Jaký byl program novozákonní církve?

Carl Heinrich Bloch (1834–1890): Horské kázání
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Těžištěm života i „programu“ každé dnešní křesťanské církve jistě musí být Ježíš Kristus. Stejné zaměření na Ježíše Krista lze nalézt už u církve novozákonní - třeba apoštol Pavel píše, že „hlásáme Krista“. Odpověď na otázku v nadpisu této kapitoly se zdá být tedy jasná, můžeme navíc poučeně dodat, že při zaměření na Krista jistě nechceme pomíjet Otce nebo Ducha. Naši spokojenost s nalezenou odpovědí může ale narušit otázka jiná: co vlastně hlásal Ježíš z Nazareta samotný - hlásal snad také „Krista“, tedy sebe sama včetně svého budoucího zmrtvýchvstání? Pokud věc prozkoumáme nad texty Nového zákona, uvidíme, že Ježíš z Nazareta především hlásal a dosvědčoval nikoli „sám sebe“, ale dobrou zprávu, evangelium o blízkosti Božího království. Po velikonočních událostech byl ale zrak Ježíšových učedníků zmagnetizován osobou Ježíše zmrtvýchvstalého natolik, že se „hlavním programem církve“ Ježíš Kristus skutečně stal. Tento posun lze vyjádřit známým úslovím, že Ježíš hlásal Boží království, církev začala hlásat Ježíše. Uvedené tvrzení je zjednodušující a také provokující, protože může vést k další otázce: jestliže Ježíš z Nazareta vysílal své apoštoly s programem hlásání a činného dosvědčování blízkosti Božího království (Lk 10,1.9; 9,2; Mt 10,7; srov. Mk 6,7), neměli bychom i my dnes hlásat „méně Ježíše Krista“ a „více Božího království“? Ukážeme, jak je možné obě polohy smířit, nejprve si však popřejme více prostoru pro podrobnější rozbor.

Boží království jako jádro evangelia Ježíše z Nazareta

O tom, že Boží království byl „hlavní program“ veřejného působení Ježíše z Nazareta, panuje široká shoda. Téma se objevuje v NZ už v úvodních zaznamenaných Ježíšových „misijních“ slovech v Mk 1,14-15: Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. Říkal: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu. Pojem království Boží (nebo nebeské) se vyskytuje v NZ především v synoptických evangeliích (Mt, Mk a L, celkem 61x).

Co ale vlastně mělo ono „Boží království“ být? S ohledem na židovskou tradici, ve které Ježíš z Nazareta vyrostl a působil, musíme vzít v potaz starozákonní představy. Obrazy definitivního příchodu Boží moci jsou zde ale velmi pestré a leckdy i protichůdné. Jde jistě vždy o nějakou formu nastolení plné vlády Hospodina, ovšem konkrétní podrobnosti jsou rozmanité: čteme o obnově smlouvy (Jr 31,31–34; Iz 44,3 atd.), o obnově ráje (Iz 11,6; 51,3; Ez 36, 36), o eschatologické hostině (Iz 25,6; Ez 39,17–20 aj.), o vybudování nového chrámu (Tob 14,5 aj.), o návratu Hospodina na Sion (Iz 24,23; Mal 3,1 aj.). Na jedné straně slyšíme o zničení ostatních národů (Ž 2,8–9; Sf 2,9–11 aj.; srov. Zj 19, 17–21), na druhé straně o „pouti národů“ na Sion, kteří zde vzdávají hold jako „eschatologičtí proselyté“ (tedy nežidé, kteří se „na konci“ připojí k židovstvu – srov. Iz 18,7; Ž 22,27–28; Jr 3,17 a další). Jinou možností ovšem je, že vyvolený národ zdědí celou zemi (Sir 44,21 aj., srov. Ř 4,13). Obrazy vytvářejí pestrou mozaiku: budou židé opravdu soudit pohany (Da 7,22; srov. 1K 6,2)? Nastane zmrtvýchvstání (Iz 26,19; Da 12,2; Oz 6,2)?

Představu Ježíše z Nazareta o Božím království, která by udělala větší jasno v mozaice výše nastíněných představ, je těžké v Novém zákoně najít. Ježíš si navíc nejspíš svou představu o Božím království postupně utvářel. Zdá se, že došel nakonec k představě Božího království, ve kterém spravedlivý Boží hněv za spáchané přečiny lidí (srov. Lk 3,7 aj.) ustupuje do pozadí a uvolňuje pole široké nabídce odpuštění a nezasloužené záchrany z obtíží, nemocí i smrti. Takové Boží království záchrany hlásal nakonec Ježíš z Nazareta slovy a dokázal ho zpřítomnit a „vysvětlit“ i svými činy: Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království (L 11,20, par. Mt 12,28).

Království Boží nebo království Kristovo?

Boží království, které Ježíš zvěstoval svými slovy i činy, nebylo jeho královstvím, Ježíš byl prorokem (a jistě více než prorokem – srov. L 7,26; Mt 11,9) království Božího. Povelikonoční církev ovšem své představy o Božím království spojuje s Ježíšem Kristem už neoddělitelně (srov. Sk 8,12; 28,23.31). Novozákonní texty pod dojmem Velikonoc stále hovoří o Božím království (Sk 1,3; 28,31 aj.), ovšem nyní už také o království Kristově (2Pe 1,11; 2Ti 4,18) nebo království Kristově a Božím (Ef 5,5; srov. Zj 11,15).

Ilustrační foto – Arad, Izrael
Autor: Unsplash.com / Rob Bye

Kdy toto království v plnosti přijde? Zdá se nepochybné, že „historický“ Ježíš hlásal dovršení Božího království v budoucnosti - proč by jinak učedníky učil prosit Otce: Přijď království Tvé (Mt 6,10; L 11,2, srov. také Mt 8,11; 13,40; 19,28; Mk 12,25; L 16,25; Sk 1,6)?  Nicméně u Ježíše vnímáme také „eschatologickou dychtivost“ – touhu, aby se plnost Božího království stala skutečností co nejdříve, jistě ještě za jeho života (srov. L 3,9;12, 49 aj.). Životní styl dychtivého očekávání eschatonu („posledních věcí“) byl Ježíšovi vlastní. Za Ježíšova života ale plnost království nenastala, a také povelikonoční čas se jakoby znovu prodlužuje. Církev se proto drží toho, koho vnímá jako pevného garanta příchodu Království, ať už nastane kdykoli - začíná „hlásat Krista“. Jak konkrétněji nastal posun od Ježíšova hlásání blízkosti Božího království k hlásání Ježíše Krista, si nyní ukážeme na dvou příkladech.

Pavlovo „evangelium Ježíš“

V dopisech apoštola Pavla najdeme odkazy k Božímu království (Ř 14,17; 1K 4,20; 6,9.10; 15,50; Ga 5,21), ovšem sluncem, kolem kterého krouží témata Pavlových dopisů je Ježíš Kristus vydaný pro naše provinění a vzkříšený pro naše ospravedlnění (Ř 4,25). Pavlovo evangelium je už jiné, než bylo to Ježíšovo. Pavla počínání historického Ježíše z Nazareta vlastně ani příliš nezajímá – zmínky o jeho slovech a činech (kromě jeho kříže/smrti) v Pavlových textech spočítáme na prstech. Pavel hlásá tuto dobrou zprávu (1K 15,1nn): Připomínám vám, bratři, evangelium … že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen. Toto Pavlovo evangelium je opravdu jiné než Ježíšovo evangelium království (srov. Mt 4,23 aj.). Komentujme ještě alespoň některé další posuny:

• V jedné z minulých kapitol už jsme uvedli, že při svém hlásání má Pavel zjevně na zřeteli kromě židů i nežidy a uvažovali jsme o tom, že takový program u Ježíše z Nazaretu, zaměřeného na náboženskou obnovu Izraele, najdeme stěží.

• Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých (Ř 10,9). Podobně jako Ježíšova smrt na kříži za nás je centrem Pavlovy zvěsti, je tomu tak i u Ježíšova zmrtvýchvstání. Diskuze o tom, zda a jaké měl historický Ježíš z Nazaretu představy o svém zmrtvýchvstání, není zřejmě u konce. Je ovšem možné vzít vážně názor těch, kteří se domnívají, že Ježíš se svým zmrtvýchvstáním předem nekalkuloval a - jak už bylo řečeno - Boží království mohlo pro něj být sice budoucí, ale nadějeplně vyhlíženou a užuž nastávající záležitostí času jeho života, nikoli vázanou na to, „co se stane po jeho smrti“.

• Uvěřili jsme v Ježíše Krista (Gal 2,16). Ježíš věřený jako Kristus se pro Pavla stává vlastně ikonou Boha samého. Už za života Ježíše z Nazaretu se mohla důvěra v Boha a jeho království proplétat s důvěrou v něho samotného (srov. např. Mk 9,23-4). Není ale příliš myslitelné, že by „historický“ Ježíš z Nazaretu zaměňoval výzvy k víře v Boha s výzvami k víře v sebe sama tak silně, jak to čteme třeba v janovských textech (J 14,1).

Zmíněné janovské texty jsou pak druhým příkladem, kde dochází v Novém zákoně asi nejvýrazněji k posunům směrem k „programu Ježíš“.

Ježíš jako centrum křesťanské zvěsti v Janově evangeliu

V textech Janova evangelia a tří janovských listů nalezneme odkaz na Boží království už zcela okrajově (J 3,3.5). Janovi učedníci mají svědčit o Ježíšovi, protože s ním byli od začátku (J 15,28), ale toto svědectví se oproti synoptikům mění natolik, že u Jana nacházíme vlastně dost jiného Ježíše než u Marka, Matouše nebo Lukáše. Uveďme srovnání:

Proč ale Jan „svého Ježíše“ vlastně proměňuje, jak to uvedená tabulka naznačuje? V Janově evangeliu historický Ježíš z Nazareta nemizí, ale jakoby se ztrácí v Ježíši novém, viděném především povelikonočníma očima. To je Ježíš, který září Boží slávou, darovanou mu jeho Otcem. Ježíšova sláva září v jeho životě od začátku do konce, dokonce (a možná i nejvíce) tam, kde ji autoři synoptických evangelií nehledají: v Ježíšově smrti na kříži. Tato sláva Ježíšova po jeho návratu k Otci nezmizela, protože byla dána jeho učedníkům (J 17,22). Ti do oceánu Boží slávy v Ježíšovi mohou vstoupit a žít v něm. Ale pro toho, kdo vstoupí a vykoupe se v této Boží a Ježíšově slávě, vlastně všechny otázky po budoucím příchodu Božího království ztrácejí svou naléhavost. Tito slavní janovští křesťané žijí snad už natrvalo, tady a teď, v prostoru pokoje a bezpečí prostoupeném Ježíšovými slovy: Já jsem… Pro takové věřící se království Boží stává žitou přítomností.

Závěrem

Vraťme se k trochu provokující otázce z úvodu: má církev „hlásat Krista“ nebo hlásat Ježíšův program – příchod Božího království? Podle návodu novozákonních textů lze takový protiklad zmírnit: to Ježíš z Nazareta je pravou „ikonou“ příchodu Božího království na svět. Toto království sice nepřišlo v takové plnosti a definitivnosti, jak sám Ježíš očekával a do čeho vložil svou naději a životní energii (a na kříži zažil bolestně neúspěch). Ježíš z Nazareta a jeho Otec však nejen svými slovy, ale Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním nabídli to, co potřebujeme o příchodu Božího království vědět nejvíce: že je to království vstřícně přijímající, zachraňující a osvobozující, otevřené všem, kteří do jeho náruče plné odpuštění zamíří svou důvěrou a nadějí. Ježíšova životní misie vypadala ve svém závěru jako velký neúspěch. Věříme však, že sám Bůh jí vzkříšením Ježíše dal nový smysl a potvrdil, jak máme Boží království očekávat: cestou do něj je Ježíšův životní styl důvěry, naděje, odpuštění, lásky a služby. Pak se Boží království skutečně stává královstvím Ježíše Krista.

Dnešní církve tedy jistě nemusejí opouštět program „hlásání Krista“. Snad ovšem stojí za to, aby v něm nalezly více oné ježíšovské eschatologické dychtivosti a opravdu uvěřily Ježíšově zvěsti, že království Boží je velmi, velmi blízko. Tak blízko, že máme už jen velmi málo času, abychom se mu opravdu otevřeli a onen ježíšovský styl očekávání a činného dosvědčování příchodu Božího království realizovali naší důvěrou, nadějí, odpuštěním, láskou a službou.

Hlavní literatura k této kapitole:

Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona. Vyšehrad, Praha, 2013 (orig. 2007).

James D. G. Dunn, Christianity in the Making, vol. 1, Jesus Remembered. William B. Eerdmans Eerdmans Publishing, Grand Rapids, 2003.

James D. G. Dunn, Jesus, Paul and the Gospels. Eerdmans, Grand Rapids, 2011.

Ferdinand Hahn, The Titles of Jesus in Christology. James Clarke & Co., Ltd, Cambridge, 2002 (orig. 1963).

Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.