Seznamka
Ilustrační foto - Posvátné místo všech muslimů - mešita v Mekce a svatyně Kaaba
Autor: Wikipedia.org / Ali Mansuri / Creative Commons
Teze, se kterou se dnes v církvi i ve společnosti setkáváme na každém kroku, totiž že je islám zlem, a že jde o náboženství násilné, spjaté s aktivitou Zlého, není teze nijak nová. Již sv. Jan Damašský (zemř. 749), nebo vlastním jménem neznámý arabský křesťan podepisující se jako Abd al-Masíh ibn Isháq al-Kindí (žil na přelomu 8.–9. stol.), identifikovali islám s dílem ďábla. To ovšem ještě neznamená, že jde o tezi pravdivou. Jestliže věříme, že je církev obdarována a vedena Duchem svatým a že se tedy v průběhu dějin díky Jeho pomoci dostává k hlubším pravdám (srov. věroučná konstituce Druhého vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei Verbum 8), pak je zřejmě důležitější než uvedená teze, hluboký text deklarace 2. vat. koncilu Nostra Aetate, kde se rozhodně netvrdí, že je islám zlý, ani zde není vyzvání, „abychom neoddělovali islamismus a islám“. Koncilní otcové zvolili zásadnější prohlášení: Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem. (viz čl. 3)
Otázka hermeneutiky islámských pramenů
Nemůžeme dnes zavírat oči před terorismem, který se sám z islámem identifikuje. Abychom ovšem mohli adekvátně interpretovat islám, musíme číst jeho prameny. V prvé řadě posvátnou knihu Korán a v druhé řadě jimi zaznamenanou „tradici“ (hadíth, sunna). V obou pramenech lze najít množství odkazů na opravdové násilí. I první životopisy Muhammada jsou plné krvelačných střetů. Násilím dokonané vítězství je čteno jako Boží stvrzení a důkaz, že Muhammad je opravdovým prorokem Božím. Tedy, kdo říká, že islám je mírumilovné náboženství, inklinuje k ideologické četbě jejich pramenů. Stejně ovšem platí, že v Koránu se píše i o odpuštění, o Bohem chtěném pluralismu, v hadíthech o zbožnosti a duchovním boji v srdci zbožného muslima. Říci tedy, že islám je náboženstvím zla, je stejně podobná ideologicky motivovaná četba.
Otázka, jaký je a jaký není pravý islám, je ovšem od počátku spíše otázkou islámské komunitě samotné. To její myslitelé a řadoví členové nám musí říci, jaký je ve skutečnosti islám (jak to nedávno brilantně formuloval marseilleský arcibiskup a předseda Francouzské biskupské konference Georges P. Pontier). Jen islám sám musí interpretovat své prameny, musí ve své komunitě vyřešit sám, zdali tzv. Islámský stát (a jim podobní) jsou ještě pravověrnou interpretací Koránu a hadíthů. Musí nám jasně říci, zdali zákeřné zabití nevinného s provoláním „Alláhu akbar“, je barbarskou vraždou a zrůdnou obětí ve jménu neexistujícího pseudo-boha smrti, nebo je to opravdu právoplatný – a pro nás nepřijatelný - islámský rituál ve jménu jejich milosrdného Alláha.
Islám dnes krvácí na více frontách
Je třeba si ovšem také uvědomit, že islám je dnes v hluboké krizi, vycházející nejen z rozpolcenosti v přístupu ke svým pramenům. Před islámem stojí problémy s obrovskou mírou negramotnosti, s přijetím rovnoprávnosti žen, s přijetím základních norem lidských práv. Vedle toho se oblast Blízkého východu dnes musí vypořádat se vzrůstajícím suchem a vedrem, stále přítomnou politickou nestabilitou a zoufalou ekonomickou situací. Zároveň je zde bohatý sponzor (Saudská Arábie a Katar), který svými petro-dolary bohatě zásobuje jen někoho, a to v rámci své ideologické četby dějin.
Buďme stavitelé mostů porozumění
Jestliže papež František nedávno pronesl, že „jsme ve válce, ale ne ve válce náboženství“, nebo abychom „nespojovali islám s násilím“, pak je třeba tyto výroky brát velmi vážně. Zdá se, že úmysl je evidentní. Stálá hrozba plošné generalizace a identifikace zla s islámem, je předvojem k opětovnému prolévání krve pod vlajkou náboženství. Islamofobie existuje a nemůžeme před ní zavírat oči, je nejen zaslepená, ale i velmi nebezpečná. Jednoduchá a plošná definice jakési zlé komunity tu už nejednou byla.
My křesťané máme nyní zcela jiný úkol, jak jej pronesl papež František, musíme být stavitelé mostů porozumění. Tedy nikoliv stavět zdi z ostnatých drátů a jednoduše prstem ukazovat, kdo patří za plot a kdo mezi nás. Než však velké rozumové úvahy, pokusme se spíše zodpovědět na otázku, co od nás nyní chce Ježíš Kristus? K čemu nás dnes vybízí?
Autor je katolický teolog, který arabistiku a islamologii dva roky studoval v Káhiře (v letech 2012-2014), ve studiích pak pokračoval v Římě na Papežském institutu arabistiky a islamologie.
