V těchto dnech se dožívá významného jubilea jezuitský duchovní Jan Rybář, několikrát vězněný komunistickým politickým režimem. Při této příležitosti připravila Farnost sv. Kateřiny Alexandrijské děkovnou bohoslužbu, která se uskutečnila v sobotu 16. 7. 2016 v kostele v Mladých Bukách. Bohoslužbu hudebně doprovodilo Krkonošské Collegium Musicum & gambový consort Musica per gaudium.
Jan Rybář se narodil 16. července 1931 v Brně, mládí prožil nedaleko, v Bílovicích nad Svitavou. Po absolvování gymnázia na Velehradě (kde se setkal s osobnostmi, které významně ovlivnily jeho duchovní cestu, např. budoucím kardinálem Špidlíkem) „stihnul“ ještě v roce 1949 vstoupit do noviciátu jezuitského řádu. A potom příšla temná padesátá léta. Už na jejich počátku, v roce 1950, když během tzv. Akce K komunisté přistoupili k násilné likvidaci klášterů a mužských řeholních řádů, byl Rybář zatčen a uvězněn v internačním táboře, zřízeném v budově bývalého jezuitského kláštera v Bohosudově. Právě zde, v místě s tak příznačným názvem, strávil Rybář svůj první vězeňský rok. Hned po propuštění v roce 1951 tajně složil řeholní sliby. Režimu byl však stále nepohodlný, a tak byl následující rok povolán do vojenské služby, v rámci níž sloužil dva a půl roku u nechvalně proslulé jednotky Pomocných technických praporů. Sám Rybář tvrdí, že služba zde byla „těžké období, někdy horší než samý kriminál“. Nejprve sloužil v Mimoni, později v zámku ve Zdechovicích, nakonec skončil v Přelouči. Po návratu do civilu v r. 1954 začal pracovat jako dělník ve stavebnictví a strojírenství, při tom se však potají věnoval i „nelegálním“ duchovním aktivitám.
Vysvěcen ve věznici za 7 minut
Další zatčení přišlo po šesti letech, v roce 1960. Byl obviněn z maření státního dohledu nad církvemi a odsouzen na dva roky vězení. Nejdříve byl poslán do uhelných dolů v ostravských Heřmanicích, po úrazu byl však přemístěn do věznice ve Valdicích. Právě zde se setkal s dalšími duchovními elitami, jako byl např. Oto Mádr, Josef Zveřina a další. Jen o několik dní ase minul s křesťanským básníkem Janem Zahradníčkem, který byl z valdické věznice 9. května 1960 propuštěn. Rybář zde však strávil ještě další dva roky. Ty věnoval studiím, které zde měl možnost dokončit. Ještě za zdmi vězení byl ‒ přes neustálý dohled StB ‒ roku 1962 tajně vysvěcen na kněze svým spoluvězněm, biskupem Karlem Otčenáškem. Okamžiky svěcení popsal sám Rybář takto: „V tom únoru 1962 onemocněl biskup Karel [Otčenášek, pozn. red.] silnou chřipkou, já rovněž. Byli jsme přes den sami dva na cele, ostatní v dílnách. Najednou se biskup přestal modlit a obrátil se ke mně s vlídností jemu vlastní: „Jene, chtěl bys být knězem?“ Bylo to náhlé, nečekané; jen jsem mlčky kývnul. „Tak se připrav!“ Bachař pravidelně kontroloval celu každých 7 minut. Jakmile zavřel okénko, já poklekl a biskup mi položil ruce na hlavu. Celých 7 minut trvalo v těchto divných podmínkách to, co se v katedrále slaví hodiny. Bylo to 17. února léta Páně 1962.“ Po svém propuštění v rámci amnestie se Rybář usadil v Jánských Lázních, kde ve středisku Marianum pomáhal v duchovní správě.
Pražské jaro v roce 1968 přineslo uvolnění, díky němuž se Rybář mohl otevřeněji věnovat duchovnu, a tak odjel do Innsbrucku na další teologická studia. Převrat v srpnu jej naštěstí z existenčního hlediska nezasáhl tolik jako padesátá léta. V období normalizace už vězněn nebyl. Kněžskou službu odešel vykonávat do hradecké diecéze. Nejprve působil v Trutnově-Poříčí, kde strávil dlouhých 17 let. V roce 1986 se přesunul do Jánských Lázní, kde žil ve středisku Marianum. Zde přečkal poslední roky totality, po sametové revoluci jej konečně přestala sledovat StB. Pod jejím dohledem byl od roku 1950, tedy téměř 40 let. V roce 1990 z Jánských Lázní odešel, když byl z rozhodnutí představených jezuitského řádu pověřen úřadem děkana v Rychnově nad Kněžnou. Ten zastával až do roku 2004, kdy odešel do důchodu.
Nyní žije v Trutnově, kde je výpomocným duchovním. Věnuje se lektorské a publikační činnosti, známé jsou především jeho fejetony, které byly v roce vydány knižně 2004 pod názvem Musíš výš.