Seznamka
Ilustrační foto - kopule mešity
Autor: Christnet.cz / Daniel Bartoň
Minulý měsíc uplynulo 235. výročí Tolerančního patentu, osvícenského projektu, který umožnil za určitých podmínek existenci menšinových vyznání. Tento počin Josefa II. znamenal ve své době pokrok, přestože katolíci i evangelíci na našem území zažili významnější dokument o svobodě vyznání, kterým byl Rudolfův majestát z roku 1609. V obou případech však šlo především o vztahy v rámci křesťanského náboženství. Mám za to, že myšlenka „tolerance“ má v naší době a v naší části Evropy pořád své místo, a sice vůči náboženstvím, která sem postupně pronikají, aniž by zde měly své historické kořeny. Náboženská svoboda tím není nikomu upírána, jen je třeba upravit a v jistých ohledech omezit či vymezit vnější projevy těchto náboženství, a to zejména islámu. Jinými slovy: jde o o pravidla soužití domácích Evropanů (ať už křesťanů či nekřesťanů) a příchozích muslimů z jiných civilizačních okruhů a tyto pravidla by měl stanovit hostitel. Vždyť kulturní návyky se tvoří po dlouhé generace, a tak není možné očekávat, že imigranti z muslimských zemí budou hned schopni se adaptovat na naše poměry. Jedna věc je nasytit hladové a ošetřit nemocné, to se musí dít v rámci reálných možností bez prodlevy, druhá věc je schopnost přemostit propast mezi našimi civilizačními okruhy, což není totéž jako naučit se používat mobil nebo počítač. Chce to čas a hlavně motivaci ze strany těch, kdo přicházejí.
Jde to i bez minaretů
Co znamenal ve své době Toleranční patent? Toto josefínské opatření nejen legalizovalo nekatolická vyznání (myslím hlavně na dvě evangelická: augsburské, tj. luterské, a helvetské, tj. reformované), umožnil jejich existenci ve veřejném prostoru, ale určil jim i jistá vnější omezení. Přibližně řečeno např tato: Evangelické modlitebny měly být stavěny mimo hlavní ulice a nesměly mít věže a zvony. Evangelíci, kteří se k tolerovaným církvím přihlásili, museli umět své rozhodnutí obhájit před příslušnými komisemi a absolvovat šestitýdenní cvičení o znalosti katolické nauky.
Veškeré své stavební i církevní projekty, jakož i platy svých farářů a katechetů, měly být hrazeny výhradně z obětavosti členů jednotlivých sborů, nemluvě o tom, že měli navíc ještě platit zvláštní daň katolické církvi, aby úbytkem členů neutrpěla újmu.
Analogicky k tomuto osvícenskému počinu, totiž náboženské toleranci, bych doporučoval, aby v budoucnu muslimové v naší zemi, se mohli těšit náboženské svobodě, ale nikoli bez určitého vymezení jejich vnější působnosti. Znamenalo by to, že mešity by si nemohli stavět na náměstích a v centrech měst; ty by měly být přitom vždy bez minaretů a bez hlasitého vyvolávání k modlitbě, které by mohlo rušit okolí.
Měly by být hrazeny z prostředků muslimů žijících na území toho kterého státu, nikoli ze zahraničních darů.
Jako na návštěvě
Muslimové, kteří by chtěli v naší zemi žít a k islámu se hlásit, by museli vedle základů jazyka a dalších nezbytných znalostí prokázat i elementární přehled o náboženských dějinách naší země a Evropy. Navíc muslimští imámové zde působící by se měli vykázat vysokoškolským vzděláním z evropské univerzity, tento požadavek dnes znovu a znovu na Západě zaznívá, bohužel v tomto ohledu v západních zemích zaspali, takže po celá desetiletí byli zdejší muslimové duchovně a ideově formováni imámy odjinud. Jen budou-li mít muslimští imámové evropské či západní vzdělání (vedle islámské teologie), bude možno s nimi vést dialog. Pokud jde o citlivou záležitost zahalování žen, naše muslimky by si neměly cele zahalovat obličej: Hidžáb (šátek), zejména barevný, může být i krásný a ten zde asi nikomu nevadí, ale nikáb a hlavně burka, které skoro či docela zahalují obličej, nemají ve střední Evropě své místo. Dopad těchto vnějších věcí na veřejné mínění nelze přecenit. Kdo chce v plné parádě a bez jakýchkoli omezení vyznávat islám, ať zůstane ve své domovské zemi anebo se přestěhuje do nějaké jiné, většinově muslimské, země. I takto by mělo být patrno, že islám je ve střední Evropě náboženstvím „pohostinu“, jak říkají kraličtí, není to náboženství v tomto prostoru historické. Historický argument je zde klíčový.
Mám na mysli především situaci ve střední Evropě, protože západní země již mají na svých územích miliony muslimů a je za jízdy už docela pozdě měnit pravidla. Státy střední Evropy by si v této věci záležitosti měly chovat prozíravěji než naši západní spojenci, aniž bychom se přitom uchylovali ke krajnostem a hloupé islamofobii. Vycházím z předpokladu, že dříve nebo později zde bude žít více muslimů než dosud, že se tomu trvale neubráníme.
Vůbec si nemyslím, že by určité vnější omezení projevů islámu tomuto náboženství uškodilo, spíše naopak.
Menšinový, trpěný islám je i nábožensky produktivnější a přesvědčivější, protože se zaobírá více vnitřním jádrem své víry než jeho povrchními a mocensky zneužívanými vnějšími projevy. Srdečná, niterná, mystická zbožnost islámu je i pro nás jako křesťany obohacení.
S rozvahou, ale beze strachu
Co však je třeba držet na opratích, to je zdivočelý islám koketující s islamismem a politickým radikalismem, k němuž se dnes hlásí kdejaký zločinec. Jestliže muslimové se dosud nenaučili komunikovat sami se sebou – šíité a sunnité se spolu „mydlí“ pořád – těžko po nich chtít, aby dokázali komunikovat s evropskými křesťany a přijali za svou evropskou kulturu.
Každopádně by nebylo výchovné, aby muslimští imigranti našli u nás hned prostřený stůl a příliš snadno přišli k hotovému. Nijak by je to nezměnilo. Aby zde jednou mohli dosáhnout náboženské rovnoprávnosti, musí si to v nejlépe míněném slova smyslu odpracovat, musí se sžít s evropskou kulturou, a to bude stát čas. Integrace vyžaduje úsilí, které nikdo nemůže vyvinout bez silné motivace. Pokud to přicházejícím muslimům zlehčíme a tuto motivaci jim sebereme, tak si naši benevolenci vyloží jako slabost. Jsem přesvědčen, že nějaká obdoba Toleračního patentu vůči islámu by prospěla přicházejícím muslimům víc než bezbřehá svoboda, kterou oni nechápou a mylně si ji vysvětlují jako náboženské vakuum, které mají oni sami zaplnit. A navíc by mohla pomoci uklidnit i samotné veřejné mínění, které vůči islámu reaguje namnoze nepřiměřeně prudce a nepřátelsky, neboť jej ovládá strach. My křesťané to máme přece jen snazší, ale právě proto bychom se měli snažit na základě zkušeností ze svých vlastních náboženských dějin o toto „prostředkování“ mezi společností a novými náboženskými směry. „Neboť Bůh nám nedal Ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvahy“.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autor je evangelický farář a redaktor Katolického týdeníku.
