Seznamka
Ilustrační foto z uprchlického tábora Zátari v Jordánsku, kde pomáhají české humanitární organizace
Autor: Diakonie ČCE / Jiří Pasz
„Škola je dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími.“ J. A. Komenský
V tomto článku jsem se pokusila nastínit přístup ke vzdělávání dětí uprchlíků, kteří k nám přicházejí. Odborníci se spolu s Komenským shodují, že školy jsou (a mají nadále být) místem, které dětem uprchlíků i jejich rodičům zprostředkovává kontakt se členy místní komunity, znovu zavádí pocit normality a rutiny, nabízí bezpečné prostředí, znovu zvyšuje samostatnost žáků-uprchlíků a podporuje jejich sociální, psychologický a intelektuální vývoj. Uprchlíci tvoří specifickou skupinu, jasně vymezenou mezinárodním právem od širší skupiny migrantů, uprchlíci jsou těmi, kterým je třeba věnovat zvýšenou pozornost, péči a ochranu, zejména pak těm z nich nejzranitelnějším – dětem.
Krize řecké pravoslavné církve ve výuce katechismu
Na úvod se v krátkosti podívejme na několik zpráv z médií z poslední doby, které nám téma ukazují spíše v negativním světle. Pravoslavná církev v Řecku se ústy aténského arcibiskupa Hierónyma ostře vymezila vůči změnám ve výuce náboženství na základních a středních školách, od letošního roku se totiž žáci mají seznámit - mimo vyznání církve, k níž se hlásí většina obyvatel - také se židovstvím a islámem. Hierónymus tento fakt vnímá jako snižování významu pravoslavného náboženství. Sám sice konstatoval, že se výuka katechismu nachází v krizi – nevím o tom, že by sám však přišel s nějakým řešením.
Krom toho, že mají žáci získat mimo jiné povědomí o islámu – což s počtem uprchlíků nacházejících se na území Řecka jistě není od věci – mohou se s „živými muslimy“ také setkat, jelikož od konce září začal na zdejších školách v blízkosti uprchlických táborů fungovat dvousměnný provoz, kdy dopoledne usedají do lavic řečtí žáci, odpoledne od dvou hodin pak děti-uprchlíci.
Na osmnáct tisíc dětských uprchlíků totiž nastoupilo do přijímacích tříd v rámci nového vzdělávacího plánu, budou nabývat vědomosti z oblasti angličtiny, řečtiny, matematiky i počítačů. Po úspěšném absolvování „přijímacího roku“ mají být žáci začleněni do běžných tříd v klasických školách, ať už v Řecku, nebo - v rámci přesídlení - v jiné zemi Evropské unie. Podle informací neziskové organizace Save the Children nebyly děti ve škole průměrně rok a půl.
Znělo by to takřka ideálně, pokud by se tedy proti vzdělávání žáků-uprchlíků nepostavili řečtí rodiče. Ve městě Oresteiada na severu Řecka rodiče pohrozili vládě, že pokud vypraví autobusy s uprchlíky do „jejich školy“, jednoduše budovu obsadí.
Mezi argumenty, o nichž by se jistě dalo uvažovat minimálně jako o námětech k diskusi, se objevily – podle mého názoru – také argumenty méně rozumné. Například infekčnost dětí a možnost zavlečení chorob do škol, to vše navzdory důkladným lékařským prohlídkám uprchlíků a vystavení dokladu o bezinfekčnosti, nebo nutnost úklidu školy po žácích. Jak se zdá, jiné děti v Řecku jsou totiž nadmíru čistotné, netřeba po nich uklízet… Jednoduše příchod pracovníka úklidu nikoliv během odpoledne, nýbrž až k večeru, rodičům udělal nebývale hluboké vrásky.
Odzbrojujícím argumentem proti návštěvě škol dětmi z Blízkého východu je tvrzení, že jsou nevzdělané. Podle tohoto měřítka by však ani naši roztomilí prvňáčkové neměli chodit do školy, popřípadě ani do přípravných tříd v mateřských školách, na začátku jsou totiž také – světe, div se – nevzdělané!
„Infekční argument“ v (katolické) Itálii
„Infekčnímu argumentu“ byly na vlastní kůži vystaveny dvě (blízkovýchodní) děti v soukromé katolické škole v Itálii, ty totiž musely navštěvovat oddělené toalety – na vedení školy si to vymohli římskokatoličtí rodiče.
Ve školách v České republice se taktéž potkáváme u českých dětí s infekcemi, zejména kapénkovými. Jejich šíření se takřka nedá zabránit, samozřejmě krom prevence v podobě užívání vitamínů, vyvážené stravy s dostatkem ovoce a zeleniny, pohybu. (O vších ani nemluvím!) Nepředpokládám, že by na tom řecké (pravoslavné) děti, nebo italské (římskokatolické) děti byly v tomto ohledu nějak lépe, než děti blízkovýchodní (muslimské, křesťanské, či ateistické). Pokud by na dětech-uprchlících někomu skutečně záleželo, měly by být očkovány a postupně přivykány „evropským bacilům“. O tom ale jaksi není slyšet.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Komenský, papež a UNHCR
Komenský se svojí touhou po obecné nápravě věcí lidských prostřednictvím výchovy a vzdělávání, ne vzděláváním jako cílem, nebo jako prostředkem k lepšímu společenskému postavení, majetku, ale jako prostředkem k ONOMU transcendentnímu Cíli, by se asi těmto událostem patrně dost divil.
Také římský biskup opakovaně poukazuje na nutnost výchovy k dialogu, ta se má odehrávat ve školách. Jak se to ale má stát kupříkladu v Řecku, kde je ústy představitele pravoslavné církve napadena i jenom možnost, že by se snad žáci měli dozvědět něco i o jiných náboženstvích? Kde je pouze jedna strana, nemůže dojít k dialogu, jelikož není mezi kým.
Na stránkách UNHCR (Úřad OSN pro uprchlíky) je možno nalézt následující:
„Vzdělání patří k základním lidským právům a je zcela nebytné pro to, aby děti vyhnané z domova znovu získaly naději a důstojnost. Vzdělání je rovněž nepostradatelným prostředkem integrace, jelikož umožňuje plně se zapojit do komunity v zemi azylu i do jejího politického, hospodářského, společenského a kulturního života.“
Mnozí Evropané se bojí muslimů, mají strach, že se nechtějí začlenit (integrovat), nýbrž jen chtějí přinést svoje pravidla, získat peníze a postavení, popřípadě vyvraždit Evropany, vzít nám naše „křesťanské hodnoty“, po nichž ale dříve (s odpuštěním) „neštěkl pes“. Ale když se již zde přítomní uprchlíci mají šanci vzdělávat a začlenit, nelíbí se to Evropanům taktéž.
Národní ideje, hodnoty?
Tak oč nám jde? O nic. Máme se dobře, velmi dobře. Tak dobře, že si musejí média problémy vymýšlet. Mocní (tohoto světa) a s nimi souznějící nutně získávají body na velkém emocionálním tématu, které - tak, jak je nám prezentováno – neexistuje. Vždyť koho zajímají „malé velké“ politické půtky všedních dnů, to už netáhlo!
Materiálně se máme dobře. Chybí nám ale sjednocující, nás všechny, nesoucí idea. „Národní“ idea, „národní“ hodnoty. Naším „sjednocujícím prvkem“ je momentálně (neexistující) „společný nepřítel“, ten jistě bude i základem mandátu některých senátorů/politiků. (Na čem pak ale skutečně takový mandát stojí?)
Podívejme se do Norska – to podle mého názoru prezentuje a usiluje skutečně žít svoje národní hodnoty: Jednou z nich je solidarita. A tato idea neplatí jen nyní, nebo snad několik posledních let, je implicitně přítomna již od let dvacátých – téměř celé století je Norsko neseno solidaritou. Tuto solidaritu je možno zahlédnout mimo jiné ve školství v souvislosti s inkluzí.
K vzdělávání cizinců (uprchlíků) v České republice
Proti západním zemím je procento uprchlíků, tedy i dětí-uprchlíků v České republice mizivé. S fenoménem uprchlictví se Česká republika začala setkávat až po sametové revoluci, potažmo v devadesátých letech v souvislosti s navázáním spolupráce s mezinárodními organizacemi, pražská kancelář UNHCR byla otevřena v roce 1992. Zároveň v devadesátých letech docházelo postupně v Evropě také ke vzestupu anti-uprchlické rétoriky.
Odborníci se shodují, že školy jsou (a mají nadále být) místem, které dětem-uprchlíkům i jejich rodičům zprostředkovává kontakt se členy místní komunity, znovu zavádí pocit normality a rutiny, nabízí bezpečné prostředí, znovu zvyšuje samostatnost žáků-uprchlíků a podporuje jejich sociální, psychologický a intelektuální vývoj (Ager, Strang, Rutter). Bačáková připomíná, že uprchlíci tvoří specifickou skupinu, jasně vymezenou mezinárodním právem od širší skupiny migrantů, uprchlíci jsou těmi, kterým je třeba věnovat zvýšenou pozornost, péči a ochranu, zejména pak těm z nich nejzranitelnějším – dětem.
Česká republika zaručuje dětem-uprchlíkům přístup ke všem stupňům vzdělání, stejně jako jej mají děti české národnosti. Děti-uprchlíci jsou řazeny mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), tedy mezi žáky, kteří potřebují podpůrná opatření kvůli svému zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí, či dalším životním podmínkám. (Dlouhodobě byla ČR kritizována za nedostatečně inkluzivní model vzdělávání, na základě těchto připomínek přijatá novela školského zákona, týkající se inkluze, byla uvedena do praxe od září letošního roku.)
Ilustrační foto: Syrský chlapec v uprchlickém táboře v Jordánsku
Autor: Diakonie ČCE / Jiří Pasz
K nejzásadnějším oblastem, souvisejícím s úspěšným začleněním dětí-uprchlíků (i všeobecně cizinců) do škol, potažmo společnosti, patří jazyková výuka. Legislativa poskytuje uprchlíkům nárok na bezplatnou výuku českého jazyka již od roku 1999 (v rámci Státního integračního programu), jak ukázal výzkum Bačákové – realizovaný mezi lety 2009 a 2010 – ve skutečnosti nebyly tyto programy realizovány, příčina je nejasná. Na rozdíl od západních zemí neexistuje ani oficiální test jazykových znalostí, který by dítě na základě jeho skutečných jazykových znalostí zařadil do příslušné úrovně jazykového vzdělávání.
Praxe je taková, že největší zátěž leží na bedrech (základních) škol, které nejsou většinou v této oblasti vybaveny kvalifikovanými pracovníky, postrádají materiály. Situace dětí „hozených do vod základní školy“ bez náležité jazykové přípravy a podpory je tristní, podobně jako situace pedagogů, kteří by dětem mnohdy rádi pomohli, ale nemají na to sílu, čas (Jsou vázáni dodržováním Školního vzdělávacího programu a tematických plánů v rozsahu i čase.), ani finanční prostředky.
Nedostatek kvalifikovaných pracovníků souvisí s malým počtem univerzit, které nabízejí vzdělání v oboru čeština jako cizí jazyk, ke zlepšení situace ale postupně dochází také díky práci Technické univerzity v Liberci (TUL), Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a Karlovy univerzity, stabilizaci situace napomáhají také projekty s tématem spojené, jako například projekt TUL Inovace vzdělávání v oboru čeština jako cizí jazyk.
Většina učitelů však již vysokou školu absolvovala, a je tedy třeba v této oblasti jejich vzdělání doplnit v rámci profesního rozvoje pedagogů. Pedagogům je uložena povinnost dalšího vzdělávání, minimálně od roku 2004, ta je však mnohdy řešena samostudiem. Praxe je taková, že pedagogičtí pracovníci mohou čerpat několik dní volna k samostudiu, nikdo však nekontroluje, zda se pracovník skutečně vzdělává či nikoliv, účast na odborných seminářích není povinná, ani školou vymahatelná. Z vlastní, poměrně krátké, zkušenosti mohu říci, že někteří řídící pracovníci škol odmítají učitele na školení a semináře pouštět, další pedagogům tuto možnost rádi sami nabídnou, zprostředkují, pokusí se na rozvoj kompetencí zaměstnance dokonce najít nějaké peníze v (napjatém) rozpočtu.
Podporu školám v jejich práci se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami mají poskytovat pedagogicko-psychologické poradny, ty jsou však v souvislosti s inkluzí samy zahlceny nadmírou činností. Výsledek je ten, že pedagogové (kteří nikdy nic takového před tím nedělali) tvoří „na koleni“ tzv. plány pedagogické podpory pro žáky, v nichž se (v podstatě) sami pokoušejí diagnostikovat problematické oblasti ve vzdělávání žáka a navrhnout řešení a přístupy, které by mu měly pomoci.
A jak to vypadá v praxi? Do třídy přijde nový žák, téměř neumí česky. Má problém dorozumět se se spolužáky, čímž se u něho zvyšuje „šance“ na ostrakizaci a vznik šikany, má problém se dorozumět s pedagogy a oni s ním. Cizinec nejprve musí porozumět místní kultuře a školnímu „akademickému“ jazyku, teprve poté musí pochopit souvislosti v rámci jednotlivých předmětů. (A to ani nemluvím o předmětu český jazyk, kde je pro mnohé žáky – samozřejmě rodilé mluvčí – téměř nadlidský úkol určit slovní druhy, větné členy, popřípadě vedlejší věty.)
Ve výsledku přes všechnu podporu i selhávání systému zůstává trojnožka žák, žákovi rodiče a učitel. Když jedna z těchto nožek selže, celá stolička se zřítí. Žák i jeho rodiče mívají společný zájem. Učitel tváří v tvář (muslimské) žačce (v šátku) může selhat a mnozí skutečně selhávají – lidsky i profesně. Ale když se chce…
Související zdroje:
http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/o-nas/unhcr-v-ceske-republice.html
http://www.inkluze.upol.cz/portal/
http://www.orbisscholae.cz/archiv/2012/2012_1_06.pdf
Autorka je bohemistka, pracuje jako učitelka na základní škole.
