Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Společně s Dr. Phyllis Zagano z americké Hofstra University (na jejíž půdě proběhla před časem první předvolební diskuse Clinton vs. Trump), kterou papež František jmenoval v létě letošního roku členkou zvláštní Komise studující otázku jáhenství žen, bychom mohli konstatovat, že schizma je dokonce již zde. To se podle ní projevuje zejména v přepjatém obdivu k tzv. tridentské liturgii a je vyjádřením opozice vůči nejvyššímu veleknězi církve. „Pomalá a postupná obnova církevního života během Františkova pontifikátu je poznamenána těmito skutečnými schizmatiky, kteří očerňují papeže a všechno, co říká a dělá, a kteří dychtí po starých dobrých časech,“ napsala v červenci ve svém blogu na portálu National Catholic Reporter.
Jelikož ani v českém prostředí není nouze o obdivovatele „tradiční liturgie“, včetně předně situovaných kněží (viz například lednový rozhovor s docentem Stanislavem Přibylem), vyplatí se trochu se zamyslet nad těmito skutečnostmi. Pokusil se o to před časem i autor tohoto textu ve své úvaze na stránkách Katolického týdeníku, přičemž na tyto své úvahy zde naváže. Aktuálnost a ožehavost tohoto tématu dokazuje i první letošní číslo revue Salve, ale také nově vycházející publikace věnovaná tzv. tradiční liturgii.
Ad fontes! Ale ke kterým?
Za několik dnů bude kardinál Raymond Leo Burke, horlivý stoupenec „tridentu“, známý zejména díky své úlitbě v nošení cappa magna, během své blížící se návštěvy České republiky přítomen představení českého překladu knihy Dr. Petra Kwasniewskeho Povstávání z prachu: Tradiční liturgie a obnova církve. Předmluvu k ní napsal jiný „Liebling“ tzv. tradičních katolíků, mons. Athanasius Schneider, O.R.C., titulární biskup Celeriny a pomocný biskup kazašské Astany.
Titul vydává vydavatelství Hesperion, jenž samo sebe charakterizuje jako takovou instituci, která „poukazuje na současnou krizi související s odkřesťanštěním západní civilizace a zesvětštěním vnitřního života církve. Pokouší se tuto krizi pravdivě pojmenovávat a zároveň ukazovat cesty k jejímu překonání.“
Autor knihy, americký filosof Kwasniewsky se v nedávno publikovaném rozhovoru vyznává ze svého obdivu a lásky k „tradiční liturgii“ a zdůvodňuje, proč je podle něj lepší než ta, kterou v katolických chrámech západního obřadu slavíme běžně v současnosti. Jelikož je toto interview dobrým vhledem do „hlubin tradicionalistovy duše“, není bez smyslu uvažovat alespoň nad některými formulacemi, které opravdu „zavánějí“ zpochybňováním ortopraxe a platné nauky, včetně tak vzácného a doposud pořád nedostatečně doceněného pokladu, jakým je bezpochyby učení II. vatikánského koncilu.
1) „Všeobecné obnovení tradiční latinské liturgie by vskutku mocně zabránilo šířícím se trendům sekularizace, relativismu, indiferentnosti a modernismu, které dnes pustoší církev.“
Toto je v podstatě základní premisa většiny, ne-li všech fanoušků mimořádné formy římské liturgie, jak bychom ji v souladu s apoštolským listem Benedikta XVI. Summorum pontificum z července 2007 měli nazývat. Podle nich je církev v hluboké vnitřní mravní a věroučné krizi, a to prakticky od dob II. vatikánského koncilu (viz níže). Podobnost s dobře známým schizmatickým hnutím tzv. lefébvristů je v tomto směru jistě pouze náhodná.
Z nařčení současné církve (všech katolíků?, některých hierarchů?, papeže?, všech pokoncilních papežů?) z modernismu chtě nechtě vane duch nejenom sv. Pia X. a jeho encykliky Pascendi Dominici gregis z roku 1907, ale také bl. Pia IX. a jeho Syllabu z roku 1864. Zajisté není potřeba dodávat, že ačkoli církev tyto názory těchto dvou papežů vyzdvižených k úctě oltáře nikdy oficiálně nezavrhla, postupně je ve své nauce „transformovala“ a de facto opustila.
Navíc jen stěží můžeme porozumět, co přesně je myšleno pod tak vágními pojmy, jako je indiferentnost nebo modernismus. A kdybychom i připustili, že je platná církevní nauka přesně definuje a označuje jako zhoubné, stále se nad námi vznáší pochybnost, zda jim ta či ona forma liturgie dokáže úspěšně vzdorovat, zda jim nečelit raději obrácením našich srdcí než obracením se kněze ad orientem během mše. Jak přiléhavě praví prorok Joel (2,13): „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu“.
2) „Je naléhavě důležité znovuobjevovat naši katolickou tradici a čerpat při tom z čistých a svěžích zdrojů.“
Měli bychom striktně rozlišovat mezi Tradicí a tradicí. Jedním z pramenů Zjevení je nepochybně Tradice, avšak tradice je v církvi něco, co se může časem měnit, proměňovat, transformovat a přizpůsobovat novým společenským okolnostem aniž by bylo narušeno jádro odevzdávaného poselství. Když už se ale vracet k nějaké konkrétní tradici, která vznikla v jistém čase a za jistých okolností, proč ne třeba k tradici slavení z 13. století nebo 7. století? Proč to musí být zrovna tradice „tridentská“?
Kardinal Raymond Burke
Autor: Flickr.com / Phil Roussin / Creative commons
Jen stěží je možno považovat za „svěží“ zdroj ten způsob liturgického slavení, který se ustálil někdy v 16. století a s jistými změnami platil až do poloviny 20. století. A copak není zdrojem všech zdrojů vnitřní obnovy církve samotná Eucharistie, jak o tom rozsáhle psal sv. Jan Pavel II. ve své encyklice Ecclesia de Eucharistia?
A i když Svátost oltářní vychází z eucharistického slavení, jejím jádrem jsou přece slova transsubstanciace. Všechno ostatní procházelo a doposud prochází změnami. Všechno ostatní je tudíž předmětem potenciální modifikace. Nedávno se kupříkladu diskutovalo o změně v pozdravení pokoje. Spása duše nezávisí na tom, zda máme jednu nebo deset eucharistických modliteb, zda je kasule (neo)gotická, barokní nebo má moderní střih.
Vracet se k „čistým a zdravým zdrojům“ je nepochybně důležité. Tyto zdroje nacházíme ale někde jinde než ve vnější formě, kterou ve mši svaté oslavujeme Boha a posvěcujeme sami sebe. Písmo říká zcela jasně, že „bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti“ (Přísl 14,27). Neměli bychom proto povyšovat formu nad obsah. Před formalismem v duchovním životě koneckonců varoval opakovaně i Boží Syn (např. Mt 23,27).
3) „Do dokumentů Druhého vatikánského koncilu se často dostával pouze prchavý entuziasmus šedesátých let minulého století, jenž je dnes dávno zastaralý.“
Nemluvil tady náhodou někdo o relativismu? Pokud můžeme opravdu někde vidět čirou esenci relativismu, tak je to právě zde. Autor v širším kontextu kritizuje zjednodušení modlitby liturgie hodin zavedené právě „Druhým Vatikánem“, a aby svůj názor podpořil (nejenom co se týče breviáře), neváhá zpochybnit myšlenkové zdroje a inspiraci koncilních Otců.
Podle Dr. Kwasniewskeho tedy můžeme vypustit z církevní nauky všechno, co se nám nelíbí. Stačí, když poukážeme na historický kontext doby, v němž byla tato nauka přijata. V pořádku, já tedy vyhlásím, že se mi nelíbí, že církev neuděluje ženám jáhenské a kněžské svěcení. V čase, když zavedla tento zákaz, procházela nějakou vnitřní krizí, která již dávno pominula, tudíž je dnes tento zákaz obsoletní.
Vyhlásím, že se mi nelíbí zákaz svěcení homosexuálů na kněze, protože v čase, když byl přijat tento zákaz (a není tomu tak dávno) ještě v církvi nebylo dostatečné přesvědčení o tom, že i takovýto kandidát kněžství může mít stejné, ne-li větší kvality a nadání pro posvátnou službu, jako jeho heterosexuální vrstevník.
Vyhlásím, že se mi nelíbí celibát kněží, protože v dobách jeho zavedení převládl v církvi mylný entusiasmus, že zákaz uzavírat manželství (což není nevyhnutně totéž, co sexuální zdrženlivost, jak dobře víme) povede k větší zbožnosti kléru. Samozřejmě, opomineme-li zcela praktický důvod tohoto opatření, tj. prevenci drobení církevních majetků mezi případné legitimní potomky kleriků.
4) „Liturgie může a měla by být slavena teocentrickým a vertikálním způsobem, a nikoliv antropocentricky a horizontálně.“
Absolutní souhlas. Vždyť i sv. Pavel doporučuje: „Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,2). Ale není tomu náhodou tak, že právě mimořádná forma je až příliš antropocentrická? Že klade do středu člověka? Možná je to trochu odvážná úvaha, ale zajisté ne bezdůvodná.
Zejména když se díváme na videozáznamy bohoslužeb, jímž předsedal již zmíněný kardinál Burke, nemůžeme se ubránit dojmu, že v záplavě toho brokátu, zlatých výšivek, krajek, kardinálských vleček, černých, fialových a červených biretů, biskupských rukaviček a kadidla jaksi jen stěží nalézáme Krista, který kvůli nám zchudl, sám bohatý, abychom my jeho chudobou zbohatli, jak píše Apoštol národů (2 Kor 8,9). Vidíme tam spíše procesí lidí ve skvostných rouších, kteří hlavně hodně mluví latinsky a jsou až podezřele fyzicky vzdáleni lidem.
I papežové se od Jana Pavla I. rozhodli přestat užívat během své inaugurace tiáru a od sv. Jana Pavla II. se již nenechávají nosit na sedia gestatoria. A stejně nic neubylo z jejich majestátu. V tomto kontextu můžeme nanovo číst i Ježíšova slova: „Podívejte se na lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich“ (Lk 12,27). To, co nás činí před Bohem krásnými, nejsou ani skvostná roucha, zlaté prsteny nebo vysoké mitry. Jsou to naše skutky milosrdenství a lásky. Jak říkala Učitelka církve, sv. Terezie z Lisieux: „Mým povoláním je láska“. A apoštol sv. Petr k tomu píše: „Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné“ (1 Pt 3,3-4).
5) „Moderní člověk ještě více potřebuje modlitby a praxi tradičního katolicismu, neboť je ve velkém nebezpečí, že zapomene na svou závislost na Bohu, na stvoření a na Tradici.“
Slavení liturgie zády k lidu je součástí tzv. „Tridentské mše“
Autor: traditionalcatholicpriest.com
Co je to „praxe tradičního katolicismu“? Účastnění se bohoslužeb v latině? Nošení škapulířů? Pohřbívání do země (protože kremace byla v církvi povolena pouze před pár desítkami let)?
Není pochyb, že modlitba a závislost na Bohu jsou pro křesťanský život potřebné. Sv. Řehoř Nysský připomíná, že na Boha bychom si měli vzpomenout častěji, než dýcháme. Ale proč (se) utíkat k těžce definovatelnému „tradičnímu katolicismu“, který navíc – pokud ho ztotožníme s dnes nepříliš zřídkavou opozicí vůči papeži Františkovi a učení II. vatikánského koncilu – zavání schizmatem, jak již bylo řečeno?
A pokud už je rysem „pravověrnosti“ katolíka jakási příslušnost k některému typu ritu, proč se neuchylovat raději k tomu, co zcela jasně preferují biskupové a papežové od dob bl. Pavla VI.? Nakonec, ani tradicionalisty toliko oblíbený Benedikt XVI., kterého Dr. Kwasniewsky v interview hojně cituje, nesloužil v mimořádné formě až tak často a upřednostňoval formu řádnou, i když ji obohacoval o určité starší prvky, zejména co se týče liturgických oděvů, symbolů a gest (blíže k tomu viz např. mou studii v Studia Theologica).
6) „Pokud máte nudnou liturgii, kde hromada lidí celou dobu mluví a nic zvláštního se neděje, nic zajímavého, na co by se dalo dívat a čemu naslouchat, děti se budou nudit. Když si naproti tomu vezmeme ohromně zvučící varhany, tajuplné melodie zpěvů, archaický majestát latiny, oblaka kouře linoucí se z pohupujících se kadidelnic, nádherná roucha a pláště osob jdoucích v slavném procesí nebo stojících před oltářem a svatostánkem, ministranty v jejich posvátné choreografii i pohybů, celý kostel ztichlý během Kánonu… – které dítě by to nezaujalo, které by to neuchvátilo symfonií symbolů do onoho transcendentního pohybu, které dítě by tím vším nebylo pomalu a trvale formováno v katolickém cítění a vnímání?“
„Haló? Je tam Kongregace pro bohoslužbu a svátosti? Tak poslouchejte, ta dnešní liturgie je pěkná nuda. Nic se tam neděje. Žádná švanda, žádné pořádné divadlo. Dělejte s tím, prosím, něco. Díky.“
Nějak takhle by mohl, soudě dle slov Dr. Kwasniewskeho, vypadat telefonát rozhořčeného křesťana do zmíněného kuriálního úřadu. Je zajímavé, že zrovna příslušník skupiny katolíků, kteří tak rádi zdůrazňují velikost spasitelné Kristovy oběti a nekonečné mystérium mše svaté vyzdvihuje právě onu vnější stránku liturgie. Dr. Kwasniewsky se prostě na mši nudí, proto má raději mimořádnou formu, kde „se pořád něco děje“.
Nevím, zda vím, co je to zázrak, abych užil památná slova Václava Havla z roku 1990. Ale pokud je něco ve mši skutečným zázrakem, tak je to právě neustále se obnovující oběť Kristova. Je to „tajemství Eucharistie, oběť kříže, který byl jednou nošen na Kalvárii, a která je opětovně vykonávána nádherným způsobem a ustavičně oživována a jejíž spásná síla je aplikována na odpuštění hříchů, které pácháme denně“, jak napsal bl. Pavel VI. ve své encyklice Mysterium fidei z roku 1965. Zázrakem není ani incense, ani brokátové roucho, ani varhanní píšťaly.
Pokud někdo chtěl důkaz antropocentričnosti mimořádné formy západní liturgie, má jej k dispozici právě zde, ve výše citovaných slovech amerického filosofa. Není to ani „posvátná choreografie ministrantů“, ani oblaky kouře líbezné vůně kadidla, ani „archaický majestát“ mrtvého jazyka, který nás přivede k Bohu. Všechno tohle je jenom doplněk, jenom pouhý nástroj, ne cíl. Liturgie není divadelní představení a jejím centrem není člověk oděn v „nádherném plášti“.
Navíc jen stěží můžeme předpokládat, že zrovna třeba latina, jíž dnes pořádně nerozumí ani někteří kněží, bude zrovna tím „magnetem“, který přitáhne dětská srdíčka k Spasiteli a pomůže jim pochopit, co se to vlastně v liturgii děje. Myslet si opak je při nejmenším bláhové.
Kdo je tady pravověrný katolík?
„Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“, řekl Kristus svým učedníkům (Mk 2,27). Totéž bychom mohli konstatovat i o liturgii. Neměli bychom se stát otroky celebrace ani pečovateli o muzeální exponáty, jakkoli jsou hodnotné a zajímavé. Měli bychom se stávat spíše „živými kameny, z nichž se staví duchovní dům“, jak nás k tomu vyzývá kníže apoštolů (1 Pt 2,5). Všiml si toho i papež František, když ve své posynodální apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (§ 95) napsal: „U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné zasazení evangelia do lidu Božího a konkrétních dějinných potřeb. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek nemnohých.“
Trend privatizace liturgie jednou skupinou věřících a spory o to, zda je pravověrnějším katolíkem ten, kdo slaví „zády“ nebo „čelem“ k lidu je cestou vedoucí k rozdělení. A dobře víme, kdo je v dějinách otcem všeho rozdělení a svárů. Je dobré, když je v církvi pluralita a různorodost zvyků, tradic a názorů, včetně názorů na způsob liturgického slavení. Ale tyto názory a úcta ke starobylým pokladům církve by neměly být překážkou naší spásy, nýbrž prostředkem vzájemného obohacování. Každý, kdo bude toto obohacování praktikovat, stane se tím „učedníkem království nebeského“, o němž božský Mistr říká, že „je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré“ (Mt 13,52).
Autor působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy
