Seznamka
Americký kardinál Raymond Leo Burke
Autor: Flickr.com / Phil Roussin
Nebývá příliš zvykem, aby kardinálové, tedy nejbližší spolupracovníci papeže, samostatně anebo skupinově oponovali viditelné hlavě církve. I proto překvapuje nedávná písemná iniciativa čtyř kardinálů: Brandmüllera, Burka, Caffarry a Meisnera.
Ještě v září napsali a nedávno i veřejně publikovali vlastní dopis papeži Františkovi, v němž se ho otevřeně dotazují a vybízí jej, aby objasnil některé aspekty své nauky. Konkrétně se ptají na aktuální církevní učení o rodinném životě. Do svého dopisu zahrnuli pět konkrétních pochybností v podobě otázek.
Dopis byl zveřejněn 14. listopadu. Pouhé čtyři dny předtím byl dle oficiálních informací na soukromé audienci přijat Františkem jeden ze signatářů, kardinál Burke. Kromě papeže byl text dopisu dán na vědomí i prefektu Kongregace pro nauku víry, kardinálu Gerhardu Ludwigu Müllerovi. Autoři v něm rozebírají především nauku, která byla prezentována Františkem v jeho nedávné posynodální apoštolské exhortaci Amoris laetitia, jejíž text autoři dopisu srovnávají s učením sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
V duchu synodality
„Svatý otče, po publikování Vaší apoštolské exhortace Amoris laetitia teologové a odborníci začali navrhovat interpretace, které nejenže jsou různorodé, ale rovněž konfliktní, a to především vzhledem k 8. kapitole,“ zahajují svůj dopis papeži zmiňovaní kardinálové a pokračují: „Co více, média tuto diskusi zdůrazňují, čímž vyvolávají nejistotu, zmatek a dezorientaci mezi mnoha věřícími. Vzhledem k uvedenému jsme my, dole podepsaní, ale též mnozí biskupové a kněží, dostali mnoho dotazů od věřících různých sociálních vrstev ohledně správné interpretace 8. kapitoly exhortace. Nyní, hnáni ve svědomí vlastní pastorační odpovědností a touhou implementovat ještě více synodality, ke které nás Vaše Svatost vyzývá, s uctivým respektem se Vás dovolujeme zeptat, Svatý otče, jakožto nejvyššího učitele víry, který byl vyzván samotným Vzkříšeným, aby nás utvrzoval ve víře, abyste rozptýlil tyto nejistoty a přinesl jasnost, shovívavě dajíce odpověď na pochybnosti, které přikládáme k tomuto dopisu,“ zakončují úvodní část svého textu kardinálové Brandmüller, Burke, Caffarra a Meisner, z nichž posledný jmenovaný se pro jedno z říjnových čísel Katolického týdeníku na dotaz ohledně vnímání Františkova pontifikátu pouze lakonicky vyjádřil: „Sleduji jeho snahy a mnohé mne překvapuje.“
Kardinálové se ve svém textu odvolávají na synodalitu uvnitř církve, kterou často zdůrazňuje právě papež František. Například ve svém loňském projevu u příležitosti 50. výročí ustavení institutu biskupského synodu řekl, že synodalita „jakožto konstitutivní prvek církve nám nabízí nejvhodnější interpretační rámec pro pochopení samotné hierarchické služby“. Rovněž ve své exhortaci Evangelii gaudium z roku 2013 pontifik všem ve článku č. 32 připomíná, že on sám má „za úkol zůstat otevřený těm podnětům, jež jsou zaměřeny k takovému vykonávání mého úřadu, jež bude stále věrněji odpovídat významu, který mu chtěl dát Ježíš Kristus, i současným potřebám evangelizace“. Čtveřice signatářů dopisu patrně – alespoň v deklaratorní rovině – reaguje právě v duchu těchto vlastních papežových myšlenek.
Připomeňme, že kontroverzní 8. kapitola Františkovy exhortace Amoris laetitia nese název „Provázet, rozlišovat a integrovat slabosti“ a autor se v ní věnuje tzv. iregulárním situacím, tedy především rozvedeným a opětovně sezdaným katolíkům. I když papež volá po citlivém pastoračním přístupu vycházejícím z principu graduality, který předkládal už sv. Jan Pavel II., v žádném případě nezpochybňuje, ale – naopak – potvrzuje platné učení církve o manželství když píše, že „[k]řesťanské manželství, odraz jednoty Krista a jeho církve, se plně uskutečňuje sjednocením muže a ženy, kteří se vzájemně odevzdávají ve výlučné lásce a svobodné věrnosti, patří si až do smrti, jsou otevřeni předávání života, posvěceni svátostí, která jim uděluje milost stát se domácí církví a kvasem nového života pro společnost. Jiné formy svazků radikálně odporují tomuto ideálu, zatímco některé jej realizují alespoň částečně a analogicky“ (čl. 292).
Papež František
Autor: News.va / Creative commons
Kdo se to vlastně dotazuje papeže?
Zmiňovaní čtyři kardinálové, autoři dopisu, představovali ke dni jeho zveřejnění pouhé 1,9 % z celkového počtu 211 členů kolegia kardinálů. Po sobotním slavnostním rozšíření tohoto sboru o 17 nových členů se podíl kardinálů veřejně pochybujících o některých aspektech učení zmiňované exhortace ještě znížil na 1,8 %. Co více, tří z jmenovaných představují už pouze emeritní preláty: 87letý kardinál Brandmüller je emeritním předsedou Papežské komise pro historické vědy (kardinálem jej v roce 2010 jmenoval Benedikt XVI.), 78letý kardinál Caffarra, který dostal rudý biret v roce 2006 rovněž od Benedikta XVI., je emeritním arcibiskupem italské Bologne, 82letý kardinál Meisner, kterého kardinálem jmenoval ještě v roce 1983 Jan Pavel II., je emeritním arcibiskupem Kolína nad Rýnem. Pouze 68letý kardinál Burke působí aktivně ve funkci, i když pouze symbolické, jelikož je z rozhodnutí papeže Františka od roku 2014 patronem Svrchovaného vojenského hospitálského řádu sv. Jana z Jeruzaléma, Rhodosu a Malty, jež je znám pod názvem „Maltézští rytíři“. Dodejme, že kardinálem se Burke stal z rozhodnutí Benedikta XVI. během konzistoře v roce 2010. Z uvedených věkových informací plyne, že dva z těchto čtyř kardinálů již nemají právo volit papeže v případném konkláve, jelikož jsou starší 80 let.
Již zmiňovaná nedávná konzistoř spojená s kreováním nových „církevních knížat“ mohla mít i jistou souvislost s „dopisem čtyř“ (zde se nabízí jistá analogie s nedávným tzv. prohlášením čtyř nejvyšších ústavních činitelů ČR ohledně objasnění zahraničněpolitické pozice vůči Čínské lidové republice). Jak totiž upozornil vatikanista Marco Tossati, před konzistoří se nekonalo neformální setkání papeže s kardinály, jak bývá zvykem. Podle Tossatiho je důvodem skutečnost, že František se chtěl vyhnout potenciálnímu vznesení dalších dotazů ohledně Amoris laetitia ze strany dalších kardinálů. Během dvou předcházejících konzistoří v únoru 2014 a únoru 2015 se papež František s kardinály ještě před slavností sešel. K takovémuto setkání ale kupříkladu nedošlo v listopadu 2012, kdy tehdy ještě Benedikt XVI. naposledy během svého pontifikátu jmenoval nové kardinály. Vatikán neudal žádné oficiální zdůvodnění, proč se setkání před konzistoří neuskuteční, takže se jedná možná pouze o spekulace novináře Tossatiho.
Zajímavé je rovněž to, že dva ze čtyř signatářů nejnovějího dopisu papeži, kardinálové Meisner a Caffarra, se společně s devíti dalšími kardinály (mezi jimiž figuruje i Dominik Duka) loni podíleli na knize sebraných esejí ohledně manželství a rodiny, prostřednictvím které oponovali svému kolegovi, kardinálu Kasperovi.
Rok předtím se v knize „Setrvat v pravdě Kristově“ vyjádřovali k tématu manželství a možnosti přijímání Eucharistie rozvedenými a znovu sezdanými věřícími spolu s jinými prominentními vysoce církevně postavenými autory také kardinálové Caffarra, Burke a Brandmüller, tedy tří ze čtyř autorů dopisu z 19. září 2016.
Čtveřice se rozhodla svůj dopis zveřejnit v médiích poté, co po více než měsíc nedostala odpověď od papeže ani od kardinála Müllera. „Svatý otec se rozhodl neodpovědět,“ uvedli autoři dopisu podle webu National Catholic Reporter. „Vysvětlujeme si jeho suverénní rozhodnutí jako pozvání pokračovat v reflexi a diskusi, v klidu a s respektem. A proto informujeme celý lid Boží o naší iniciativě, nabízejíc veškerou dokumentaci.“
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Alex Leung / Creative Commons
Papežova reakce
Po zveřejnění dopisu, prudké mediální bouři, a dokonce konfrontaci mezi některými čelnými představiteli místních církví (například mezi arcibiskupem Charlesem J. Chaputem z americké Filadelfie a novým kardinálem Kevinem Farrellem, rovněž Američanem, prefektem nově vytvořeného Dikasteria pro laiky, rodinu a život) se se svou reakcí přece jen ozval i papež František. Ve svém pátečním interview pro italský deník Avvenire naznačil, že kritikové jeho nejnovější exhortace trpí „jistým legalismem, který může být ideologický.“ Konkrétní osoby však nejmenoval.
Hlavy církve se zastal kromě kardinála Farrella i další z nových kardinálů, Joseph William Tobin, také Američan, arcibiskup Newarku ve státě New Jersey. „Amoris laetitia nemůže být zjednodušována na otázky 'ano' nebo 'ne',“ řekl a dodal, že se jedná o závažné pastorační situacie, přičemž „redukovat je na prosté dubium je, myslím, přinejlepším naivní“.
Kardinál Tobin tak reagoval přímo na dopis svých kolegů z kolegia, kteří konfrontují části učení exhortace Amoris laetitia s předchozími papežskými dokumenty, jejichž autoři jsou sv. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Především se jedná o konfrontaci s encyklikou Veritatis splendor z roku 1993, exhortací Familiaris consortio z roku 1981, exhortací Reconciliatio et paenitentia z roku 1984 a exhortací Sacramentum caritatis z roku 2007.
V jedné ze svých otázek (čtvrtá v pořadí) se čtverice kardinálů papeže ptá, zda po publikování článku 302 Amoris laetitia zůstává i nadále v platnosti učení sv. Jana Pavla II., které vyjádřil v 81. článku své encykliky Veritatis splendor. Ve svém dokumentu totiž František uvádí, že existují „okolnosti, které tlumí mravní odpovědnost“. Jeho polský předchůdce uvádí, že podle Písma a tradice církve „okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek 'subjektivně' čestný a obhajitelný pro svou volbu“.
Co když papež hlásá bludy?...
Hned den poté, co byl dopis zveřejněn, poskytl jeden ze signatářů, kardinál Burke, jež nedávno navštívil Českou republiku, rozhovor pro web National Catholic Register. V něm odmítá spekulace, podle kterých se jedná o politickou iniciativu a dělení církve na tradicionalisty a progresivisty: „Naše odpověď je prostě takováhle: Nezajímame v církvi takový druh pozice, jakým je například politické rozhodnutí. [...] My prostě jenom předkládáme, co církev vždy učila a praktizovala tím způsobem, že klademe těchto pět otázek, které se týkají stálého církevního učení a praxe.“
Závažným mementem v celém sporu ohledně „dopisu čtyř kardinálů“ ale zůstává jistá pachuť a celková dohra, jakou bude tato jejich iniciativa mít nejenom uvnitř nejvyšší církevní hierarchie, ale i mezi řadovými věřícími. Jistým varováním ohledně toho, jak přemýšlejí papežovi kritikové, je reakce kardinála Burka na poslední otázku z výše zmiňovaného rozhovoru:
Edward Pentin, korespondent: „Kdyby papež učil závažnou chybu nebo herezi, která právní autorita to může prohlásit a jaké by byly důsledky?“
kard. Burke: „Je to povinnost – a v dějinách se tak již stalo – kardinálů a biskupů, aby objasnili, že papež učí bludy a požádali jej, aby je napravil.“
Kardinálové Brandmüller, Burke, Caffarra a Meisner svým zářijovým dopisem už papeže o reakci požádali. Zatím jej však ještě nenařkli z toho, že šíří bludné učení. A pokud se tak náhodou stalo, doposud to nebylo zveřejněno. Ale stejně tak několik týdnů nebyl veřejnosti přístupný ani jejich kontroverzní dopis...
