Seznamka
Prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht / Člověk a víra
„Já si opravdu myslím, že naše politické poměry jsou velmi zatuchlé a že jedna z cest, jak z toho ven, je vyklidit prostor mladším, novým, neopotřebovaným a do ničeho nezapleteným lidem, otevřít politiku nové krvi, novému větru, novým myšlenkám. Klausové, Zemanové, Havlové – jako příslušníci generace komunismem tak či onak zdeformované a jako hlavní postavy dlouhé fáze českého postkomunismu – patří do zasloužené penze. Něco se musí změnit.“ Na tato slova Václava Havla z knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Prosím stručně. Praha : Gallery, 2006, s. 237) jsem si vzpomněl při sledování záznamu z letošní Národní svatováclavské pouti. Aktivní účast politiků stejně jako vyhrazená místa pro ně v první řadě VIP sektoru mi připadají při křesťanské bohoslužbě nevhodnou praxí. Ježíš ve všech synoptických evangeliích varuje před zákoníky a farizeji, kteří mají rádi „přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách“ (srov. Mt 23, 6; Mk 12, 39; Lk 20, 46). Samozřejmě jde především o to, aby byli viděni v televizním přenosu. To se hodí nejenom nyní, týden před volbami.
Obrácení Miloše Zemana nebo jen další z jeho bonmotů?
Je třeba ocenit, že oproti předchozím akcím byl pozdrav pana prezidenta krátký a zařazený až po závěrečném požehnání, tj. striktně vzato mimo liturgické slavení. Přesto by bylo lepší, kdyby nevystoupil vůbec. Ve svém předchozím článku s názvem Vrtěti kardinálem jsem kritizoval skutečnost, že zřejmě nikdo z českých církevních představitelů veřejně neprotestoval proti prezidentovu sprostému vyjádření na veřejnosti na adresu Tomáše Halíka („Kde ten flanďák bere tu drzost?“) a že o týden později během bohoslužby na národní pouti na Velehradě řečnil šéf protokolu prezidentské kanceláře Jindřich Forejt, jako by se nic nestalo. Vystoupení prezidenta Miloše Zemana na Národní svatováclavské pouti působí ještě absurdnějším dojmem.
Nejde jen o to, že současný prezident je pověstný svými nepravdivými tvrzeními, za která se není ochoten omluvit ani po pravomocném rozhodnutí soudu. To ostatně není záležitost pouze jeho působení v prezidentském úřadu, ale bylo mu to vlastní již v roli předsedy vlády. Jedna taková kauza, obvinění novináře Ivana Breziny, že za peníze společnosti ČEZ psal články podporující dostavbu Temelína, skončila až u Ústavního soudu, v jehož rozsudku z roku 2005 bylo mimo jiné uvedeno:
„Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jím kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit. Tato východiska platí tím spíš v případě tvrzení faktů, která hrozí difamovat jednotlivé osoby, byť tyto vystupují ve věcech veřejných. Bez dodržování této základní náležitosti nemůže fungovat žádný stát, který má být považován za demokratický a právní. Difamace jednotlivců představiteli státní moci a z ní plynoucí dezinformace všech členů společnosti je naopak technikou dobře známou totalitním režimům. Proto i zkušenost z období před rokem 1989 velí, že je třeba velmi důsledně trvat na dodržování svrchu uvedených principů, což vrchní soud pominul.“
V tomto konkrétním případě se nakonec Miloš Zeman po osmi letech v roce 2007 Ivanu Brezinovi stručným inzerátem omluvil, ale udělal zkušenost, že jeho lež mu v danou chvíli pomohla a omluvu po letech už zaznamenal málokdo.
Při krátkém pozdravu prezidenta Zemana mi přišlo zvláštní, že slova o lásce pronáší člověk, který je opakovaně obviňován z šíření nenávisti, vyzývá občany, aby se ozbrojili a vůči svým kritikům je nesmlouvavě odmítavý, což pocítili například někteří rektoři vysokých škol, profesoři, které odmítl jmenovat nebo třeba americký velvyslanec. Jen o pár veršů dál, než je citát, který se pan prezident pokusil reprodukovat, by nalezl slova, která jsou s tímto jeho jednáním v rozporu: „Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“ (1 K 13, 5–6)
Již poté, co byla zveřejněna zpráva, že se pan prezident poprvé zúčastní svatováclavských oslav, objevily se odkazy na jeho slova, která pronesl během diskuse v parlamentu v květnu 2000 a postavil se v nich proti zavedení svátku sv. Václava. Tehdy uvedl, že zavedení tohoto svátku by nebylo oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace: „Měl některé skvělé myšlenky, např. roční export 300 volů do Němec by mohl být prováděn i v současné situaci, čímž by se výrazně zvýšila kvalifikační struktura české populace. (Smích v sále.) Ale vedle těchto myšlenek, pro které si svatého Václava vážím, je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem… Jestliže tedy shrnu tento historický význam, táži se, kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace.“
Miloš Zeman v květnu 2000: „Jestliže tedy shrnu tento historický význam, táži se, kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace.“
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht / Člověk a víra
Z epištoly „svatého Pavla ke Korintským“ citoval zároveň člověk, který na jeho adresu před pěti lety v rozhovoru pro časopis Reflex prohlásil: „Jako tolerantní ateista ale beru Nový zákon jako geniální filozofické dílo, samozřejmě rozmělněné epištolami svatého Pavla. Je zajímavé, jak konvertita dokázal zkurvit, dovolte mi použít toto slovo, poselství evangelií svými epištolami.“ Tím, kdo uvedený citát během svatováclavské pouti překroutil, byl ve skutečnosti pan prezident, neboť uvedl slova: „A kdybych učinil byl mědí zvučící a zvoncem zvonícím a lásky kdybych neměl, nic nejsem.“ Ve skutečnosti uvedené verše z 1. listu Korinstkým (13, 1–2) zní (cituji podle Bible kralické z roku 1613, tzv. Šestidílka z let 1579–1594 má jen mírně odlišné znění): „Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící anebo zvonec znějící. A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.“ Text jsem si dovolil ověřit hned dvakrát, i když stejně bych se nerad dostal do právního sporu s panem prezidentem. V únoru loňského roku v kauze Peroutkova článku připomněl svojí fotografickou paměť, na kterou se plně spoléhá: „Před více než třiceti lety, jsem po několik měsíců v Klementinu pročítal časopisy Přítomnost. A protože mám fotografickou paměť, přesně si pamatuji, že článek s tímto titulkem byl vlevo dole.“
Samozřejmě existuje ještě určitá možnost, že jsme byli v přímém přenosu svědky skutečné proměny v postojích a názorech prezidenta Miloše Zemana. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že šlo jen o další z řady jeho bonmotů a navíc o vábničku pro naivní voliče a sympatizanty s krátkou pamětí.
Meč na oltáři a rudé kytice od prezidentů
Pochybnosti vzbuzuje přítomnost meče na oltáři. Přinesl ho kaplan hradní stráže a podle komentáře měl spojovat svatováclavské jubileum s jubileem Karla IV. Jedná se o korunovační meč, který byl při korunovaci krále nesen společně s dalšími odznaky královské moci v průvodu z chrámu do královského paláce. Poté byl vnesen do katedrály a položen na oltář. Při obřadu vzal panovník posvěcený meč od biskupů na znamení, že „s mečem je mu všechno království odevzdáno“, opásal se jím a vzápětí jej položil zpět na oltář jako slib, že ho bude užívat jen z příkazu Božího. Na závěr korunovace král mečem pasoval rytíře. Pokud vím, při letošní pouti nedošlo k žádné korunovaci, ale už jen tato symbolika mi připadá nevhodná.
Ještě zajímavější byla symbolika rudých růží během bohoslužby. Nejprve při vstupním průvodu položil prezident Miloš Zeman rudou růži, kterou mu bezprostředně předtím podal Jindřich Forejt, aktivní spolutvůrce slavnosti, na schránku s lebkou sv. Václava (cca v čase 1:50 záznamu). Tato růže byla po celou dobu vedle lebky přítomna téměř jako čtvrtá posvátná relikvie (vedle lebky, meče a Palladia země české). Zajímavý moment nastal při odnášení lebky v samém závěru. Je vidět (krátce po 97:00 záznamu), že zřejmě někdo z publika, s největší pravděpodobností opět Jindřich Forejt, upozornil kardinálova sekretáře jáhna Vojtěcha Mátla, aby růži od Zemana opět vložil na schránku s lebkou. Důležitost tohoto gesta se ukázala o něco později. Jindřich Forejt totiž instruoval nosiče schránky s lebkou, aby se zastavili před manželským párem Klausových, kteří také přidali své rudé růže na schránku s lebkou (v čase 99:00). Tyto růže jim opět krátce předtím předal Jindřich Forejt, ještě při rozhovoru s nosiči lebky je držel.
Jsou odkazy na Václava Havla myšleny vážně?
Stranou pozornosti ponechávám přítomnost kardinála Joachima Meisnera, emeritního arcibiskupa z Kolína nad Rýnem, která byla taky zajímavým symbolem. Tento vlivný kardinál měl z pozice dlouholetého člena Kongregace pro biskupy velký vliv na výběr biskupů ve východní Evropě a z pozice předsedy podkomise pro střední a východní Evropu Německé biskupské konference měl na starosti dohled nad nadací Renovabis. Meisner měl velký vliv nad penězi, které prostřednictvím Renovabis, založené německými biskupy na jaře roku 1993 pro finanční pomoc postkomunistickým zemím, do východní Evropy proudily (k odchodu kardinála Meisnera a jeho roli jsme se vyjádřil v článku v Getsemanech).
Zaujala mě snaha pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky o pomyslnou vyváženost, když pozdravil oba přítomné české prezidenty i toho třetího, jehož nedožité 80. narozeniny si připomeneme 5. října. Nejde ani tak o to, že jak televizní záznam, tak svědectví účastníků dokládají, že největší potlesk sklidil právě Václav Havel. Jde o to, že si kladu otázku, zda nejde jen o povrchní odkaz na pro mnohé stále populárního politika. Např. v článku v Katolickém týdeníku č. 39 s názvem „K Národní svatováclavské pouti“ připomněl kardinál odkaz Václava Havla a jeho myšlenku sjednocené Evropy, jejímž úkolem je hledání sounáležitosti, kterou viděl jako šanci pro celý kontinent. Když však srovnám některá nedávná vyjádření pana kardinála a jeho „pravé ruky“ Milana Badala, včetně mlčení k vyjadřování jiných politiků na toto téma, s myšlenkami v textech Václava Havla, tak si nejsem jistý, že by si byli tak názorově blízcí, jak by se z odkazů mohlo na první pohled zdát.
Kardinál Dominik Duka a Miloš Zeman při Národní svatováclavské pouti 2016
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht / Člověk a víra
Například text s názvem „Evropa jako úkol“, který Václav Havel pronesl při přebírání Ceny Karla Velikého v Cáchách v květnu 1996 (vyšel např. ve stejnojmenném výběru projevů z let 1990–2004, s. 57–62). V něm mimo uvedl:
„Neobyčejně šťastné spojení ducha antiky, židovské religiozity, křesťanství a čerstvé energie někdejších takzvaně barbarských kmenů vedlo posléze k onomu historickému bezprecedentnímu evropskému rozmachu, který dal postupně lidstvu bezpočet hodnot a který ovlivnil podobu celé soudobé planetární civilizace.“ (s. 57)
Když v textu věnoval Václav Havel pozornost procesu evropské integrace, uvedl: „Neběželo tu tedy o to potlačit národní svébytnost či národní cítění, které je ostatně jedním z přirozených rozměrů každé lidské identity, ale o to vymanit člověka ze zajetí nacionálního kolektivismu, tohoto zdroje všech nesvárů a zotročitele lidské individuality. Možná to zní paradoxně, ale evropské sjednocování nebylo a není omezováním svobody ve smyslu vyvlastňování určitých práv občana stále mu vzdálenější mocí, ale právě naopak: je to proces prohlubování této svobody, a to nejenom v tom smyslu, že je člověk osvobozován od strachu z jiných, ale i v tom smyslu, že se jeho občanské seberealizaci otevírá stále větší prostor.“ (s. 60)
K úkolu Evropy Václav Havel mimo jiné uvedl: „Může posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti… Předvést, že lze pokojně soužít s jinými kulturními světy, aniž by se člověk či stát kvůli tomu musel zříkat sebe sama a své pravdy. Ale nejen to. Bude-li Evropa chtít, má ještě jednu možnost: rozpomenout se na své nejlepší duchovní tradice a na kořeny těchto tradic, hledat, co mají společného s kořeny jiných kultur a civilizačních okruhů, a spolu s jinými hledat ono společné spirituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této zemi ohrožuje.“ (s. 61)
Mám pocit, že bych našel více styčných bodů mezi těmito myšlenkami a některými výroky v textech současného papeže Františka (konkrétně např. v promluvě papeže při přebírání Ceny Karla Velikého z letošního května). Naopak některé výroky kardinála Dominika Duky, které údajně zazněly v rámci nedávné debaty na téma „Konec Evropy? Krize, výzvy, řešení“, kterou pořádal Občanský institut a Polský institut, se zdají být s uvedenými myšlenkami minimálně v napětí ne-li přímo v protikladu (vycházím z informací kardinálem oblíbeného serveru Parlamentní listy).
Každoroční účast politiků na Národní svatováclavské pouti je předmětem kritiky, neboť spíše než příkladným modelem kooperace mezi státní a církevní mocí je jen ukázkou zneužívání bohoslužebného slavení k dílčím politickým účelům. To se stalo smutnou praxí zvlášť od jmenování nového pražského arcibiskupa Dominika Duky v roce 2010, neboť se netají svými přátelskými kontakty s politiky a svojí snahou o dobré sousedské vztahy s představiteli státu. Už ve svých předchozích článcích (Quo vadis, domine cardinalis? a Kardinálova kančí oháňka pro Hrad?) jsem opakovaně vyzýval k větší obezřetnosti vůči snahám o zneužití hlasu církve ve prospěch politické moci. Připomeňme, že projev tehdejšího prezidenta Václava Klause v roce 2011 vedl k řadě protestům a ke vzniku tzv. Svatováclavské výzvy katolickým biskupům. Mezi tehdejší kritiky směšování církevních a státních oslav patřil Tomáš Halík, který poté čelil ostré kritice, včetně zpochybňování platnosti jeho svěcení. Je smutnou skutečností, že tato kritika Tomáše Halíka pokračuje s různou intenzitou dodnes a aktivně se na ní podílí pražské arcibiskupství.
Na závěr opět uvedu slova Václava Havla, která zazněla jak v závěru jeho projevu „Evropa jako úkol“ (s. 62), tak v závěru knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou jako jeho „krédo“ (s. 228): „Myslím si, že mravní řád je nadřazen řádu právnímu, politickému i hospodářskému a že tyto řády by z něj měly vyrůstat, nikoliv hledat kličky, jak jeho imperativy obejít. A že tento mravní řád má své metafyzické zakotvení v nekonečnu a věčnosti.“
Autor je členem římskokatolické církve. Pracuje na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
