Seznamka
Ladislav Heryán: Exotem na této zemi
Autor: Portál
Básník a zpěvák Jim Morrison napsal v jedné z nejkrásnějších básní, co znám, tato slova: Your home is still here, inviolate and certain. Thank you oh Lord, for the white blind light. Jumped, humped, born to suffer. Made to undress, in the wilderness. Náboženské tázání někdejšího studenta Kalifornské univerzity ovlivnilo generace lidí po celém světě. Svou autenticitou, hloubkou a přesahem myšlení a samozřejmě také samotnou hudbou, která tehdy, stejně jako dnes, byla výjimečná. Díky, Bože, za bílé oslepující světlo. Není tím světlem nakonec Bůh sám?
Český teolog, biblista, katolický kněz, salesián a člověk mnoha talentů, včetně toho hudebního, Ladislav Heryán, tenhle prožitek zná. Energii občerstvujícího světla, které člověka zastaví kdesi v nejhlubší poušti a řekne mu: Já jsem Ježíš Nazaretský, buď mým učedníkem. Od té chvíle, ať děláš, co děláš, jsi v nejlepším slova smyslu ztracen. Od tohoto okamžiku jsi tu pro Boha a skrze něj i pro své přátele a potřebné. Stáváš se exotem na této zemi. Trochu cizincem a trochu hostem mezi svými. Poutníkem po světě, který rozhodně není jednoduchý. A jelikož chceš a musíš, jdeš mezi ty, kteří tvou pomoc potřebují nejvíc: děti, mládež, lidé bez domova, bez iluzí, lidé na okraji společnosti, lidé zranění a bolaví, lidé mimo církev i v církvi samotné. Kniha Exotem na této zemi s podtitulem O Božím milosrdenství mezi námi, kterou vydalo nakladatelství Portál, je od první do poslední stránky svědectvím o člověku, kterého kdysi zasáhlo bílé oslepující světlo, Bůh sám.
Těch téměř třicet kapitol Heryánových setkávání, meditací a biblických exegezí vás zasáhne a možná i promění. Autor se v nich nestylizuje do role kazatele nebo vědce. Vzletné způsoby projevu jsou mu cizí. Vypráví tak, jako by mluvil se svým kamarádem v tramvaji, na fakultě nebo cestou na bohoslužbu. Prostě a slovy, která dávají smysl. Těch třicet drobných příběhů má v sobě špetku biblického narativu. Neplýtvá se v nich slovy a nic se nepřehání. Heryán jako biblista ví, jak na malém prostoru říci to nejdůležitější. Minimalismus jeho výpovědí úzce souvisí s jeho duchovním ukotvením a životným stylem. Dělá to, co považuje za podstatné a k čemu se cítí být povolán. Mluví, když je třeba. Mlčí, je-li to nutné. Pracuje, cestuje, pomáhá. Nedělá to ani pro slávu, ani pro zisk; a bránil by se, kdybyste mu řekli, že je pro mnohé lidi autoritou, a to možná jedinou, které kdy byli ochotni naslouchat. Jenže doktor Heryán takovou autoritou je. Sám, dobrovolně a rád navštěvuje ty, které druzí už dávno odepsali. Cítí se s nimi dobře, ale stejně dobře se cítí na rockovém festivalu, kde v černé kožené bundě a triku s nápisem U2 zahraje a zazpívá některou z jejich písní, pronese modlitbu, pár slov nebo pozdravení těm, kteří jsou – jako třebas na Ukrajině – v nouzi anebo nás už předešli do božího království.
Je nepředstavitelné, že by to, co dělá, mohl dělat bez milosti víry a božího požehnání. Je nemyslitelné, aby všechen ten smutek a bolest, beznaděj a zmar, které vídá u lidí a o kterém píše ve své knize, v sobě uzavřel a přepodstatnil jen tak, na vlastní pěst a sám. Není psychoterapeut, který by si mohl od své práce odpočinout. Není lékař, který by mohl přejít na jiné oddělení. Není člověk, který by to vzdal a šel domů. V každém z jeho příběhů je to patrné. Až na naprosté výjimky nedovede říct ne. Ví totiž, že je-li na světě tím posledním, kdo může pro druhého něco udělat, tak to udělat musí. Umí se modlit. Potkává zraněné a nejvíc ty, kteří jsou – reynkovsky řečeno – blázny ve své vsi, jiní, zoufale nekompatibilní se společností a s predispozicemi, ze kterých byste nechtěli mít ani jedinou. Biblické exegeze, které tvoří zhruba polovinu každé z kapitol, ukazují, že ani ta největší beznaděj není beznadějí totální. Heryán identifikuje všechny ty zraněné a blázny ve své vsi s blázny pro Krista a nakonec i se samotným Spasitelem. Vždyť právě Boží syn byl a věčně zůstává neuchopitelným tajemstvím, které se vzpíná teologické kategorizaci a marným lidským představám a ideologiím. Hlavní motiv Heryánova života je jasný: milovat, sloužit a zříci se všech předsudků o tom, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo lepší a kdo dokonce nejlepší. Při pohledu na něj a zvlášť potom, co si přečtete jeho knihu, vás cosi nutí se zeptat: Tak kdo je tu vlastně exotem a bláznem? Heryán? Svět kolem něho? Církev? My všichni? Nenechte se mýlit, i on poznal, co je to – řečeno s profesorkou Růženou Vackovou – hlubina tmy, co zklamání, selhání, zamilování, bolest, rozchody a ztráty. Je otevřený a pravdivý a tím pro druhé čitelný a bezpečný. Ale je exotem? Dejte tomu slovu pozitivní obsah a řeknu: ano, Ladislav Heryán je exotem na této zemi.
Snad nejlépe je biblická a teologická chvála bláznovství, radosti a štěstí zřetelná v životním příběhu paní Jiřinky, jež byla po celý svůj život ve společnosti a církvi tím, kdo narušoval zaběhlé pořádky toho, co se musí a nesmí, co má a nemá. „Jiřinka byla dáma: malovala se, nechávala si dělat nehty a kouřila marlborky. Jezdili jsme na farní zájezdy... Při zastávkách mne zvala: „Láďo, pojď, dáme si marlborku, ale půjdeme za autobus, ať to babky nevidí!“ Bylo jí kolem sedmdesátky.“ Těsně před smrtí se setkala s Bohem, což jí – jak jinak – nikdo nevěřil. Jen Láďa Heryán jí to věřil, neboť věděl, že má pravdu. „Jiřinka to pochopila,“ uzavírá své vyprávění, „sice ji měli za blázna, ale ona na rozdíl od nich byla skutečně šťastná.“
Ladislav Heryán patří, jak sám píše, mezi „necelou dvoutisícovku katolických kněží v České republice“. Je vděčný za své kněžství i za možnost služby, která se však poněkud liší od běžné farářské práce. Zarazí vás, jak malým a skoro zbytečným si připadá mezi svými kolegy, když se s nimi sejde na Zelený čtvrtek nebo v každodenní pastoraci. Jeho kniha nemá z pochopitelných důvodů ani předmluvu ani doslov od někoho, kdo autora zná nebo je jeho kolegou či přítelem. Kdybych byl ale redaktorem té knihy, dal bych na její zadní desky laudatio těch, kterým se kniha dostala do rukou ještě před jejím uvedením na trh. Krátké, jasné, jednoduché sdělení, jaké bývá u knih anglické, německé nebo francouzské produkce.
Vím, co bych tam napsal. Ta věta shrnuje všechno, čím Ladislav Heryán ve své knize je, odkud jde, s kým jde, kam míří a v koho kdysi uvěřil a věří. „Katolický kněz, salesián, biblista a hudebník Ladislav Heryán pomáhá v této zemi jako málokdo jiný alespoň zčásti rehabilitovat kněžský stav a pokorně a nenásilně přivádí lidi k sobě samým a k Bohu.“ Zlobte se, protestujte a posílejte recenzenta této knihy ke všem čertům. A i kdyby tam patřil, přesto by i odtamtud napsal: Heryánova kniha vydá za kubické metry výkladových teologických slovníků a kvanta pastýřských listů. Vemte ji do ruky a přečtete ji dřív, než vám v uších dozní poslední tóny Where The Streets Have No Name od U2. Pak jděte do celého světa a buďte v tom, co je ve vás dobré, tvůrci pokoje a služebníky evangelia.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
