Seznamka
Jorge Mario Bergoglio, první papež pocházející z amerického kontinentu a první z Tovaryšstva Ježíšova
Autor: Flickr.com / Jeffrey Bruno / Creative Commons
Jorge Mario Bergoglio, papež František, je - stejně jako ostatně každý člověk – osoba, jejíž životní úkol byl definován v raném věku. Nazvěme to "velkou politikou". Je to dovednost budování konsenzu a jednoty z materiálu, který je rozmanitý. Je to umění budování institucí a národů.
Takto u příležitosti papežových 80. narozenin přistupuje k hodnocení jeho osobnosti britský autor a významná postava katolických médií ve Velké Británii Austen Ivereigh v článku na serveru cruxnow.com z letošního 16. prosince. Z tohoto textu budeme vycházet. (Tedy hodně opisovat, abych byl upřímný.) Pokud jde o některá psychologická východiska, nikdy nemůžeme říci, že věci takto jsou, ale nesporně je předkládaný pohled inspirující, byť někomu možná přijde poněkud odtažitý a esoterický.
Autor používá pojem aeneagram, což je jistě pro mnohé kontroverzní záležitost. Jde o to, že je vytvořeno schéma jakéhosi devítiúhelníku, kde každý jeho vrchol odpovídá jednomu typu osobnosti. Každý má své přednosti a negativa, ale nikdo z lidí není podle této klasifikace lepší nebo horší než jiní. Někteří psychologové proti tomu z hlediska vědy protestují, ale berme to aspoň jako literaturu.
Podle tohoto schématu by papež František odpovídal typu osm, jak autorovi potvrdil P. Richard Rohr OFM, který se v katolickém prostředí eneagramem zabývá.
Podle tohoto nazírání jsou „osmičky“ lidé, kteří mají od dětství potřebu řídit, s čímž je třeba v dospělosti zacházet, aby byl takový jedinec schopen fungovat a vycházet s ostatními. „Osmičky“ jsou paradoxně typy vůdců i povstalců, život je pro ně výzva, žijí beze strachu, intuitivně, často jdou instinktivně proti elitám a mají nevšední schopnost rozeznat bezpráví a útlak.
Dovedou uchopit moc, ví, jak ji vytvořit a používat. Mají mimořádnou schopnost improvizovat, žít v poklusu a vypořádat se s tlakem.
Co dělají s tímto darem, závisí na jejich duchovní schopnosti. Austen Ivereigh píše, že historie od krále Davida znala osm takových vůdců, některé obětavé a inspirativní, zatímco jiní byli tyrani a demagogové. Někdy to bylo promícháno. Byli to třeba Martin Luther King, Fidel Castro, svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů. Svatý Ignác hlásal zásadu agere contra, jednat proti a učinil z ní prostředek duchovního růstu. Jednat proti našim nutkáním znamená, že je „vykoupíme“.
„Osmičky“ jsou obvykle citlivé typy, které si v dětství vyvinuly tvrdý krunýř v reakci na různá traumata. František sám se zmínil o různých hořkých sporech mezi příbuznými, které ho v dětství děsily. Tehdy získal touhu, aby spolu lidé nebojovali a zůstali jednotní. Jeho životní úkolem se stalo nasadit své mimořádné vůdčí dary a schopnosti do služeb budování této jednoty, ale ne takovým způsobem, že bude podněcovat rozdělení nebo vytvářet kult osobnosti, jak to dělají demagogové.
„Byl fascinován politikou, jako teenager sedával v diskusích v klubech politických stran. Kdyby nebyl vyslán na dráhu svého povolání hlubokou zkušenost Božího milosrdenství, když mu bylo skoro 17, byl by téměř jistě politikem.“
Jako mladý jezuita se o umění vést dozvěděl od svatého Ignáce a německého filozofa a kněze Romano Guardiniho. Někoho možná bude šokovat, že také od argentinského autoritativního vládce generála Juana Domingo Peróna, jenž v roce 1952 vytvořil manuál politické strategie, Conducción Política, který je prý dobrým vodítkem pro pochopení toho, jak František funguje i dnes.
„Například, tam jsou tři věci, které vám o Františkovu řekne někdo, kdo pracuje v římské kurii: vám řekne o Františkovi: je neuvěřitelně dobře informován, nikdy nevíte, co si myslí, a miluje svěží překvapení.“ To všechno najdete právě v Conducción Politica.“
„Conducción se překládá jako vedení, ale to je spíše podobné režii, jako je tomu v orchestru nebo v armádě. Jde o řemeslo a strategii, ale také o intuici a emocionální propojení. ( "Dobrý vůdce nikdy nemá vydávat příkaz, protože je schopen řídit," říká Perón).
Stačí se podívat na to, jak František působí jako vůdce lidových hnutí, nebo jak vedl synod. Papež často říká, že nemá rád konflikty, ale ve skutečnosti to znamená, že dává přednost tomu, aby se zabránilo přímé konfrontaci. Je to taktika postupného opotřebování opozice a držení si soupeře v blízkosti. Roky věnoval studiu toho, jak plodná může být „dynamika nesouhlasu“.
Po mnoho let poté, co odstoupil jako provinciál a rektor, studoval Guardiniho teorii "protikladu“, které filozof říká, že contrastingness" (Der Gegensatz) a kde popisuje "dva prvky, z nichž každý je neredukovatelný a nelze je vzájemně zaměňovat, ale jsou přesto neoddělitelně svázány dohromady, a nemůžeme uvažovat o jednom bez druhého“. Tak i v člověku existuje kontinuita a změna, mění se a zůstává stejný.
Podle papeže je důležité, aby jednota převládala nad konfliktem. Není správné bránit střetu, ani ho vyostřovat. Třetí cestou je čelit konfliktu tak, aby se vyřešil a stal se dalším článkem řetězu. Pro Františka je tu ale ještě jeden dynamický element a to je Duch svatý: „Blahoslavení tvůrci pokoje!“
Konflikt může být přijat, aniž by se polarizoval.
Tomu se naučil poté, co byl sesazen jako provinciál. „Jorge Mario Bergoglio byl vynikající vůdce, ale byl příliš ovládající a dominantní.“ Jeho spor s vedením řádu spočíval v pojetí pastorační práce a odlišných názorů na teologii osvobozní. Od té doby až do svého zvolení papežem žil v jistém „exilu“. V polovině 80. let se díky své životní situaci naučil umění vést bez nezdravých přísad.
Synod byl ukázkou toho, jak stmelovat protikladné strany při hledání tvůrčí nové syntézy ohledně otázky, se kterou biskupové již dlouho zápasili. Papež Benedikt XVI. hovořil často o pastorační výzvě ohledně rozvedených a znovu sezdaných a v roce 2012 například řekl, že "problém rozvedených a znovu sezdaných osob je jedním z velkých utrpení dnešní církve", který však nepřipouští "jednoduchá řešení. "
František se pokouší v Amoris Laetitia o novou syntézu, která vytvořila mechanismus, který by mohl spor pojímat v duchu onoho Guardiniho chápání kontrastu a přitom vzájemné provázanosti. Tak se to dělalo i na prvních církevních koncilech. Jde o to, aby se nesouhlas stal dynamickým a ne destruktivním.
K tomu můžeme dodat, že tak starobylá a velká instituce, jakou je katolická církev, bez takového tvůrčího smiřování nemůže existovat.
Takže papeži a církvi je třeba popřát všechno nejlepší do dalších let!
Jan Jandourek je sociolog, teolog a publicista, starokatolický kněz.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
