Oto Mádr stoletý: formovaný intelektuál

Oto Mádr
Autor: Wikipedia.org / Jolana Poláková / Wikipedia Commons

K příležitosti nedožitých stých narozenin Oty Mádra (15.2. 1917 - 27.2.2011) si dovolím přinést krátkou reflexi některých významných momentů jeho myšlení a života, jakkoli jsem si vědom toho, že text nenabízí ani hlubokou a dlouhodobou osobní zkušenost s touto osobností, ani systematickou analýzu jeho díla. Přesto se domnívám, že jeho reflexe očima již více než čtvrtstoletí svobodné církve je zajímavé a důležité.

Počátek působení Oty Mádra by mohl působit jako ukázkový obraz člověka, který bude mít před sebou církevní kariéru – je Pražanem, studuje na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči, poté na pražské teologické fakultě a na Gregoriánské univerzitě v Římě. Doktorát získává z morální teologie, takže mohl být doslova předurčen k tomu, aby se stal biskupem nebo alespoň vysoce postaveným prelátem. Okolnosti tomu ale chtějí jinak a s nástupem totality se ukazuje Mádrův hodnotový postoj. Odmítá lákavou nabídku kariéry univerzitní a dost možná i církevní a volí si vězení. S plným vědomím dává přednost svobodě vnitřní před svobodou vnější.

Tento postoj se pak projevuje v celé jeho eklesiologii, kterou považuji za stále zajímavou a živou, jakkoli sám Mádr by se zřejmě více viděl jako teolog morální a v této oblasti byl také velice úspěšný a progresivní. Jeho vztah k církvi jako vnitřně svobodné je zásadní. Oproti Koinótés, která akcentuje budování tajné struktury svátostného kněžství, a Davídkovi, který se tituluje jako biskup pro duchovní záležitosti ČSSR, akcentuje Mádr úlohu jednotlivce, nikoli úřadu. Církev je svátostí, neumírá a neprohrává, protože v ní žije Kristus, nikoli pro svoji formální stránku.

Myslím, že tento příklon k církvi, která je pronásledovaná, ale svobodná, utrpením čištěná, a především vedená a ustanovená nikoli lidmi, ale Kristem je zcela zásadní. Z něj je odvozena celá jeho eklesiologie, ale také morální teologie. Každý člověk v církvi za ni nese zodpovědnost, je součástí jejího života a neumírání. Jsem přesvědčen, že právě tento postoj je součástí zdravého vidění církve. Nikoli popřením nebo nevnímání autorit, ale vědomí, že církev není něčím vnějším, za co mají zodpovědnost ti druzí, ale otázkou vlastní integrity. To také vytváří zdravou proporci vztahu mezi kleriky a laiky. Mádr jako by předvídal (a později také reflektoval) jeden ze zásadních bodů II. vatikánského koncilu – boj s klerikalismem jako formou panování, slávy či vlády nad lidem.

Mádr nebyl akademik ve vlastním slova smyslu, ač jim být mohl, byl především intelektuál v nejširším slova smyslu. Je-li jeho eklesiologický postoj takový, že je třeba podporovat zodpovědnost a participaci všech, je nezbytné pro to připravit dostatečné podmínky. Jeho redakční práce je v tomto ohledu zcela mimořádná, záslužná a zásadní. Není asi nutné hovořit o významu Teologických textů, jak v samizdatu, tak také po revoluci, ani o jejich konci.

Zásadní je ale upozornit na jejich roli – Mádr nesporně s velkou částí textů myšlenkově nesouznil, napsal by je jinak nebo vůbec. Avšak přesto, nebo právě proto, je nechával v Teologických textech vycházet, pokud respektovali základní obsahové kvalitativní rámce. Mádr se nebál dialogu, jinakosti, svobody, plurality, názorového střetu. Jestli se něčeho bál, tak vlažné průměrnosti. Tato jeho svoboda k alternativám, mimořádná osobnostní zralost a redakční pečlivost vytvořila nejen základní rámec fungování časopisu, ale také formovala teologické intelektuální myšlení.

Přinést do oblasti katolické teologie svobodu a pluralitu, nikoli aklamovanou, ale žitou a realizovanou bylo a je zcela zásadním Mádrovým přínosem. Jestliže z něčeho současná katolická intelektuální společnost žije z Mádrova dědictví, pak právě z tohoto. Jsem přesvědčen, že důraz na teologický pluralismus, osobní úctu, a přitom intelektuální poctivost je tím, co si lze sto let od narození Oty Mádra jistě podržet.

Jestliže bychom měli zmínit dva typické Mádrovy atributy, pak by to byla asi pracovitost a statečnost. Mádr nikdy nebyl tak překračujícím a zcela novým myslitelem jako třeba Špidlík nebo Zvěřina, kteří mají světovou proslulost. Byla ale člověkem, který v svobodně přemýšlel a žil v době vnější nesvobody. Byl tím, kdo riskoval život a vězení, ale nikdy se nezpronevěřil svému poslání. Právě tato osobní poctivost a důvěra v poslání, které je mu svěřené, jednoznačně rámovaly jeho život.

Je přitom vhodné zdůraznit, že rozměr osobního nasazení a zodpovědnosti za celek není v pražském myšlenkovém prostředí něčím novým nebo jedinečným. Patočka tuto roli zdůrazňuje u filosofů, Mádr ji pak teologizuje a rozšiřuje na celou církev. Jeho Slovo o této době je čtením, které ani dnes do velké míry neztratilo nic na své aktuálnosti a zajímavosti. Je svěží, optimistické, ale současně zavazující. Zve každého jednotlivce k aktivnímu bytí a zodpovědnosti, klade důraz na současný svět a svědomí jedince.

Katolické prostředí svým celkovým klimatem profilaci a růst výrazných osobností mimo „klobouky a mitry“ příliš neulehčuje a nepodporuje. Přesto se v českém prostředí zrodil duch Mádrův, samorost, milovník svobody, Krista a dělník boží. Myslím, že sto let po jeho narození je dobrou příležitostí k reflexi jeho díla i žité eklesiologie, tak také k jisté vděčnosti či inspiraci.