickou a kultivovanou četbu díla jednoho z nejvýznamnějších modernistů Alfreda Loisyho a prohloubí pohled na jeho deklarovaný ateismus prostřednictvím historické kontextualizace na základě pramenů v překvapivě plastický obraz duše člověka bez zbytečného heroizování nebo budování světeckého mýtu ikony integrity. To, co je pro tento typ historického myšlení zásadním, je hermeneutické východisko, které vychází z předpokladu dynamicity dějinnosti jako důsledku biblického étosu boření model neboli étosu vycházejícího z transcendentního pojetí pravdy. Z toho také vyplývá odmítání myšlenkových konstruktů, které by měly být přijímány en bloc a empatické přijetí důrazu na žitou víru a na subjektivní stránku dějinnosti.
Nejrozsáhlejší část knihy je věnována právě onomu paradigmatickému zlomu, který Druhý vatikánský koncil představuje. Nicméně této části se nebudu obšírněji věnovat, vzhledem k tomu, že jde víc do hloubky a je konkrétnější než předcházející kapitoly, a nepřipravený čtenář by se mohl snadno ztratit. Daleko spíše doporučuji si tuto kapitolu důkladně pročíst. Uvedu jen několik jejích významnějších rysů, které mohou vést případné čtenáře k četbě. Petráček zde využívá přístupu, který je do jisté míry inspirován výsledky disciplíny náboženské sociologie. Text čtenáře velmi poutavě vtahuje do zápasů a pnutí, které se na scéně několikaletého koncilního dění odehrávalo, čímž rozbíjí černobílý, oslavný rámec jak odpůrců, tak naivních obhájců koncilu a zčitelňuje velmi závažná dilemata, která se zde projednávala stejně jako proces jejich řešení.
Petráček se znovu vrací k základnímu východisku psaní o dějinách, totiž k přesvědčení, že „fenomén dějinnosti lidské existence v individuálním i sociálním rozměru je jednou z možností dialogu napříč kulturami“, protože překračuje doktrinální, nacionální i kulturní vymezení a stejně tak přesahuje biologickou determinovanost člověka skrze uznání historické podmíněnosti dějinnosti druhých, což v posledku vede k promýšlení podstaty lidské existence. Petráčkova studie ukazuje na skutečnost, že dějiny odkazují ke kultuře a kultura k antropologii. Vytěsňování, redukování nebo manipulování obrazu reality se člověku nevyplácí.
