Seznamka
Burkini
Autor: Flickr / bellmon1 / CC BY-NC 2.0
Evropský soud pro lidská práva dne 10. ledna 2017 zveřejnil rozhodnutí, ve kterém neshledal důvodnou stížnost muslimských rodičů na postup švýcarských institucí, jež neumožnily jejich devítileté a sedmileté dceři alternativu k povinným hodinám plavání navštěvovaným dětmi obou pohlaví. Jaké úvahy vedly švýcarské orgány a štrasburský soud k odmítnutí žádostí vycházejících z náboženského přesvědčení rodičů?
Požadavky rodičů a švýcarská pravidla
Aziz Osmanoǧlu se narodil v Turecku, ale v deseti letech se přestěhoval do Basileje, kde vystudoval obchodní školu. Za účelem studia islámu se vrátil do Turecka, kde potkal svou ženu, Sehabat Kocabaş. Oba mají kromě tureckého i švýcarské občanství, od roku 1999 žijí v Basileji a vychovávají 3 dcery (narozené v letech 1999, 2001 a 2006).
Spor ohledně účasti dvou starších dcer na hodinách plavání začal v roce 2008. Rodiče odmítli poslat dcery na plavání, neboť jim jejich náboženské přesvědčení zakazuje nechat dcery na bazéně společně s chlapci. I když uznávají, že Korán nařizuje zahalování ženského těla až od začátku puberty, domnívají se, že by se dívky na aplikaci těchto pravidel měly připravovat již dříve.
Švýcarsko nemá pro tyto případy jednotná pravidla – mnoho se odvíjí od vůle místních (kantonálních) vlád. V Basileji mají chlapci a děvčata společné hodiny tělocviku asi do 12 let věku. Plavání sice nemají všechny školy, ale pokud ho zařadí do kurikula, je pro žáky dané školy povinné. Omluvit neúčast na hodinách plavání je možné ze zdravotních důvodů. Náboženské přesvědčení může ospravedlnit omluvenku až od dosažení věku puberty. Aby švýcarské úřady vyšly vstříc muslimským rodinám, umožnily žákyním nosit burkini (bez ohledu na věk), mít šatny a sprchy odděleně pro kluky a holky, a v případě, že to okolnosti umožňovaly, také vyučování osobami stejného pohlaví jako žáci.
Přístup švýcarských orgánů a štrasburského soudu
Školské orgány se snažily přimět rodiče k tomu, aby své dcery posílali na plavání. Když nepomohly dopisy ani osobní schůzka, uložily jim pokutu ve výši 1.400 CHF za porušení rodičovských povinností. Rodiče toto rozhodnutí napadli u švýcarských soudů, které se postavily na stranu školy. Podali proto stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Štrasburský soud dospěl k závěru, že švýcarské orgány zasáhly do náboženské svobody rodičů. Tento zásah nicméně vyplýval z právních předpisů, sledoval legitimní cíle ochrany veřejného pořádku a práv druhých – a byl těmto cílům přiměřený. Soud proto v postupu švýcarských orgánů neshledal porušení článku 9 Evropské úmluvy o lidských právech.
Ač to není u případů týkajících kontroverzních otázek náboženské svobody pravidlem, na těchto závěrech se shodlo všech 7 evropských soudců. Co je k tomu vedlo?
Socializace a integrace jsou důležitější než samotné plavání
Evropští a švýcarští soudci se shodli na tom, že povinné hodiny společného plavání chlapců a děvčat sledovaly veřejný zájem na socializaci a integraci školáků různých původů, kultur a náboženství. Zájem dětí na úplné školní docházce umožňující úspěšnou sociální integraci v souladu s místními mravy a zvyklostmi je dle soudců nadřazen přání rodičů vycházejícímu z náboženského přesvědčení. Výjimky z tohoto pravidla byly možné pouze ve výjimečných případech ospravedlněných zdravotními důvody; tvrzení, že by výjimky byly udělovány i křesťanským a židovským rodinám pro jejich náboženské přesvědčení, nebyly údajně stěžovateli doloženy.
Žena v burkini na pláži v Egyptě
Autor: Flickr, Wikimedia Commons / Giorgio Montersino / CC BY-SA-2.0.
Sociální aspekty tělesné výchovy dle soudců přesahují ovládnutí plaveckých stylů a zajištění tělesné aktivity. Účelem tělocviku totiž je, aby žáci sportovali společně, a to bez ohledu na jejich původ nebo náboženské či filosofické přesvědčení jejich rodičů.
Z těchto důvodů soudy nepřijaly za dostatečné, že rodiče zajistili svým dcerám soukromé hodiny plavání, které navštěvovala pouze děvčata. Evropští soudci navíc upozornili na skutečnost, že pokud by soukromá výuka mohla částečně nahradit výuku školní, založilo by to nerovnost mezi těmi rodiči, kteří by si soukromé lekce mohli dovolit, a těmi, kteří by na to neměli dostatečné prostředky.
Ač nelze právě uvedeným úvahám soudců upřít jistou logiku, lze si položit otázku, nakolik absence žákyň v rozsahu 3 hodin týdně po dobu trvání kurzu plavání (což není doba celé základní školní docházky) skutečně ohrožuje jejich socializaci a integraci. Nevedou spory mezi rodiči a školou k většímu vydělení dětí pocházejících z náboženských komunit hájících striktní morální pravidla v oblasti styku s druhým pohlavím? Nepředstavuje soudy aprobovaný postup značné riziko, že rodiče z málo integrovaných komunit přestanou své děti do veřejných škol posílat a že začnou hledat výrazně alternativní možnosti vzdělávání svých potomků?
Co jsou vstřícné kroky většiny k menšině?
Soudci se domnívali, že švýcarské orgány vyšly rodičům dostatečně vstříc tím, že umožnily jejich dcerám nosit burkini a užívat šatny pouze pro dívky. Dle rodičů však nošení burkin nebylo vhodným řešením pro jejich dcery, neboť by vedlo k jejich stigmatizaci.
Z právě uvedeného je zřejmé, že obě strany měly zájem na tom, aby dívky byly co nejlépe vzdělány, socializovány a integrovány. Jen se nedokázaly shodnout na způsobu dosažení kýženého cíle. Švýcarské orgány se rozhodly nabídnout pro všechny muslimy jedno řešení na základě toho, co si myslely, že islám požaduje. K tomu, že zvolené řešení nebude vyhovovat určité části muslimské menšiny, se rozhodly nepřihlížet.
Je zřejmé, že braní ohledu na přesvědčení marginálních proudů v rámci náboženských menšin musí mít své meze. Stanovení těchto mezí by však mělo být dobře promyšlené a odůvodněné. Vzhledem k tomu, že dle judikatury štrasburského soudu nepřísluší veřejným orgánům hodnotit legitimitu náboženských přesvědčení, neměly by veřejné orgány argumentovat způsobem, že „nabídnuté řešení musí být pro dotčené věřící s ohledem na jejich náboženství dostatečné“. Úvaha o tom, zda je dané řešení souladné s náboženským přesvědčením, totiž náleží pouze dotčenému jednotlivci dovolávajícímu se náboženské svobody.
Ač je to v obdobných případech běžné, Evropský soud pro lidská práva se příliš nevěnoval otázce, zda rodiče měli možnost posílat své dcery do jiné školy, ve které by byly jejich náboženské požadavky naplněny. Vzhledem k tomu, že plavání nebylo součástí tělesné výchovy na všech basilejských školách, rodiče žádali, aby jejich dcery mohly navštěvovat některou školu bez povinného plavání. Těmto jejich žádostem však švýcarské orgány nevyhověly. Za zhodnocení by stálo, zda by přeložením žákyň do jiné školy nebyly naplněny cíle jejich socializace a integrace lépe, než mnohaletými soudními spory.
Význam rozhodnutí
Při hodnocení významu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je třeba pamatovat na specifika projednávaného případu: Týkal se muslimských rodičů prepubertálních dívek v systému, který jim nabízel řešení, o němž se veřejné orgány domnívaly, že je dostatečné pro danou náboženskou komunitu. Bylo by proto chybou vykládat toto rozhodnutí jako argument pro naprostou absenci vstřícnosti k požadavkům příslušníků náboženských menšin. Spíše je třeba rozhodnutí brát jako příspěvek do diskuse o tom, jak a kde má většinová společnost hledat řešení pro uspokojení požadavků lidí nábožensky odlišných.
Daniel Bartoň je advokátem v Praze a odborným asistentem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se zabývá otázkami náboženské svobody a mezináboženského dialogu.
Související články:
Zahalování obličeje jako překážka vzájemného soužítí
Nošení křížku na krku a diskriminace ve jménu boje proti diskriminaci
Krucifixy jsou pouze pasivními symboly
