Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Marně rozžíháme svá světla do noci v bouři: kříži blesků je přetíná pravda.“, napsal v básni Se smrtí hovoří spící Otokar Březina. V nekonečných diskuzích o podobách ekumenického symbolu se Kristův kříž jeví jako něco zcela přirozeného. Jenže realita je jiná. Ne pro každého je obraz umírajícího Ježíše na kříži tím, co tvoří podstatu jeho spirituální orientace. Někdo preferuje mariánské symboly, někdo víno, vodu, kalich či chléb. Snad ani ve velké říši buddhistického krále Ašóky, jenž byl pověstný svou stavitelskou a misijní pílí, bychom nenašli víc náboženských symbolů, než jaké nabízí fenomén křesťanského kříže. I když se symbolické protnutí vertikály s horizontálou objevuje v náboženských dějinách celého světa a i když na kříži umíralo nekonečné množství lidí, jen na jednom z křížů zemřel Boží syn, Ježíš Nazaretský.
Kříž je
Inflace kříže v této době je ohromná. Najdeme jej všude. V heraldických figurách, na vlajkách států, v geometrii, matematice, abecedě, v jízdních řádech, a dokonce i na dopravních značkách. Kříž táhne i rozrušuje, prodává i slouží. Je znamením odporu proti moci i posledním útočištěm pro lidi zbolavělé beznadějí. Viděl jsem klečet před křížem člověka, jenž ve svém životě všechno prohrál. Padl u paty dvou zkřížených ráhen na kolena a plakal, aby tam zase všechno našel. Našel? Pro někoho je kříž pohoršením, pro někoho zas útěchou. Někdo dává přednost jen samotnému prostému kříži, někdo krucifixu, jiný zas ve svém životě místo pro kříž nenajde vůbec. Následuje Krista vzkříšeného na cestě do Emaus, nebo se obrací ke Kristu putujícímu či sedícímu po pravici Boží. Tisíceré umělecké formy a díla učinily z kříže globální konstantu vizuálního světa, kterou nelze minout. Kříž nosí na prsou asketa chodící v otrhaném hábitu, kulaťoučký pastýř a paradoxně i ten, kdo si vůči křesťanství a církvím udržuje – a často právem – určitou distanci. Pro někoho je kříž talismanem, jinému tvoří osu celého stvoření. Jsou místa na světě, kde se lidé dobrovolně přibíjejí na kříž, aby Bohu dokázali svoji věrnost. A objevují se případy, kdy jsou lidé zase křižováni za to, že se nepodrobili některé ze šílených pseudonáboženských ideologií. Všechno se jednou někde protne. Dokonce i dvě rovnoběžky v nekonečnu... A právě v tomto nekonečnu, ve věčnosti trvalého staň se, která je součástí naší pozemské existence, máme svoji naději. Máme?
Kříž v lidských rukách
Sám razím, co se týče symbolů, cestu duchovního minimalismu. Ne odjakživa. Ta cesta byla dlouhá. V barokní krajině této země je kříž přítomen jako jemné předivo. Minout ho fyzicky je skoro nemožné. Je všude. Míjet ho duchovně je velmi jednoduché, zatímco ho objevit a přijmout snadné není. Složité katolicko-reformační dějiny v tom člověku moc nepomáhají. Kříž býval beranidlem, jímž se jedni (ti, nebo oni) vlamovali do cizích dveří a brali si, co jim nepatřilo. A tahle zkušenost v nás i po tolika letech nějak zůstává. Trochu tvrdosti, trochu nátlaku, trochu představ o trestajícím Bohu, který člověku jeho neúctu k symbolům jednou pěkně spočítá... Zdá se mi, že tam, kde se symboly nešetří a kde jimi prostor přetéká, bývá nějak víc smutku, askeze, bolesti, nejasností, ustrašenosti, nátlaků, zranění, pověr a všelijakých duchovních zauzlení. Vždyť i nemoc, a svým způsobem tedy kříž, bývá ještě někým spojována s hříchem a trestem. Nevěříš, vzpíráš se, hřešíš – zaplatíš. Jenomže kříž odkazuje k životu. Není mstivý. Bůh na kříži i v čase před křížem je láska. Možná ale máte jinou zkušenost.
Jedinost jedinečného
Tam, kde je pře-symbolizováno, spatřuji cosi jako křesťanské šamanství. Jako by se člověk chtěl v tom lesu symbolů schovat. Jenže před Bohem se schovat nedá. Jádro Ježíšova učení je jinde a abundance symbolů a obřadů připomíná v jistém ohledu spíš mýtus. Dokonale opakuji rituál, abych tak jako mýtičtí hrdinové přežil. Bůh je ale víc. Je opakem mýtu. Je sám život. Nevolá k zrcadlovému napodobování a opakování, nýbrž ke svobodnému následování. „Kdo chce jít se mnou...“ (Mk 8,34) Tam, kde slovo říká něco vážného, stačí mi jedno. Tam kde znamení odkazuje k nějakému smyslu, vystačím si s jedním. V posvátné prázdnotě mě zaujme drobný, sotva viditelný kontrapunkt – paprsek slunce, ticho nebo vůně. Když miluji, miluji jednu ženu. Když čtu, čtu jednu knihu. Když fotím, hledám vlastně cosi jako okamžik v nekonečnu a v něm malý bod. A podobně to mám i s křížem. Nepotřebuji být obklopen symboly toho, komu jsem kdysi uvěřil a věřím. Intimita mojí duchovnosti je rámovaná dobrovolnou skromností. A tak je to i s teologií a estetikou kříže. Kříž má, jak by řekla filosofka Edita Steinová, svoji vědu. Jeho teze jsou věčné. Jeho antiteze občerstvující. Jeho přednášky nekonečné. Jenže i věda o kříži, na němž zemřel Spasitel světa, musí vést k radosti a uzdravení. Řečeno s Friedrichem Nietzschem, jenž pro nás všechny otřásal křesťanstvím i jeho nejvlastnějším symbolem a pravdami, teologie kříže může být „la gaya scienza – die fröhliche Wissenschaft – radostná věda. Radost z Jeho Vtělení, radost z Jeho života a práce, radost z Jeho překročení hranice smrti.
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Teologie 20. století o kříži
Připomínám si při této příležitosti v českém teologickém prostoru jednu dosud výjimečnou knihu. Jedná se o monografii protestantského teologa Jakuba S. Trojana Ježíšův příběh – výzva pro nás, kterou kdysi vydalo nakladatelství Oikúmené a která je nyní dostupná i v elektronické podobě. Ve své rozsáhlé práci Trojan interpretuje a promýšlí různé teologické postoje teologie kříže. Hlavní část se týká teologické tradice 20. století, české i zahraniční. Setkáme se tu s Josefem L. Hromádkou a jeho pojetím kříže, se zvěstí kříže J. B. Součka, s christologickými exegezemi Petra Pokorného i úvahami biblisty Jana Hellera. Z evropských bohoslovců vybírá Trojan Karla Bartha, Wolfharta Pannenberga, Hendrika Berkhofa, Jürgena Moltmanna, Rudolfa Bultmanna, Friedricha Gogartena, Eberharda Jüngela a Gerharda Ebelinga. Je tu ale i kříž Ricouerův, Lochmanův, Sölleové nebo Kasperův.
Reflexe Jakuba S. Trojana
„Všechny křesťanské konfese“, píše Trojan, „považují smrt Ježíše Krista na kříži za základní datum víry.“ Důležitým motivem jeho úvah je však rehabilitace pozemského Ježíšova života. Nejde mu o to upozaďovat Ježíšovu výkupnou smrt na kříži, ale nemůže se, na pozadí dějin christologického, antropologického a ekleziologického tázání neptat: „Je kříž jádrem křesťanské zvěsti?“ Sám Trojan nabízí patero východisek k teologii kříže, a to předně v reflexi Podobenství o zlých vinařích (Marek 12,1‒12). Jeho úvahy jsou i dnes aktuální a živé, a to tím spíš, že se nejen v katolickém prostředí dostávají do popředí ty podoby zbožnosti a kultu, které na lidský život nahlížejí výhradně skrze oběť a utrpení Božího syna na kříži, a zároveň popisují život a svět bridelovským jazykem z jeho knihy Co Bůh? Člověk? Člověk je puch, hlen a nic. Nic nemá, nic nemůže, k ničemu není. Bolest, nemoc, neúspěchy, malost, hřích, smutek, podrobení, různé temné síly, utrpení a smrt jako by hrály v životě stěžejní roli. Kladné motivy Kristova příběhu o víře, naději, lásce a vykoupení ustupují poněkud do pozadí. Říkám tomu smutné křesťanství orientované na bolest, soumrak a tmu, v němž se paradoxně poněkud ztrácí i radost z toho, že se kříž bezpochyby stal jedinečnou nadějí člověka jdoucího ke svému konci a tento konec překračující (crux spes unica). Při své stáži v hospicu jsem s umírajícími poznával, že oni – trpící skutečně až do krajnosti – hledají v duchovním rozhovoru motivy světla, Ježíše putujícího k lidem, Ježíše milosrdného, přátelského a laskavého. Jemu šli vstříc celým svým životem nebo jeho částí, do něhož utrpení patří, ale nevyčerpává se v něm; rozhodně ne vždy a pokaždé.
Rehabilitace rozhodujících momentů
Trojan se ve své teologické pouti kříže rozhodl 1. Depotencovat Ježíšovu smrt na kříži. Vidí v novozákonním kánonu i jiné teologie Ježíšova příběhu. Řečeno jeho vlastními slovy: „Smrt na kříži není oním rozhodujícím a výlučným obsahem novozákonní zvěsti, s nímž má být spojována spása.“ 2. Pokusil se vyhnout punktuálnímu pojetí kříže a kladl důraz na celý Ježíšův pozemský život, v němž se „otevírají témata, která bývají spojována výlučně s pašijním děním.“ 3. „Odmítl spojovat s Ježíšovou smrtí zástupnou a smírčí oběť, jakožto rozhodující dění mezi Bohem a lidským pokolením.“ Jinými slovy to, o co v lidském životě a směřování jde, je podle Trojana „rozprostřeno na velkou plochu Božího a lidského příběhu“. A kříž je „jen“ jednou, třebaže důležitou, částí Božího plánu s člověkem. 4. Navrhl, aby se oči postmoderního křesťana, žijícího v naprosto jiných dějinných a kulturních okolnostech než biblický člověk, neobracely již toliko ke kříži a události Velkého pátku, ale aby změnily směr. Jde mu o autentické „přetlumočení biblické zvěsti z pohledu přicházející Boží budoucnosti“. 5. Rozhodl se nově interpretovat „metafyzické představy, které jsou spojovány s Bohem, s preexistentním Kristem, s pojetím Trojice jako komunity tří subjektů, které v dramatu spásy vystupují v různých rolích, jejichž komunikace je zvlášť intenzivní právě v minulosti, ale dnes jakoby vyhasínající a frekventní už jen v liturgických úkonech církví.“
Co to znamená, že musel trpět?
Kříž tedy není jen symbolem toho, že Ježíš musel trpět. Měl by osvětlovat temná místa naší přítomnosti a ukazovat, co Ježíš žil, co říkal a co v Božím slovu trvá a otevírá dveře přicházejícímu času. Jakub S. Trojan odvážně poznamenává, že sousloví musí trpět je třeba vykládat jinak. Nikoliv jako „nezměnitelné Boží rozhodnutí vydat Ježíše na smrt“. Bůh vydává svého Syna za nás (Ř 8,32) v celé délce, šíři a hloubce jeho existence. Způsob nového (svatého) života se souhrnně projevuje v jeho vezdejším bytí, v jeho díle i v jeho konci. Přitakání Boží vůli (buď vůle tvá) je aktivní a týká se jak života, tak svobodného setrvání na cestě (sebe)vydávání. „V tomto trvalém dávání sebe sama“, říká Trojan, „je smrt zakalkulována, ale není koncentrátem „vydávání života“.
Vůbec nejsilnějším motivem Trojanovy obhajoby Ježíšova života jsou slova, která by vyznavače trpitelského modu života mohla až šokovat. „Je však třeba zabránit svatořečení jeho smrti. Bůh měl zalíbení v Ježíšově životě, nikoli v jeho smrti.“ Pro Trojana je naprosto samozřejmé, že Ježíšova, a tedy Boží láska, se rozprostírá v celém jeho životě, od narození přes vystoupení k poslednímu dni. Je synonymem jeho přátelského vztahu ke světu, k lidem, k bližnímu i k nepřátelům. Láska nekorunuje pouze smrt na kříži, ani v tomto okamžiku nezačíná. Jen stěží můžeme uvažovat, že by Kristova láska na kříži byla větší než láska jeho všedních dní. Tyhle duchovní kupecké počty tu neobstojí. Autor připomíná, že se Ježíš po celý svůj život „nevrhá bezhlavě a střemhlav do smrti“, nýbrž že druhým slouží, život zachraňuje, koná zázraky a ke svému konci jde bez velkých vnějších trpitelských gest. Pomalu připravuje učedníky na to, co se stane, ale stejný důraz klade na to, co se děje. Mezi tímto věčným děje se a stane se nepanuje napětí. Oběť a smrt na kříži tu jsou „posledním akordem sonáty“ Ježíšova civilního, každodenního života služby a lásky. Na pozadí textu z Římanů 8,3 Trojan explikuje, že tomu není tak, že „Bůh posílá Ježíše na smrt, že ukřižování je prapůvodní záměr, který spojoval s činností svého Syna. Úlohou Syna bylo zvítězit nad hříchem, a to činil s plným nasazením. O smrti není v Ř 8,3 řeč.“
Kříž jako křižovatka porozumění
Tváří v tvář symbolu kříže si uvědomuji, proč Jakubu S. Trojanovi záleželo na tom, aby vyzdvihl „předpašijní období Ježíšova života“, v němž spatřuje „těžiště jeho zvěsti“. V čem tedy tkví podle Trojana podstata Ježíšova příběhu, známého ze čtyř evangelií, o nichž TGM řekl, „že přímo voní realitou“? Tkví v „Ježíšově životě, v jeho vztahu k Bohu, k lidem je vyjádřeno vše podstatné i pro nás, pokud jeho poselství přijmeme jako nepřeslechnutelnou výzvu.“ A tak tam, kde při svých cestách vídám kříž, dívám se na něj jako na křižovatku čtyř směrů. Z nich ke středu Božího bytí, a tedy tajemství, k protnutí horizontály s vertikálou, přichází každý, kdo hledá pravdu a jehož životním motivem není utrpení a bolest, nýbrž sám život a láska rozdávající se pro druhé. Bez událostí kříže by byl Boží plán spásy v pohledu evangelií nemyslitelný. Spojit ale událost Vtělení a kříže jde jen skrze život živého a v čase jednajícího Syna.
Kdybyste si chtěli to, co jsem nastínil a o čem rozvažuje Jakub S. Trojan, vizualizovat, podívejte se na sakrální stavby architektů Rudolfa Schwarze, Emila Steffanna nebo Franka Lloyda Wrighta. Pochopení posvátného prostoru, jaký vytvořil Wright v Unity Temple v Oak Park v Illinois, je mi nadějí, že střed Kristovy zvěsti o naději, lásce a vykoupení, ono centrum securitatis, tkví v Jeho bytí pro druhé. Dívat se na Jeho život a nebýt fascinován utrpením a smrtí. To je poselství, které z jeho Života odezírám.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
