Buďte odvážní a kreativní!

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur

Návštěva papeže Františka ve Švédsku a první společná připomínka reformace nepochybně patří k významným ekumenickým událostem. Generální tajemník Světového luterského svazu (tento překlad vychází z německého označení Weltbund a je v českém prostředí běžnější než překlad anglického World Federation) Martin Junge ji označil za „ekumenický milník“, předseda papežské rady pro jednotu kardinál Kurt Koch za „nový začátek“. Emeritní pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk mluvil o zázraku. Osobně bych význam této akce hodnotil poněkud střízlivěji.

Ekumenismus je prioritou papežů i celé církve už desetiletí

Přestože riskuji kritiku za neskromnost, kladu si otázku, zda se v kontextu katolicko-luterského dialogu spíše než o zázrak nejedná o logický krok, a možná dokonce i o určité zklamání. Pozornost vzbudila např. slova papeže Františka z promluvy na ekumenickém setkání ve sportovní hale v Malmö, že „jednota křesťanů je priorita, poněvadž uznáváme, že je mezi námi mnohem více toho, co nás spojuje, než toho, co rozděluje“. Neměl by tento postoj být pro křesťana z římskokatolické církve již samozřejmostí, která je součástí jeho víry a života? Již papež Jan Pavel II. opakovaně označil ekumenický dialog za prioritu svého pontifikátu. Ve své encyklice o ekumenickém úsilí z 25. května 1995 s názvem "Ut unum sint" mimo jiné uvedl: „Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu, a zaposlouchala se tak do hlasu Pánova Ducha.“ (UUS, 3) „Nejenže byl navázán dialog, ale stal se pro církev výslovnou potřebou, jednou z jejích priorit.“ (UUS, 31) „Některé z mých cest mají čistě ekumenické priority.“ (UUS, 71) „Mám-li mluvit za sebe jako římského biskupa, ekumenické úkoly jsou jednou z pastoračních priorit mého pontifikátu.“ (UUS, 99) To vše jsou slova, která již předtím z jeho úst opakovaně zazněla (např. v promluvě k římské kurii u příležitosti 25. výročí založení Sekretariátu pro jednotu křesťanů 28. června 1985 nebo před nedělní modlitbou Anděl Páně při vzpomínce na probíhající valné shromáždění Světové rady církví ve Vancouveru 24. července 1983).

Také papež Benedikt XVI. ve svém programovém projevu ke kardinálům na závěr konkláve 20. dubna 2005 řekl, že chce pracovat „na obnově plné a viditelné jednoty všech Kristových následovníků... nestačí projevy dobré vůle... Je třeba konkrétních gest, která vstoupí do duší, pohnou svědomím a povedou každého k vnitřní konverzi, která je předpokladem jakéhokoli pokroku na cestě ekumenismu.“ V dopisu účastníkům 3. evropského ekumenického setkání v rumunském Sibiu Benedikt XVI. o ekumenickém úsilí napsal: „Toto je moje pastorační priorita, které jsem od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost.“ 

50 let plodného katolicko-luterského dialogu

Z pohledu věroučného považuje římskokatolická církev za sobě nejbližší pravoslavné církve. S ohledem na společnou historii a kulturu, včetně způsobu teologického myšlení, biblické exegeze a využívání historicko-kritické metody, je naopak blíže klasickým protestantským církvím. Jak připomněl v nedávném rozhovoru kardinál Walter Kasper, který byl v letech 2001-2010 předsedou papežské rady pro jednotu, dialog mezi římskokatolickou církví a Světovým luterským svazem, který byl založen 1. července 1947 v Lundu, patří k nejstarším bilaterálním ekumenickým dialogům a je považován za určitý vzor pro další dialogy. Tři zástupci svazu se zúčastnili jako oficiální pozorovatelé na II. vatikánském koncilu (Kristen E. Skydsgaard, George A. Lindbeck a Vilmos Vajta) a již v listopadu 1964 došlo k prvnímu jednání o budoucím katolicko-luterském dialogu. Společná pracovní skupina se sešla k prvním jednáním v nově zřízeném Ekumenickém institutu Světového luterského svazu ve Štrasburku (Institut für Ökumenische Forschung, zahájil svou činnost 1. února 1965) v srpnu 1965 a v dubnu 1966. Práce na prvním společném dokumentu na téma Evangelium a církev byla zahájena v listopadu 1967. Dosud vyšlo jedenáct společných dokumentů, poslední v roce 2013 u příležitosti připomínky 500. výročí reformace v roce 2017 s názvem Od konfliktu ke společenství. Už samotný název ukazuje na posun ve srovnání s dokumentem o Martinu Lutheorvi z roku 1983, kde je podkapitola s názvem Od konfliktu ke smíru. Společná deklarace, kterou papež v Lundu podepsal, obsahuje některé myšlenky z tohoto dokumentu (např. Minulost změnit nelze, ale paměť a způsob, jak si minulost připomínáme, změnit lze.).

Teologicky nejvýznamnějším dokumentem katolicko-luterského dialogu je společné prohlášení k nauce o ospravedlnění z roku 1999, které konstatovalo shodu v základních pravdách. V roce 2006 se k tomuto prohlášení připojila Světová metodistická rada a příští rok se k ní přihlásí také Světové společenství reformovaných církví. Při ekumenické bohoslužbě v Lundu papež František uvedl, že nauka o ospravedlnění „vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem“.

Světové luterství má tři centra: Německo, Skandinávii a Severní Ameriku. Proto kromě celosvětového dialogu zasluhuje pozornost katolicko-luterský dialog v těchto regionech. Pozoruhodný je dialog ve Spojených státech amerických, vedený od roku 1965, se svými 11 dokumenty. Jejich vydání vždy doprovází zveřejnění dílčích pracovních textů, které jsou cenným materiálem pro studium historie a stanovisek obou konfesí. U příležitosti blížícího se 500. výročí reformace vydala společná komise v USA dokument s názvem „Declaration on the Way: Church, Ministry and Eucharist“, v němž jsou ve 32 bodech uvedena stanoviska, u kterých je na základě výsledků dosavadních dialogů možné předpokládat shodu (např. o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii).

Domkyrkan - Lundská katedrála
Autor: Flickr.com

Také katolicko-luterský dialog v Německu stojí za zmínku, neboť důkladný projekt studia naukových odsudků z doby reformace s názvem Lehrverurteilungen – kirchentrennend? (Naukové odsudky – rozdělující církev?) z let 1981-1985 vedl k důležitému konstatování, že tehdejší odsudky není možné vztahovat na současné partnery dialogu. Podnět pro toto studium vzešel z návštěvy papeže Jana Pavla II. v Německu v listopadu 1980. Při své návštěvě v Paderbornu, který je od roku 1957 sídlem ekumenického institutu založeného místní arcidiecézí (tzv. Johann-Adam-Möhler-Institut), v červnu 1996 papež Jan Pavel II. přivítal a ocenil výsledky a recepci této studie.

Předchozí papežové o luterství a Martinu Lutherovi

Připomínka některého z výročí luterské reformace a pozitivní hodnocení Martina Luthera také není v případě papeže velkou novinkou. Významným impulsem pro katolicko-luterský dialog bylo 450. výročí vzniku Augsburského vyznání. Papež Jan Pavel II. tomuto výročí věnoval pozornost v proslovu při generální audienci dne 25. června 1980, v němž ocenil toto vyznání jako důležitý pokus o překonání napětí mezi římskokatolickou církví a evangelickou reformací. V Německu vznikla celá řada studií o možnostech uznání Augsburského vyznání ze strany římskokatolické církve. Českým čtenářům téma zprostředkoval český překlad pařížské přednášky Waltera Kaspera, tehdejšího profesora teologie na univerzitě v Tübingen s názvem „Confessio Augustana - společné vyznání katolíků a protestantů“ v samizdatových Teologických textech č. 5.

Papež František v homilii při ekumenické bohoslužbě v katedrále v Lundu citoval z listu papeže Jana Pavla II., zaslaného u příležitosti 500. výročí Lutherova narození tehdejšímu předsedovi Sekretariátu pro jednotu holandskému kardinálovi Johannu Willebrandsovi, který jej zastupoval na oslavách v Lipsku. V listu tehdy papež přivítal záměr, aby Lutherův pamětní rok byl uspořádán „v pravém ekumenickém duchu a aby Martin Luther přišel ke slovu způsobem, který by podpořil jednotu křesťanů“. Vyzval k pokračování v pečlivé historické práci a v dialogu víry, který „nachází svou pevnou základnu: ve slově Písma, ve vyznání víry, v koncilech staré církve“. Překlad listu stejně jako prohlášení katolicko-luterské komise s názvem „Martin Luther – svědek Ježíše Krista“ přinesly samizdatové Teologické texty č. 9.

Ve stejné homilii zmínil papež František palčivou otázku Martina Luthera po milosrdném Bohu. Této otázce věnoval pozornost již jeho předchůdce Benedikt XVI. při ekumenickém setkání v augustiniánském kostele v Erfurtu 23. září 2011. V proslovu ocenil, že hledání milosrdného Boha bylo hybnou silou celé Lutherovy cesty: „Teologie pro něho nebyla akademická záležitost, ale vnitřní boj se sebou samým, boj, v němž šlo o Boha, boj s Bohem.“ Zároveň uvedl, že „bylo chybou konfesního věku vidět pouze to, co nás dělí, a nevnímat zásadním způsobem to, co máme společného ve velkých směrnicích Písma svatého a ve vyznáních víry antického křesťanství.“ Lutherova teologie důsledně zaměřená na Krista je odpovědí na jeho palčivou otázku, jak uvedl jak papež Benedikt v Erfurtu tak papež František v Lundu. Papež František navíc ocenil Lutherovo úsilí dát lidem do rukou Boží slovo (v rozhovoru se švédským jezuitou Ulfem Jonssonem) a s vděčností uznal přínos reformace, aby „se Písmu svatému dostalo v církevním životě ústředního postavení“.

Na cestě k plnému společenství a ke společné eucharistii

Nejpalčivější otázkou ekumenického dialogu je možnost společného slavení eucharistie. Společné prohlášení z Lundu připomíná touhu mnoha členů obou církví po společném přijímání eucharistie u jednoho stolu a také „zkušenost bolesti těch, kteří sdílejí celý svůj život, ale nemohou sdílet výkupnou přítomnost Boha u eucharistického stolu.“ (tj. lidé žijící ve smíšených manželstvích). V prohlášení obě církve uznávají „svoji společnou pastorační odpovědnost odpovědět na duchovní žízeň a hlad našeho lidu být jedno v Kristu“. Cílem ekumenických snah a obnoveného nasazení v teologickém dialogu by mělo být zahojení této rány v Kristově těle.

Při pohledu na texty z vůbec první návštěvy papeže ve Skandinávii, kterou podnikl Jan Pavel II. v červnu 1989, zjistíme, že už tehdy nejenom zazněla zmínka o odpuštění, ale i požadavek plného společenství. Konkrétně mám na mysli papežův projev při ekumenické modlitbě v luterské katedrále v Uppsale 9. června 1989. Papež v něm ocitoval slova z dřívějšího projevu k delegaci Světového luterského svazu ve Vatikánu (4. března 1988), v němž s odkazem na existující pouto jednoty v Kristu na základě křtu uvedl, že se není možné spokojit s ničím menším než s plným společenstvím. V Uppsale pak dodal, že nelze vše zvládnout najednou, ale již dnes máme dělat to, co je možné s nadějí na další vývoj v budoucnosti. Tato slova papež zopakoval při dosud zřejmě nejvýznamnějším společném slavení v rámci katolicko-luterského dialogu, během nešpor ve vatikánské bazilice sv. Petra u příležitosti 600. výročí kanonizace sv. Brigity 5. října 1991, za účasti početné delegace skandinávských biskupů i švédského královského páru.

Modleme se jedni za druhé, pracujme společně a buďme odvážní a kreativní

Je tedy možné v tomto širším kontextu spatřovat v návštěvě papeže Františka ve švédském Lundu z pohledu ekumenických vztahů vůbec něco nového? Církevní historik Massimo Faggioli si posteskl, že ze šesti otázek v rámci tradiční tiskové konference na palubě letadla se žádná netýkala významu a smyslu ekumenické návštěvy. Připomínám, že k ekumenismu se papež vyjadřoval již před měsícem na tiskové konferenci při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu. Tehdy zopakoval jako již několikrát předtím, že důležitou diskusi o naukových otázkách bychom měli přenechat teologům. My, jako lid, se máme modlit jedni za druhé a pracovat společně ve prospěch chudých a migrantů. Máme společně prokazovat dobro druhým. Pod tímto zorným úhlem lépe pochopíme režii ekumenického setkání ve sportovní hale v Malmö, kde zazněla čtyři různá svědectví o společném nasazení křesťanů. Žena z Indie mluvila o vlivu klimatu na život drobných farmářů, ředitel charity v Kolumbii o společných katolicko-luterských projektech, žena z Burundi o péči o opuštěné děti a svědectví od členky olympijského týmu uprchlíků z Jižního Súdánu. Své svědectví o smysluplné službě církví a křesťanů přidal také předseda Světového luterského svazu biskup Munib A. Younan, sám palestinský uprchlík: „Všichni uprchlíci jsou mými sestrami a bratřími v lidství. Vzpomínám na to, že má rodina byla chudá a přesídlená, ale církev se nás ujala.“

Je zřejmě logické a správné, že při této ekumenické příležitosti se pozornost soustředila na společnou službu křesťanů světu. Ostatně i druhý den návštěvy Švédska, který papež původně neplánoval a který byl pro změnu věnován švédské římskokatolické církvi, se nesl ve znamení služby, resp. povzbuzení pro tuto menšinovou a rozptýlenou komunitu. Celé Švédsko s rozlohou přes 450.000 km2 totiž tvoří jednu diecézi, ve které žije okolo 113.000 katolických křesťanů, mezi nimiž je mnoho migrantů. Jejich národnostní složení je tudíž velmi pestré. Např. farnost v Lundu má 3.200 věřících minimálně z 88 různých zemí. Během homilie při bohoslužbě na stadionu v Malmö se papež s ohledem na slavnost Všech svatých věnoval tématu svatosti a blahoslavenství. Mezi šesti nové formulovanými blahoslavenstvími (v českém překladu se jedno blahoslavenství ztratilo: „ti, kdo vidí Boha v každém člověku...“), které jsou podle papeže „jakýmsi průkazem totožnosti křesťana“, jmenoval jako poslední taky jedno ekumenické: „Blahoslavení, kdo se modlí a přičiňují o plné společenství mezi křesťany.“. Jakým způsobem naplňovat tuto výzvu určenou křesťanům, jak z církve římskokatolické tak z luterských církví, napovídá společné katolicko-luterské prohlášení z Lundu ve svém závěru: „Apelujeme na všechny luteránské i katolické farnosti a komunity, aby byly odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazovaly v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká. Spíše než minulé konflikty ať nás božský dar jednoty mezi námi vede ke spolupráci a prohlubování naší solidarity. Semkněme se ve víře v Krista, společně se modleme, vzájemně si naslouchejme, žijme Kristovu lásku ve vztazích nás, katolíků a luteránů, a otevírejme se moci Trojjediného Boha. Zakořeněni v Kristu a Jeho dosvědčováním obnovme svoji rozhodnost být věrnými hlasateli nekonečné lásky Boží k celému lidstvu.“

Pokud někomu připadá tato výzva málo a rád by slyšel od papeže nějaké dovolení nebo posun v této věci, připomínám jeho odpověď, kterou uvedl při své návštěvě v římském luterském kostele 15. listopadu 2015: „A stále se vztahujte ke křtu a vyvozujte z něj vše další. Jedna víra, jeden křest, jeden Pán, říká sv. Pavel. Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci.“ Papež František má v úmyslu povzbuzovat věřící k hledání nových cest, chce dát prostor k jejich zrání a nechce předčasně stavět bariéry nebo vydávat obecná povolení. Jak uvedl ve své exhortaci Amoris laetitia: „Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne je nahrazovat.“ (AL, 37)

Úsilí o jednotu křesťanů je tedy úkolem všech křesťanů, jak před více než 50 lety uvedl dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu (UR, 5). Papež František opakovaně připomíná, naposledy v rozhovoru se švédským jezuitou, že se máme naučit rozumět „ekumenismu krve“: „Křesťané jsou pronásledováni a zabíjeni, protože jsou křesťané, nikoliv protože jsou luteráni, kalvinisté, anglikáni, katolíci nebo pravoslavní.“

Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy