Seznamka
Dalibor Špok
Autor: archiv autora
Minulý týden zahynulo při zemětřesení v Itálii dvakrát více lidí než při teroristickém útoku v Paříži. Přesto se na sociálních sítích příliš neobjevovaly statusy "Jsem Amatrice", změny ikonek facebookových profilů či jiné projevy hromadné soustrasti, na které jsme v posledních letech zvyklí.
Také média jeví o událost spíše slabší zájem. Proč tomu tak je? Souvisí to s naším fatalistickým vnímáním této přírodní katastrofy: nic jsme nemohli předem udělat, nikdo za to nemůže. Pokud by se jednalo o technologickou katastrofu se stejným počtem obětí, u které by šlo ukázat na viníka, byly by jí týdny plné zprávy a sociálně sítě by nemluvily o ničem jiném.
Ale utrpení umírajících a pozůstalých přece není menší, když vás zavalí dům během zemětřesení, než když se zřítí kvůli bombě teroristy. Náš zájem je však menší. Nikoli jen proto, že téma není mediálně atraktivní, a tak nás zpravodajské weby nekrmí pravidelnou dávkou emocí. Ale i proto, že se o takové události zajímat příliš nechceme. Proč? Naráží totiž na limity naší osvícenstvím formované identity.
Náš zájem není o oběti, ale o předvídatelnosti světa
V projevech našeho zájmu nejen na sociálních sítích - během sledování médií, v diskuzích, solidárních statusech a vyjádřeních soustrasti - se neodráží až tak starost o oběti a pozůstalé jako spíše o viníky a jejich nalezení a potrestání. To je důsledkem naší snahy učinit svět pochopitelným a kontrolovatelným místem - zpočátku rozumem, a později i technologií, jak nám slibovali filozofové modernity. Hromadně voláme "Kdo za to může?", a toto tázání se nám zdá mnohem smysluplnější než "nesmyslná" smrt v sutinách. Dokáže sjednotit. Hledání viníka nebo alespoň správného vyprávění o něm se jeví tím nejlepším, co můžeme pro oběti udělat. Viník je posléze odhalen. Přijali jsme opatření. Opakování katastrofy je tak zabráněno, nebo je její pravděpodobnost menší. Alespoň tak se nám to jeví v našich myslích.
Tento mechanismus funguje i v našich běžných životech. Právě v případech situací "bez zjevného viníka" máme tendenci projevit méně ochoty k naslouchání, zájmu nebo pomoci. Kolik účasti a pozornosti budete věnovat vašemu kamarádovi, jehož známého někdo zavraždil? Jak moc o tom budeme vyprávět, povídat si mezi sebou, myslet na to, jak budeme soucítit? A na druhou stranu - budeme věnovat stejné množství účasti a pozornosti osobě, které zemře někdo blízký přirozenou smrtí?
"K rakvi nebožtíka zástupy a každý pláče nad svým hrobem", říká jedno snad španělské přísloví. Náš zájem v případě masového sdílení solidarity žene dopředu touha po bezpečí a po nalezení smyslu v narušeném řádu - snaha odhalit, "kdo za to může". Utíkáme proto před situací, ve které by se nám ukázalo, že za ní nemůže "nikdo". To by doprovázelo nepříjemné uvědomění, že svět může být nepředvídatelné a obtížně kontrolovatelné místo. Že nemůžeme nikoho potrestat. Že se to příště může stát úplně stejně i nám.
Kauzalita se pro nás stale kritériem smyslu
Mysl moderního člověka ovládl imperativ racionality. Její požadavek na znalost souvislostí jako ústředního konstruktéra a kritérium smyslu pak těsně prostoupil naše existenciální prožívání a definoval naši identitu:
Když se dozvíme, že někdo zemřel, je naší první automatickou reakcí: "A na co?" Neptáme se nejprve, zda smrt završila dobrý život nebo zda ukončila cestu šťastného člověka. Jako by znalost příčiny úmrtí v prvotním šoku něco vysvětlovala, s takovou intenzitou tuto otázku hned klademe. Jako by nám umožňovala mentálně ovládnout konečnou neovladatelnost našich životů, a tedy nekontrolovatelnost světa. Víme, na co umřel, a to nám propůjčuje iluzi, že touto znalostí získáme nad smrtí zpět naší moc. Najednou je vysvětlitelná, což - jak víme z přírodní vědy - je první krok k tomu, jak ji ovládnout.
Ale jako dobří dědicové osvícenství jdeme ještě dále. Hned ve druhé myšlence začínáme pátrat po viníkovi této příčiny. "Umřel na rakovinu? A kouřil? Jedl nezdravě? Stresoval se?" Snažíme se odpovědět dotírající "proč" novým způsobem, který přinesl novověk: V termínech příčin a následků po vzoru kauzality přírodních věd, ale také v termínech novověkem nově nalezené individuality (subjektivity), a s ní i nově chápanou mocí každého z nás v utváření vlastního života. Najdeme-li alespoň částečného viníka ("Ta jeho práce plná chemikálií", "Ten jeho životní styl"), zase se nám uleví. V takovém vysvětlení opět chytáme útržky kauzality, pardon, nyní již smyslu. Na sociálních sítích se snažíme dojít ke konsenzuální verzi vyprávění o této příčině, v hovorech mezi sebou vytvořit uvěřitelný příběh o ní. Podaří-li se to, je svět opět v pořádku.
Hodnocení smysluplnosti prožitého života si najednou pleteme se znalostí kauzality jeho ukončení: ať už té biologické (příčina nemoci), právní (kdo pochybil?) nebo psychologické (žil ve stresu?). Vyprávění, které o takové příčině zkonstruujeme, považujeme za podstatný, až určující díl ukončeného životního příběhu. Ale což nesmyslná smrt diskvalifikuje smysluplný život? Díky tragické modernistické záměně smyslu za kauzalitu se nám zdá, že ano.
Smrt se stává poruchou života
A tento proud myšlení už je nám důvěrně známý. Pokud "známe viníka" (příčinu), můžeme jej příště dříve odhalit, lépe eliminovat a v budoucnu snad úplně ovládnout. Smrt považujeme za selhání lékařů. Katastrofu za selhání inženýrů nebo seismologů. "Někdo za to přece musí nést odpovědnost". Smrt se v naší mysli stává poruchou; vadou našich životů, kterou je potřeba odstranit.
A protože na hlubší úrovni je nám zjevné, že to není možné, volíme psychologicky nejjednodušší cestu: Smrti se vyhýbáme. Raději hledáme viníky a bojujeme s příčinami. I v našich laických teologických tázáních, jsme-li konfrontováni s úmrtím mladého člověka nebo nepochopitelností utrpení, se ptáme: jak toto "může Bůh učinit"? Ani na této úrovni se nevyhneme modernistickému zúžení smyslu na znalost kauzality, ze kterého vykukuje pojetí Boha jako loutkovodiče schovaného za obláčkem, tahajícího za nitky našich osudů. Obraz, kterému se osvícenství tak rádo vysmívalo, ale právě proto jej taky kodifikovalo a zpopularizovalo. Neptáme se už "Jaký to má smysl?", ale "Jakou to má příčinu?" A nechceme se spokojit s odpovědí: "Nevíme, ale to tomuto (našemu) životu na jeho smyslu neubírá."
Poslouchejte pozorně. V našich projevech sounáležitosti a soustrasti často zaslechneme spíše příběh o viníkovi než o oběti. Náš jistě důležitý boj proti nadváze, kouření, cholesterolu, terorismu, nemocem, válkám, znečištění... karikuje u některých z nás svůj pů-vodní smysl a stává se spíše naplněním egocentrické touhy po vlastní nesmrtelnosti. Může se stát úlevným zaměstnáním mysli, někdy až s rozměrem magické manipulace, které nám umožní na naší smrtelnost (či nespravedlivost, nepochopitelnost světa) zapomenout. Bojujeme totiž pro ní. Jsme svoji vlastní hrdinové!
Únik před nepohodlnou verzí reality je únikem před trpícími
Pokud bychom přestali hledat v limitních situacích primárně jejich příčiny a viníky, byli bychom konfrontováni - s hrozivou banalitou zla, s děsivostí utrpení a s naší neschopností mu zabránit. Stáli bychom se svěšenými rameny. Naše mysl ostřená novověkou racionalitou by nám nepomohla.
Napadlo by nás možná, že se s takovou bolestí a nespravedlností musíme někdy umět prostě smířit. Ale to moderní člověk nechce. Chceme dále poroučet větru dešti. Smíření chceme až poté, co bude učiněno spravedlnosti zadost, až budou odhaleni a potrestáni viníci, až všemu přijdeme na kloub nebo si budeme alespoň jisti, že tomu na kloub přijít nedokážeme... "Není přece dobře, když umírají malé děti, že...? S tím se prostě nemohu smířit." Takové smíření bychom vnímali jako náš souhlas s touto situací, jako její legitimizaci. Proto ho odmítáme a před takovou situací utíkáme. Proto na ní nechceme myslet. A díky tomuto útěku se vzdalujeme i od lidí, kteří jí jsou postiženi.
Psychologický únik před nekontrolovatelným se stal běžnou, ale neuvědomovanou součástí mysli současného člověka. Projevuje se nejenom menším zájmem o oběti přírodních katastrof, ale také menším zájmem o staré, umírající, nevyléčitelně nemocné. To není člověk, který umírá proto, že jej někdo pobodal...ale na stáří nebo na nemoc. Není zde cizí viník. Nemůžeme celou situaci "vyřešit" jeho nalezením. Umírání neporučíme. Jak neradi se v takových situacích nacházíme. Chceme žít modernistickou iluzi racionality, kontroly a předvídatelnosti. Díky ní ale žijeme nezájem, sníženou empatii, neochotu k sounáležitosti, a v konečném důsledku izolovanost a samotu.
Přinést umění smířit se zpět do našich životů
Vzpomínám na dokument o staré paní, která díky životu v pohraničí prožila pohnutý osud na území asi osmi států. V závěru se jí zeptali, co pro ni bylo nejdůležitější: "Nejdůležitější bylo naučit se rozlišit, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba prostě věci nechat být a smířit se s nimi."
Umíme se my - dědicové osvícenského triumfalismu - ještě s věcmi smířit? Umíme se s nimi už zase smířit?
Skutečné "smíření se" neprobíhá jenom mezi lidmi, jak jsme o něm zvyklí přemýšlet častěji. Probíhá také v našem vztahu ke světu. Je důležité přinést toto umění zpět do našich životů. Smíření nesmíme chápat jako rezignaci nebo náš souhlas s tím, co se nám zdá nespravedlivé, nesmysluplné, co bolí.
Smíření je formativním prožitkem, ohlazujícím neužitečné požadavky extrémní racionality na chápání světa a poskytujícím to, co nám přílišné bazírování na hledání kauzality nikdy nemůže dát: naději. Smíření k ní totiž vede přímou cestou. Vede nás k hlubší podobě odpovědnosti za sebe i k druhým lidem. Je totiž odmítnutím života v dětské představě, že vše mohu, která si s sebou vždy nese nutnost zavřít oči před vším, co ve skutečnosti nemohu. Smíření je součástí odpovědného postoje ke světu a k naší existenciální situaci v něm, ve které leccos lze, ale leccos také nelze.
Umění smířit se nás může posunou z roviny modernistické povýšenosti rozumu zpět k lidskosti. Absence jasného viníka nás přestane iritovat a místo jeho hledání začneme věnovat pozornost - obětem utrpení. Nezvladatelná intenzita otázky "proč" se začne měnit s pochopením, na jaké "proč" je vlastně důležité se ptát. Pokud to dokážeme, změní se i náš pohled na svět, na lidi okolo a na naše místo v něm. Přestaneme utíkat před situacemi, které nezapadají do naší vize bezpečného světa. Dokážeme-li v nich vydržet, pak dokážeme být i s lidmi, které takové situace zasáhnou.
Autor je psycholog.
