Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme. Jen se na to podívej. Vidíš to? To není země, to je zahrádka. A jestli máš srdce, tak to musíš cejtit.“ Tahle slova z Menzelova filmu Vesničko má středisková, která říká pan doktor Skružný svému psovi Karlu von Bahnhof, zná snad každý. Rudolf Hrušínský jede autem krajinou, která se do něj nesmazatelně vepsala a kterou by určitě nevyměnil ani za zahrady ve Versailles. Zdá se být šťastný a i občasné karamboly jsou důležitou součástí jeho života. Nezlobí se, nezoufá si. Co se má stát, to se stane. „Jdi s tou chemií do hajzlu.“ Venkovský lékař, který se dal do služby těm, kteří to potřebují. Člověk detailů, jenž nemůže žít bez jemných lidských vztahů.
Podzimní krajina odhaluje dříve neviděné. Dávno zapomenuté cesty, úvozy, hloubku městských zahrad. Jestli máte srdce, tak tuhle proměnu a zároveň výzvu musíte cítit. Mám to podobně jako pan doktor. Ohromí mě Vídeň, Paříž nebo Londýn, ale v místech, kde se cítím doma, bych rád zůstal už napořád. Nejsem člověk profesionálních duchovních výkonů, ale amatér a příštipkář. Vystačím si s málem. Neumím žít to, co bych nazval profesionálním duchovním životem. Životem narýsovaného řádu podle manuálů, které – a to nepopírám – mohou mít své opodstatnění a být někomu užitečné. Nerozděluji duchovní život dne do hodinek, měsíců a času liturgického roku. Jsem. Když se mě, ať ve městě nebo v krajině, dotkne krása stvořeného světa, raduji se jako sv. Augustin z jabloňového sadu. Každý dobrý herec potřebuje umět spojit slovo s gestem a ne každý se to dokonale naučí. Já to neumím. Stojím někde na půli cesty. Jsem vlastně duchovní amatér, který do světa církevního profesionalismu nezapadá.
Vzpomínám si na jednoho báječného pedagoga. Začínal své přednášky znamením kříže. Mluvil pěknou, zvučnou řečtinou s důsledným dodržováním přízvuků. Připomínal vojevůdce, jenž v síle pravdy, které věří, pošle třicet tisíc vojáků vpravo a dvacet tisíc vlevo a je si svým vítězstvím naprosto jistý. Neváhá. Jedná. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Poznamenal se křížem s geometrickou přesností, s níž byste mohli rozměřovat ulice New Yorku nebo Salt Lake City. Bylo to silné, důstojné a krásné. Záviděl jsem mu tu jistotu, se kterou před lidmi vyznává, kdo je Pánem jeho života.
Jsem jiný. Amatér, člověk bez patosu a vztahu k epoletám. Nemám teď na mysli teologickou profesi, ale život žitý v Bohu. Rád se dojímám a kochám. Nestanovil jsem si mety, ke kterým bych mířil, ani nemám v communio sanctorum svého favorita, s nímž bych vedl kdovíjak výživné dialogy. Jsem. Znamenám se křížem navenek ledabyle, abych tak trochu upozadil vnější znamení. Nejsem profesionál. Ve dnech pracovního vytížení, kdy melu z posledních sil, se mi stane, že se přistihnu u znamení kříže, které dělám poněkud neortodoxně. Místo klasické trinitární formule opakuji: jedna, dva, tři, čtyři. Hlava, srdce, levé a pravé rameno. Uvědomuji si, že je třeba zpomalit, zastavit se a vyměnit vnější geometrii za prožitek, který člověka někam povede. Jsem rád za to, že jsem amatér. Ten má totiž před sebou ještě dlouhou cestu a nemusí se bát rutiny duchovního perfekcionalismu. Je svobodný. Ve víře a v prostém doufání, že ho Bůh podrží.
„Vy jednou špatně skončíte, pane doktore“, říká řidič Pávek doktoru Skružnému. „To každej, Karle“, odpovídá mu pan doktor. A má pravdu. V lidských očích je rozdíl mezi dobrým a špatným často nepostřehnutelný. Jsem duchovní amatér. Závozník Otík, chudý duchem, jenž se uvnitř nasměje jako dítě, které si hraje s kaštanem nebo lístkem od tramvaje. Nechci jít dál. Jako se svého času profesorka Růžena Vacková bála sakristií, já se děsím dokonalosti vnějších forem. Můj svět, to je zahrádka, nikoliv prázdné prostory, v nichž Boha už nenalézám. Jsem. Věřím.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
