Proč nemám naprosto žádnou averzi vůči muslimům

Ilustrační obrázek - abrahamovská náboženství
Autor: facebook.com

Předpokládám, že v dnešní rozjitřené době nikoho neuspokojím odpovědí, že ze svých studijních i pracovních zkušeností znám muslimy naprosto rozumné a prosté nejen fundamentalistických, ale i jiných patologických projevů. Nejde zde ani o fakt, že se svým posledním muslimským kolegou jsem nejenže neměl naprosto žádné spory (ty jsem naopak měl s mnohými křesťanskými souvěrci), ale byli jsme naprosto kongeniální v etických i společenských otázkách. Nejde ani o fakt, že rozličné kultury se mohou navzájem obohacovat, ale například i díky faktu, že poloviční Arab a poloviční Peršan Imran Musa Zangi patří již od konce osmdesátých let k mým oblíbeným hudebníkům, neměl jsem nikdy žádnou averzi k arabskému etniku jako takovému. Koneckonců, jak kdysi připomněl náš diecézní biskup, jsme zde v české kotlině zvyklí se na kohokoli odjinud dívat jako na barbara, ovšem situace je taková, že často k nám přicházejí lidé, kteří mají o několik řádů nižší životní standard, co se materiálního zajištění týče, ale mnohdy jsou ti, kteří k nám přicházejí z jiného kulturního okruhu, na mnohem vyšší kulturní úrovni než průměrný Čech. Jsem mu za tato slova vděčen, ovšem ani to tentokrát není hlavním tématem předloženého textu. Jde mi v tomto zamyšlení o další souvislosti, leč než k nim přejdu, na úvod doporučuji přednášku doc. Pavla Hoška, ke stažení je zde. 

Křesťanství mizí, islám zaplňuje prázdné místo

Druhým východiskem, na které bych chtěl poukázat a k němuž se ještě vrátím, je vyjádření Magdy Vášáryové k tomuto tématu. Přirovnáni k zrcadlu je zde naprosto výstižné (k tomu se ještě několikrát vrátím), ovšem můžeme zde pro lepší ilustraci použít srovnání s ekologií. Z té totiž víme, že každý biologický druh je nějak funkčně zařazen do prostředí, v němž žije, toto zařazení se nazývá nika. Doplňují se zde dvě metafory převzaté z architektury, kde název oboru pochází z řeckého slova oikos - dům a jako ve stavbě je nika výklenek pro umístění sochy, tak má svou pro sebe specifickou niku každý druh.

Pro náboženskou scénu je zde podstatné, že zákonitosti vycházející z biologické evoluce se jistým analogickým způsobem uplatňují i v kulturní evoluci člověka - a dochází právě zde i na zmíněnou analogii s ekologií. K jejím poznatkům patří nejen to, že každou niku zaujímá jeden druh, nýbrž i to, že nika nezůstává dlouhodobě uprázdněna. Jestliže se uvolní, je obsazena druhem s podobnou strategií.

Tím se dostáváme k vývoji náboženské scény v Evropě.  Islám zde zcela zákonitě zaujímá niku, kterou mu křesťanství uvolnilo. Je na nás, ať už se k nějaké víře hlásíme či nikoliv, si uvědomit, že právě proto, že kultura jako taková je pokračováním evoluce člověka, nika volná nezůstane. Jestliže člověk se svou mentální a kulturní výbavou je vybaven i náboženským potenciálem, ateistická kultura prostě nemá perspektivu. Můžeme se z toho třeba ujajáskovat, ale vcelku nám to nebude nic platné. Jde o kulturní konstantu, se kterou nic nenaděláme.

Uvědomění této zákonitosti bylo jedním ze základních faktorů, proč se na rozmach islámu v Evropě dokážu dívat bez předsudků. Je nakonec logické, že islám zaujímá niku, kterou mu většina (nejen) našeho národa svým odmítnutím křesťanství uvolnila. K tomu, že k islámu přistupuji bez averze i strachu, přispěly podstatnou měrou internetové diskuse a jejich kulturní úroveň. Stačí číst anonymní nenávistné výlevy ve stylu "veškeré náboženství je potřeba vykořenit", "všechna náboženství jsou zločinná a křesťanství obzvlášť", "nejmasovějším vrahem v historii jsou církve, zejména katolická" (ovšem jako zásadné ekumenicky orientovaný katolík nemohu nevidět, že evangelické církve, s nimiž mám povětšinou nadstandardně dobré vztahy, rovněž nejsou takových výlevů ušetřeny), zkrátka v situaci, kdy obrovská část společnosti dokáže vytmelit tak nenávistné protikřesťanské výlevy, že by dokázali pohodlně strčit do kapsy i nejzanícenější ideology komunistického režimu (u nichž to navíc často ani tak vyhrocené nebylo), nenapadla mě v tomto kontextu jiná odpověď, než dotyčným v duchu vzkázat:

"OK, jen tak pokračujte. Máte na základě předsudků averzi ke křesťanství, chtěli byste všechna náboženství vyhladit, tak dobře, zkuste to! Ale pak se nedivte, že to budou právě muslimové, kteří vám ukáží, že se jedná o kontraproduktivní snahu."

I když se objevují nové vlny ateismu, jde o časově ohraničený fenomén bez perspektivy. Nika volná nezůstane a jestliže ji odmítnutím křesťanské víry uvolníme, islám ji zaujme. Připraven na to je a podstatné je, že pokud se budeme sami křesťanství zříkat, není tato ambice muslimů zcela nelegitimní. To je to zrcadlo, o němž mluví Magda Vášáryová (viz odkaz) a které se v poslední době projevuje víc než cokoli jiného.   

Jsem jako Pepíček, sbírám myšlenkové pochody diskutujících

Skutečnost, že zde uvádím odstrašující příklady z internetových diskusí, je dána i tím, že jejich podstatnou část mám archivovánu. Je to projevem poněkud morbidního koníčka, kterému se věnuji již řadu let a který ještě v následujícím odstavci charakterizuji, leč pro lepší pochopení jej nejprve uvedu oblíbeným vtipem:

"Učitelka se během hodiny dostane na téma sběratelství a tak se zeptá žáků, kdo co sbírá. Tu se žáci hlásí:

"Já sbírám známky!"

"Výborně, filatelie je krásný koníček", pochválí aktivitu učitelka.

"Já sbírám nálepky ze sirek", ozve se další.

"Výborně, i filumenika je zajímavá záliba", kvituje zájem dalšího žáka.

Přihlásí se Pepíček: "Já sbírám myšlenkové pochody."

"Pepíčku, co si to zase vymýšlíš za blbosti?", zarazí se učitelka.

"Ne, počkejte, já vám to vysvětlím", nedá se Pepíček a zavede učitelku k oknu.

"Ukážu vám to na příkladě", dodá. "Vidíte ty dvě ženy tam na nároží?"

"Vidím."

"A všimla jste si, že mají zmrzlinu?"

"Všimla," odpoví učitelka.

"Tak jste si pravděpodobně všimla i toho, že jedna ji líže jazykem a druhá ji ukusuje rty. Která z nich je podle vás vdaná?"

"Pepíčku, na co zase hned nemyslíš", zhrozí se učitelka. "Já nevím, tak třeba ta, která ji líže jazykem..."

"Ne!", kontruje Pepíček. "Vdaná je ta, která má prsten. Ale jako myšlenkový pochod to opravdu není špatný..."

I já sbírám myšlenkové pochody. Ovšem po zkušenosti s výše uvedenými  projevy jsem své hobby posunul na ještě o něco morbidnější hladinu - začal jsem sbírat nenávistné komentáře.  Již zmíněné výlevy antiteistických primitivů mám vyexportovány do PDF souborů, ovšem v tomto případě jde o jednotky až desítky stránek. To ovšem kontrastuje s projevy nepochopitelné zloby, s nimiž jsem se setkal v křesťanském (či často rádoby křesťanském) prostředí. Diskuse pod christnetovskými články není výjimkou a když jsem si reakce některých diskutujících rovněž vyexportoval do PDF s klasickým ohraničením stránky formátem A4, stránek je nezřídka přes tisíc. Jeden diskutující, jenž však pod stávajícím nickem diskusi ukončil, dokázal plivanci na pokoncilní církev naplnit přes osmnáct set (!) stránek. Mohl bych mu závidět jeho literární plodnost, obávám se, že k cíli napsat tolik stran textu se ani z dálky neblížím.

Kulturní střet mezi křesťanstvím a islámem je nevyhnutelný. Máme naději obstát

Není ovšem mým cílem zde představovat svou sbírku, jde o to, jak si počínat na základě uvedených skutečností. Obávám se, že kulturní střet mezi křesťanstvím a islámem je nevyhnutelný, nicméně máme naději v něm obstát. K tomu ovšem je zapotřebí následujících podmínek:

1.) Být jednotní

Jakkoli se nás pokoušejí fundamentalisté zastrašit svými hrozbami o vyvrácení křesťanské kultury, již delší dobu se mi na mysl vkrádá otázka, že mít jen trochu víc inteligence do vínku, mohou se založenýma rukama přihlížet, jak se mordujeme mezi sebou navzájem. Když jsem svého v úvodu zmíněného muslimského kolegu zval na setkání s Ammarem al-Hakimem, který jako muslimský duchovní mimo jiné pomáhal křesťanům v Iráku, měl jsem obavy, jak jako sunnita zareaguje na nabídku setkání se ší'itským duchovním. Samozřejmě jsem mu křivdil, neboť mě ujistil, že v jeho společenství žádná řevnivost mezi sunnity a ší'ity není, modlitby probíhají společně, pouze se příslušníci jednotlivých konfesí poznají dle odlišné gestikulace. Trochu jsem se zastyděl, když jsem si uvědomil, jak nejednotní jsme my padesát let po koncilu (zde na Christnetu je docela výmluvná reportáž o událostech v Litomyšli) a pokud jsme v jednotě křesťanů, tomto základním požadavku Velekněžské modlitby nepokročili, jak se chceme s výzvou v podobě rozmachu islámu v Evropě vyrovnat? Jsem přesvědčen, že nebudeme-li jednotní, nemůžeme obstát. Když pozoruji, jak mistrně mnozí z nominálních křesťanů ovládají opus diaboli (ve smyslu slovesa - diabolein, což znamená rozdělit, roteštvat, postavit proti sobě do umělého konfliktu to, co může působit synergicky), pak spekulace o tom, které náboženství je opravdu od Boha a které démonické, ztrácejí smysl. Nebudeme-li jednotní a nebudeme-li jako křesťané fungovat ve své vlastní nice, paralyzujeme se navzájem a nika se uvolní. Kdo ji pak zaujme, je zbytečné opakovat, ovšem pak to muslimům nemůžeme v žádném případě zazlívat!

2.) Být věrohodní

Pokud nebudeme schopni ukázat a doložit dobrou vůli, jinými slovy se pro nás víra stane folklórem, jak o tom mluví Magda Vášáryová, dáváme tak najevo jak nevěrohodnost vůči nekonfesní většině, tak i odkrýváme vlastní slabiny před islamisty. Ke zmíněnému opus diaboli patří mj. i to, co se v diskusích na křesťanských webech dočítám. Papeži Františkovi je vyčítáno ledacos, nicméně jsem přesvědčen, že on, který má bohatou zkušenost s chudými a opravdovou pomocí potřebným, opravdu ví, co dělá. Je očerňován neprávem, neboť povinnost dodržovat zákony hostitelské země připomínal. Naproti tomu jsem si při své sběratelské činnosti všiml nejen toho, jak se mnozí diskutující postupně transformují od papežových nadšených obdivovatelů v plivače jedu, což se projevuje nejen logickou nekoherencí, ale mění se v takovém případě i slovní skladba a celková struktura použitého jazyka. To je nakonec jádrem odstavce, neboť o vztah k papeži ani tolik nejde (jen já začal častěji používat své konfirmační jméno:-)), ale o celkovou změnu myšlení, kterou lze při sledování myšlenkových pochodů diskutujících vysledovat. Pokud někdo, dosud reagující racionálně, začíná opakovat čím dál více paranoidních bludů a fobií, samozřejmě nám to v ničem nepomůže a před žádnými útoky nás neochrání. Koneckonců, právě vyvolání strachu je jedním z cílů teroristů a přistoupíme-li na jejich hru, usnadňujeme jim práci v míře větší, než si mnohdy uvědomujeme. Navíc podněcování paranoie (bohužel stále aktuální jev) koneckonců povede jen k tomu, že se místo toho, abychom dokázali svou víru obhájit, opět rozeštveme a teroristům nahrajeme na smeč. Zmíněný opus diaboli tak pokračuje naší iniciativou a muslimové se mohou dívat i divit.

3.) Střežit se fundamentalismu ve vlastních řadách

Pokud chceme po muslimech, kteří zde žijí nebo sem přicházejí, aby respektovali naše křesťanské hodnoty, záleží pak zejména na tom, jak se k nim stavíme my sami. Můj bývalý muslimský kolega byl konsternován, když poprvé slyšel promluvu nabádající k zabíjení Židů. Ovšem jak se chováme my? Jak to, že v 21. století je zde opět živý antisemitismus? I zde, v christnetovských diskusích zaznívají názory o nepřátelství k Židům jako integrální součásti křesťanské víry (máloco mě tak znechucuje jako právě toto), jak poté můžeme totéž vyčítat muslimům? Ti, kdo údajně přehnanou vstřícnost vůči muslimům vyčítají papeži Františkovi, zároveň zapomínají na jeho dlouholetý přátelský vztah a spolupráci s vrchním argentinským rabínem Abrahamem Skorkou, jejíž knižní souhrn pokládám za nejlepší výsledek židovsko-křesťanského dialogu vůbec. Pokud se vedle nutné podmínky jednoty nepostavíme společně (jako křesťané ze všech konfesí) proti všem formám antisemitismu, jak to potom chceme muslimům vyčítat? Ano, zde bych byl opravdu nekompromisní a při azylové politice bych požadoval nejen uznání práva Izraele na existenci, ale i (pod nekompromisním ultimatem vyhoštění nebo odmítnutí azylu) uznání jeho vyvolení v kontextu monoteistických náboženství. Antisemitismus je jedním z fundamentalistických symptomů, proti nimž musíme bojovat, není ovšem jediný. Odstrašujících příkladů jsem nalezl při své sběratelské činnosti pestrou paletu, například násilí na ženách a dětech. Oprávněně se ohrazujeme proti způsobu, jak jej uplatňují někteří ultrakonzervativní muslimové, ovšem mám ve své sbírce téměř totéž, pouze od fundamentalistů hlásících se nominálně ke křesťanství. Jak to pak chceme vyčítat muslimům, když se tak mnohdy chováme sami? I zde nám nastavují zrcadlo.

Při všech nebezpečích plynoucích z ultrakonzervativní interpretace islámu se dovolávám racionální debaty. Je to potřeba nejen v situaci, kdy média jsou plná nejen neuvěřitelně absurdních konspiračních teorií a paranoia je jednou z epidemií současnosti. Leč vedle známých a vcelku provařených konspiračních teorií o židovské světovládě, světovém židozednářském spiknutí a podobných myšlenkových výplodů je ještě nezanedbatelná část populace schopna oprášit nacistické ideje o řízeném míšení ras za účelem vytvoření bezduchých zombií řízených imaginární světovládou. Nejde však o to, že se takové teorie objevují (i to je zřejmě psychologická trvalka), ale o fakt, že tak velká část populace nemá tušení o heterosním efektu, který je jedním z předpokladů zdravého mentálního rozvoje každé populace. Pokud ovšem naše vzdělanostní úroveň je taková, že většina národa postrádá elementární znalosti genetiky, neměl by nás tento fakt nechávat lhostejnými.

Avšak nejde zde jen o to, že rasismus je čirá pavěda (je známo, že zejména během nacistického režimu se pavědeckým teoriím mimořádně dařilo), nýbrž i o to, že je i v přímém rozporu s křesťanstvím jako takovým. Nejen rasismus, nýbrž i nacionalismus - Ježíš zásadním způsobem relativizoval národní příslušnost, aniž by zpochybnil jedinečnou úlohu svého národa v dějinách spásy. Stejně tak odsunul na zcela vedlejší kolej tehdejší rodové a kmenové zvyky, naopak teprve islám opětovně akcentoval význam národní příslušnosti, čímž se vrátil k mnoha prvkům, která prvotní církev opustila jako překonané. Co to znamená? Pokud dnes někdo spojuje křesťanství s nacionalismem, pak víru nejen pervertuje, ale bere jí i podstatnou část větru z plachet. Pak se opět projevuje nastavené zrcadlo. Nadto ještě jsou rezidua komunistické mentality v nás zakořeněna tak hluboce, že si ani nevšimneme, jak pozvolna přešly do kolektivního podvědomí. Jak potom chceme obstát v konfrontaci s islámem, který nám nastavuje zrcadlo i zde?

Pokusím se věc shrnout. Pavel Hošek na konci přednášky zmíněné v úvodu připomíná nutnost konfesní neutrality státu, který má starosti garanci práva pro občany všech vyznání. Na nás křesťanech pak leží výzva ukázat nevěřící většině, jak se může dosud uvolněná nika vyvíjet s tím, že jsou v Evropě muslimové připravení se volné niky chopit. Po splnění tří uvedených podmínek pak máme naději v kulturním střetu obstát, pokud k jejich naplnění nebudeme ochotni, těžko si pak můžeme stěžovat na vítěznou cestu islámu Evropou, když si za problémy z velké části můžeme sami. Tím spíše nemáme důvod k averzi vůči muslimům - ani já ke svým bývalým kolegům naprosto nechovám zášť.

Autor je přírodovědec, v římskokatolické církvi vykonává službu akolyty. Mezititulky redakční