Vražda pomluvou

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / George Laoutaris

Již řadu let si stále zřetelněji uvědomuji, že je mezi námi, katolickými křesťany (nechci hovořit o jiných), nesmírně rozšířen hřích proti Božímu přikázání „nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu“ (Ex 20,16). Katechismus katolické církve (čl. 2464–2513) ukazuje, že jde o hřích proti Bohu, který je pravda, takže v okamžiku, kdy našemu jednání a řeči chybí ctnost pravdivosti, jsme daleko od Pána a narušujeme samotný základ společného soužití tím, že se dopouštíme nespravedlnosti, když druhým nedáváme to, co jim náleží. Osmé přikázání se týká i formálního křivého svědectví a křivé přísahy, ale mnohem běžnější jsou situace, kdy ničíme dobrou pověst a čest bližního

  • opovážlivým úsudkem, pokud, byť i mlčky, připustíme jako pravdivou nějakou mravní vinu u bližního bez dostatečného důkazu;

  • nactiutrháním, pokud bez objektivně platného důvodu odhalíme chyby a prohřešky druhým osobám, které je neznají;

  • pomluvou, pokud tvrzeními odporujícími pravdě (především vědomou lží) škodíme dobré pověsti druhých a dáváme příležitost k mylným úsudkům o nich.

Papež František se ve svém kázání k tématu pomluvy vrací často a radikálně. Hovoří k věřícím všech stavů, „od biskupů až po poslední věřící laiky“ (sv. Augustin), a má na mysli celé předivo vztahů, jež utváří církev. Všem bez rozdílu říká, že pomluvu považuje za vraždu bližního prostřednictví slova, za ďábelskou destrukci církevní jednoty a za jednání, v jehož důsledku se naše rodiny a naše společenství stávají peklem (srov. Jak 3,6–10!).

K tomuto jeho naléhavému upozornění chci přitáhnout pozornost následující antologií, jež je sestavena z překladů české sekce Vatikánského rozhlasu:

Křesťan, který vraždí… To není můj výraz – říká to Pán. A neponechává tu prostor různým odstíněním. Pomlouváš-li bratra, zabíjíš ho. Vždy, když to děláš, následuješ Kaina, prvního vraha v dějinách.

13. 9. 2013


Ti, kdo ve společenství pomlouvají své bratry a členy společenství, chtějí vraždit. Apoštol Jan nám ve svém prvním listu, v patnáctém verši třetí kapitoly říká: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah“. Navykli jsme si druhé pomlouvat a klevetit, ale kolikrát se tak naše rodiny a naše společenství stávají peklem. Dopouštíme se v nich zločinu a v řeči zabíjíme své bratry a sestry.

Abychom dosáhli pokoje ve společenství, v rodině, v zemi a ve světě, musíme začít tím, že budeme s Pánem. Tam, kde je Pán, není závist a zločinnost. Nejsou tam nenávist a žárlivost. Je tam bratrství. Prosme tedy Pána o to, abychom nikdy svého bratra nezabíjeli svou řečí a abychom žili s Pánem tak, jak to bude v nebi. Ať se tak stane.

2. 9. 2013

 
Ježíš byl praktik, vždycky používal příkladů, aby byl srozumitelný. Začíná pátým přikázáním Desatera: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: »Nezabiješ«… Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu“ (Mt 5,21-22). Ježíš nám tím připomíná, že i slova mohou zabíjet. Když se o někom říká, že pronáší jedovatá slova, co to znamená? Že jeho slova zabíjejí! Proto je třeba nejen neohrožovat život bližního, ale také nevylévat na něho jed hněvu a nestrefovat se do něho pomluvami. Neočerňovat jej. Tak se dostáváme ke klevetám: řeči mohou také zabíjet, protože ničí pověst lidí. Klevetit je moc ošklivé! Zpočátku se to může jevit jako příjemné či zábavné, jako nějaký bonbónek. Ale nakonec naplní naše srdce hořkostí a otráví také nás. Ale řeknu vám popravdě, že jsem přesvědčen, že kdyby si každý z nás předsevzal, že se bude vyhýbat klevetám, stane se nakonec svatým. A to je krásná cesta!

16. 2. 2014

 

Hodně se klevetí v církvi. My křesťané hodně klevetíme. Klevety jsou však drby. Zraňují a snaží se jakoby umenšit druhého. Namísto toho, abych sám rostl, tak snižuji druhého a cítím se velkým. [...] Klevety jsou pro církev ničivé. Jsou destruktivní. Jdou tak trochu v Kainově duchu, jsou jakýmsi zabíjením bratra řečmi, zabíjením bratra!

Normálně děláme tři věci: Dopouštíme se dezinformací, když říkáme jenom tu polovinu, která se nám hodí a ne ten zbytek. Druhou polovinu neříkáme, protože se nám nehodí. Dalším případem je nactiutrhání. Když někdo opravdu pochybil, hodně pochybil, začne se to vyprávět… „dělá se žurnalistika“ a pověst toho člověka je zničena! A třetí je pomluva, když se říkají věci, které vůbec nejsou pravdivé. To je skutečné zabití bratra! Všechny tři typy klevet – dezinformace, nactiutrhání a pomluvy – jsou hříchem! Je to hřích. Je to zasazení políčku Ježíšovi v osobě jeho dětí, jeho bratří.

Klevety ti nedělají dobře, protože tě zavedou právě do onoho ducha zkázy v církvi. „Následuj mne.“ Tato Ježíšova slova jsou nádherná, zcela jasná a laskavá vůči nám. Jako by znamenala: Nefantazírujte a nevěřte tomu, že spása spočívá v porovnávání s druhými nebo v klevetění. Spása spočívá v následování Ježíše. Prosme dnes Pána Ježíše, aby nám dal tuto milost nikdy se nevměšovat do života druhých, abychom se nestali křesťany dobrých způsobů a špatných návyků, ale následovali Ježíše, šli za Ježíšem, po Jeho cestě.

18. 5. 2013

 

Závistivý a žárlivý člověk je zahořklý. Neumí zpívat, nedokáže chválit, neví, co je to radost, neustále dohlíží na to, co ten druhý má a já nemám. To vše vede k hořkosti, která se šíří celým společenstvím. Tito lidé hořkost zasévají. Druhý postoj, který s sebou nese žárlivost a závist, je pomlouvání. Vzhledem k tomu, že člověk nesnese, aby druhý něco měl, řeší to tím, že druhého poníží, aby si připadal trochu vyšší. Nástrojem k tomu je pomluva. Hledej a zjistíš, že za pomluvou se vždy skrývá žárlivost a závist. Pomluvy společenství rozdělují a ničí. Jsou to ďáblovy zbraně.

23. 1. 2014

 

Rozdělení je zbraň, kterou má ďábel nejblíže po ruce, aby rozbil církev zevnitř. Má dvě zbraně, ale tou hlavní je rozdělení. Druhou jsou peníze. Ďábel vstupuje skrze peněženku a ničí jazykem a řečmi, které rozdělují. Sklon ke klevetění je sklonem k „terorismu“. Klevetník je terorista, který odpaluje výbušninu – pomluvu – aby ničil. Prosím vás, bojujte proti rozdělením, protože je to jedna ze zbraní, kterými ďábel ničí místní i všeobecnou církev.

9. 9. 2016

 

Také my jsme vystaveni pokušení, také my jsme předmětem ďáblových výpadů. Duch zla totiž nechce naši svatost a křesťanské svědectví, nechce, abychom následovali Ježíše. Jak to zlý duch dělá, aby nás svým pokušením svedl z Ježíšovy cesty? Ďáblovy svody mají tři vlastnosti, které musíme znát, abychom nepadli do léčky. Pokušení začíná mírně, avšak potom stále více roste. Za druhé, roste a přenáší svou nákazu na druhé, snaží se o pospolitost. A konečně, aby se duše uklidnila, ospravedlňuje sama sebe. Pokušení roste, infikuje a ospravedlňuje se.

Pokušení roste a infikuje druhé. Kupříkladu taková pomluva. Třeba nějakému člověku trochu závidím. Nejprve mám závist v nitru, pak ji musím sdílet a jdu k někomu dalšímu a druhého člověka pomluvím, a tak pokušení roste a šíří se jeho nákaza. Takový je mechanismus pomluvy, který se nevyhýbá nikomu z nás. Tedy možná někomu z vás ano, pokud je svatý, mne to ale také svádělo k pomlouvání. Klep je každodenní pokušení. Začíná jemně, jako pramínek vody. Nákazou roste a nakonec se ospravedlňuje.

11. 4. 2014

 

„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Pokoj. Společenství pokoje. To znamená, že v takovém společenství nebylo místo pro řeči, závist a pomluvy. Pokoj. Odpuštění. „Láska všechno přikrývá“ (1 Kor 13,7). Ke zhodnocení nějakého společenství je třeba se ptát, jaké jsou postoje křesťanů. Jsou mírní, pokorní? Jsou mezi nimi mocenské rozepře? Závistivé spory? Klevety? Pak nejsou na cestě Ježíše Krista. Tyto rysy jsou velmi důležité, protože démon se stále snaží rozdělovat. Je otcem rozdělení.

29. 4. 2014

 

Vždy totiž pomlouváme ve tmě a ta je říší ďábla, zatímco Ježíšovým královstvím je světlo. Pokud něco máš proti svému bratru či sestře, nejprve se pomodli a uklidni v duši a pak to běž dotyčnému říci. Nikdy ale neshazuj pomlouvačnou bombu, protože tak zamoříš život řeholní komunity. Z osoby zasvěcené Bohu se tak stává terorista, který na svou komunitu svrhnul ničivou bombu.

17. 9. 2015

 

Duch zla neustále rozsévá rozbroje. Zášť, závist, sváry a pomluvy ničí pokoj, a tím také jednotu. Jak se má křesťan chovat, aby přispěl k jednotě, aby ji nalezl? Svatý Pavel to říká jasně: žijte způsobem hodným svého povolání, buďte všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Osvojme si tyto tři postoje. Pokoru – bez pokory nelze podat pozdravení pokoje. Kde vládne pýcha, panují stálé spory, touha po ovládnutí druhého člověka, povýšenost. Bez pokory neexistuje pokoj a bez pokoje nenastane jednota.“

21. 10. 2016

 

Ten kdo očerňuje, ničí, kazí pověst, ničí život. A velmi často zcela bezdůvodně a v rozporu s pravdou. Ježíš se modlil za nás, za všechny, kteří jsme tady, za naše komunity, farnosti a diecéze: „Ať jsou jedno“. Prosme Pána o milost, protože ďábel a hřích má obrovskou sílu a neustále nás tlačí, abychom byli nejednotní. Kéž nám daruje tuto milost a tento dar. Co je tímto darem? Duch svatý! Kéž nám daruje tento dar působící harmonii, vždyť On je harmonií a slávou našich komunit. Ať nám daruje pokoj spolu s jednotou. Prosme o milost jednoty pro všechny křesťany, o tu velkou milost i o tu malou každodenní milost pro naše komunity a naše rodiny; o milost kousat se do jazyka.

12. 5. 2016