Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Camilo Rueda López / Creative commons
Když kolumbijští voliči v neděli 2. října těsně odmítli čtyři roky těžce vznikající dohodu mezi vládou a guerillovými bojovníky z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), mezinárodní komunita na to reagovala s viditelným zděšením. Výsledek, jenž nikdo neočekával, zaskočil i kolumbijského prezidenta a architekta dohody Juana Manuela Santose, který musel bleskově dojednávat prodloužení příměří s rebely a svolat jednání s opozicí o dalším postupu.
Vysvětlení neúspěchu Santosovy dohody se nabízí hned několik – mezi klíčovými faktory se obvykle zmiňuje nízká volební účast, částečně způsobená mimořádně nepříznivým počasím, nepopularita současné vlády a nespokojenost významné části elektorátu s dojednanými podmínkami míru, jež by válečným zločincům z obou stran konfliktu umožnily vyhnout se vězení a ještě měly zajistit špičkám FARC místa v kolumbijském parlamentu. Právě na tyto podle něj „vlastizrádné“ podmínky mírové dohody v týdnech před referendem na každém kroku zdůrazňoval exprezident Álvaro Uribe, šéf strany Demokratického středu (CD) a hlavní Santosův politický sok, který se postavil do čela kampaně „No“, tedy „ne“ dohodnutému míru.
Poněkud méně se diskutuje o možná srovnatelně důležitém faktoru, kterým byl odpor konzervativně křesťanských, nejčastěji evangelikálních skupin, jejichž představitelé se v drtivé většině hlasitě postavili proti mírovému uspořádání více než půl století trvajícího konfliktu. A to z důvodů paradoxně s občanskou válkou zcela nesouvisejících.
„Je to naprostý zázrak, prostě dílo Boží,“ rozplýval se nad výsledky nedělního referenda Jesús Magaña, ředitel ultrakonzervativní platformy Spolu pro život v rozhovoru pro BBC Español. „Nedokážete si představit, jak moc jsem se za to modlil. Kostely napříč celou zemí se za to modlily.“
Magañovo nadšení sdílela i evangelikální poslankyně Ángela Hernándezová, známá svým parlamentním tažením proti „homosexuální kolonizaci“: „Společenství věřících opustilo stín kostelů a vyšlo do ulic, aby řeklo: ‚nejsme tu jen proto, abychom se modlili za Kolumbii. Jsme také občané.“
Důvodem nadšení obou zmiňovaných je ohrožení samotné křesťanské podstaty formálně sekulární Kolumbie, jež podle předních ultrakonzervativců představovalo schválení mírové dohody. Například podle pastora Enriqueho Gómeze z církve Misijní centrum Bethesda zaškrtnout v referendu „ano“ znamenalo „říct ‚ano‘ ďáblu.“ Samozvaný „rodinný poradce“ a kazatel Marco Fidel Ramírez na setkání evangelikálních pastorů prohlásil, že „dohoda s FARC má neoddiskutovatelně ateisticko-marxistický podtext, který nás uvrhne do chřtánu nebezpečné homosexuální diktatury“ a Miguel Arrázola, vůdce evangelikální církve Řeka života, zase varoval, že žádat o mír z Havany (zde se dohoda čtyři roky dojednávala) znamená „žádat o mír ze samotného pekla“.
Ultrakonzervativní kruhy se do kampaně zapojily s plnou vervou – od kázání v kostelech, na modlitebních průvodech a velkých protestních shromážděních, až po vystoupení v médiích a tvorbu virálních videí. Některá získala značnou popularitu i pozornost médií, jako třeba ta vysílaná na kanálu Noticias Uno, kde dvojice blíže nespecifikovaných „křesťanů“ varuje před intrikami „homosexuálních lídrů“ a slibuje v případě nutnosti „odložit bible a pozvednout zbraně“ proti ratifikaci mírové dohody.
Prezident Juan Manuel Santos
Autor: Flickr.com / Creative commons
Jenže co křesťanským kritikům na dohodě s FARC vadí natolik, že věnovali mimořádné úsilí jejímu zamítnutí? Údajně propaguje nebezpečnou „genderovou ideologii“ a „homosexualismus“ (slovy poslankyně Hernándezové), čímž ohrožuje tradiční rodinu. Tato propagace má spočívat v tom, že se v textu opakovaně mluví o zločinech spáchaných vůči ženám a vůči LGBTI komunitě. Už samotné užití pojmu „LGBTI“ v oficiální dohodě, jež měla mít v případě úspěšného plebiscitu status ústavního zákona, ultrakonzervativce dráždí k nepříčetnosti.
„Ani jedinkrát se v textu neobjeví něco o rodině, která byla hlavní obětí násilí po všechny ty roky. (...) Místo toho se pomalu na každé straně mluví o genderové perspektivě, o ženách, dívkách, chlapcích a komunitě LGBTI,“ stěžuje si Magaña.
Poslankyně Hernándezová jde ještě dál, když se domnívá, že speciálně vytvořený tribunál pro vyšetřování zločinů spáchaných během občanské války, by mohl pronásledovat křesťany. A to právě kvůli jmenovitému obsažení sexuálně motivovaných zločinů v textu dohody. „První pronásledovaní budou křesťané, protože se nebojíme mluvit otevřeně o homosexualismu,“ tvrdila Hernándezová.
Příslib implementovat všechny protokoly mezinárodní Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) obsažený v dohodě by zase podle řady ultrakonzervativců mohl vést k legalizaci potratů. Vzhledem k tomu, že prezident Santos je věřící katolík a podobně jako většina latinskoamerických politiků a ostatně i veřejnosti se vůči potratům striktně vymezuje, je to obava zvlášť nepravděpodobná, podložená konspiračními představami o „mnohaleté agendě OSN, snažící se prosadit interrupce po celém světě“ – slovy Magañovými.
Posledním aspektem odporu byl nakonec samotný fakt, že FARC se hlásí k marxistické ideologii a že jednání probíhala v kubánské Havaně. Ultrakonzervativní kruhy v tom vidí nebezpečné spiknutí ateisticko-komunistických sil proti křesťanské podstatě státu.
Ani jeden z užitých argumentů se neopírá o reálný základ a zcela jistě nebylo záměrem dojednaného dokumentu vymezit se vůči tradiční rodině, ani propagovat donekonečna omílanou genderovou ideologii. Jedná se tedy o uměle vytvořenou hysterii dost možná s politickým pozadím, neboť řada nejaktivnějších ultrakonzervativců se buď přímo hlásí ke straně exprezidenta Uribeho, nebo jej alespoň dlouhodobě podporují. Již zmiňovaný pastor Arrázola se v minulosti zasazoval o zvolení Uribeho kandidáta na post hlavy státu, Óscara Ivána Zuluagy, a pastor Gómez označoval exprezidenta v dobách jeho mandátu za „požehnání“ pro Kolumbii. Uribe, který se ve svých veřejných vystoupeních rutinně opírá o náboženskou rétoriku, kromě toho udržuje dlouholeté vztahy s pastorem Césarem Castellanosem, zakladatelem jedné z největších evangelikálních církví v zemi vůbec, Mezinárodní charismatické misie. Kolumbijský novinář Jorge Gómez Pinilla toto spojení v listu El Espectador označuje za „politicko-náboženskou kruciátu, v níž extrémní pravice používá Boha jako hlavní téma volebního klání“.
V celém kontextu neúspěšného referenda je ještě zajímavé ohlédnout se za překvapivě schizofrenní rolí katolické církve. Není pochyb o tom, že dosažená dohoda byla mimo jiné výsledkem ohromného osobního nasazení papeže Františka, který jednání v Havaně pomáhal zprostředkovat a opakovaně jim vyjadřoval podporu. Ne náhodou vyslal papež svého blízkého kardinála Pietra Parollina do Cartageny odsloužit mši ku příležitosti podepsání dohody. „Prosím vás, nesmíme připustit další selhání na cestě k míru a smíření,“ apeloval papež František a v případě úspěšné ratifikace dohody přislíbil brzkou návštěvu Kolumbie.
Avšak církev v samotné Kolumbii zaujala přinejlepším rezervované stanovisko. Několik dní před hlasováním biskupská konference vyzvala k účasti v referendu, leč odmítla dohodu podpořit. V oficiálním stanovisku se píše, že biskupská konference „v žádném případě nenabádá hlasovat ‚ano‘ či ‚ne‘“. Stejně se k referendu individuálně postavila i většina nejvyšších církevních hodnostářů s čestnou výjimkou Daría Monsalveho, arcibiskupa z Cali. Zdrženlivý postoj zdaleka největší kolumbijské církve je v příkrém kontrastu s prakticky každodenní agitací většiny důležitých evangelikálních církví a společenství v kostelech i mimo ně. Některé konzervativně katolické iniciativy a osobnosti se naopak do kampaně proti mírové dohodě aktivně zapojily – kupříkladu bývalý prokurátor Alexandro Ordóñez, samozvaný bojovník za „obnovení křesťanského řádu“ v Kolumbii, patřil mezi nejviditelnější odpůrce „genderové ideologie“.
Je přitom paradoxní, že právě špičky kolumbijské katolické církve v sehrávaly v minulosti klíčovou úlohu při samotném otevření vyjednávání mezi zástupci vlády a rebelů a nyní vlažná biskupská konference sloužila léta jako spolehlivý prostředník. Jenže v rozhodujícím momentu se kolumbijští biskupové zřejmě zalekli úspěchu nábožensky motivovaných argumentů u svých vlastních věřících. Výsledkem jejich zdrželivosti je krach dosud největší naděje na ukončení nejdelší občanské války v Latinské Americe.
Prezident Santos, vědom si jejich důležitosti, těsně po hlasování inicioval setkání se zástupci evangelikálních církví. Ultrakonzervativcům zatím přislíbil „vyjasnění“ klíčových pasáží a změnu formulací do takové míry, aby v nich nevyvolávaly obavy o osud tradiční kolumijské rodiny. Četné zmínky o LGBTI, právech žen a o sexuálním násilí tedy v budoucí verzi pravděpodobně budou vypuštěny a zástupci evangelikálů se nejspíš budou účastnit příštích kol vyjednávání. Jestli takové ústupky postačí bude asi ze všeho nejvíc záležet na tom, jakou roli v rozhovorech o budoucnosti mírového uspořádání s povstalci bude hrát exprezident Álvaro Uribe a jeho strana.
