Seznamka
Zbigniew Czendlik
Autor: facebook.com
Od chvíle, kdy se zjevil na naší scéně polský kněz Zbigniew Czendlik, jsem trochu chápal některé své římskokatolické přátele, když měli od něj odstup. Byl pro ně šoumen. Oddává „celebrity“, může tušit, čeho se u některých dočká a tím více je cenné, že umí s nimi setrvat v přátelském vztahu. Sám to chápu v evangelickém pojetí, v němž manželství není svátost, nýbrž zjednodušeně řečeno přirozený lidský - a přitom i dobrý - Boží řád.
Jak jsem jej průběžně sledoval, během doby se zdál být méně povrchním, více podnětným a zajímavým. Jeho mediální zdatnost a provokativní bonmoty měly své kouzlo pro veřejnost, zatímco uměřené „duchovní osobnosti“ nudily, nebo zarážely naučenými floskulemi bez špetky jiskry. Sám vzpomíná, jak kardinál Duka pověděl novinářům, že jeden Czendlik v české církvi není problém, ale kdyby takových Czendliků bylo deset, tak už by to problém byl. K nadřízeným je přitom vždy loajální. Sám o sobě tvrdívá, že je konzervativnější, než si mnozí myslí. Oproti hierarchii své církve má výhodu, že není vázán její přepjatou odpovědností a také je sám sobě mluvčím. Je to ovšem spojeno i s odvahou, že vyvolá nevoli u některých svých představených pro porušení subordinace a je vnímán veřejností jako ten, kdo mluví za svou církev. Přitom právě té jen prospívá, když na zesvětštělé obecenstvo působí kněz překvapivě jako normální, plnokrevný člověk a ne předuchovnělý stín svého úřadu.
Dosvědčuje to právě velice úspěšná kniha předvánočního trhu, vyvolávající nadále zájem: Markéta Zahradníková/Zbigniew Czendlik, Postel, hospoda, kostel (Argo 2016, 269 stran, 27 fotografií). Nenudí a zaujme výrazným projevem. Neotravuje obšírnými, košatými, složitými proslovy. Výborně mu v této knize rozhovorů nahrává i usměrňuje jej spoluautorka Markéta Zahradníková. Šanci faráři porozumět má stejně křesťan, jakož i „pohan“. Je dobře, že si zpovídaný považuje ateistů: „Zrovna nedávno jsem dostal rozhořčený dopis od jedné náboženské fanatičky, která se rozhodla ve jménu víry dělat mi ze života peklo, když jsem někde řekl, že mne obohacují ateisté. […] Mám rád ateisty už pro jejich odlišný názor. Nikdo z nás nevlastní pravdu a nemá na ni patent.“ Vadí mu nasládlá a nadsvětná pobožnost: „Popravdě si moc nerozumím s lidmi, kteří se považují za svaté. Přílišná svatost totiž brání našemu růstu. Občas mi někdo tou svou přepjatostí leze na nervy a řekl bych, že Pán Bůh takovému přístupu také nefandí.“ A nemá rád „italský, sádrový kýč“. Jen ve stručnosti je naznačen přerod vzorného ministranta z tradiční polské rodiny v dospívajícího středoškoláka, již svébytného studenta semináře a v kněze reflektujícího žhavou současnost 21. století. Smysl pro reflexi současnosti projevil i ve věci tří lanškrounských kostelů, z nichž jeden by předal ve prospěch města. Byl by proměněn v knihovnu, avšak svými farníky nebyl podpořen.
V autorově projevu se setkáme nejednou s týmiž otázkami, jež předkládá profesor Halík, nicméně na ně odpovídá lapidárněji. Je si vědom své vzdělanosti bez přítěže katedry a nemá proto sám před sebou mindrák. Nemá rád sterilní myšlení, ani on nepodléhá černobílému vidění světa. Bezesporu má nadhled a odstup, dokáže si tropit legraci ze sebe sama. Je to ovšem dáno i žánrem, beletristicky, autobiograficky daným – nejedná se o přednášky na dané téma. V takovémto žánru nalezneme ze zdařilých například autobiografie Dominika Pecky, nebo evangelických farářů Svatopluka Karáska a Miloše Rejchrta.
Při snaze o transparentnost v projevu si je Czendlik vědom, že „některé věci bývají skryty, protože jsou velice intimní. Stejně tak, jako pravá víra, která leží pod povrchem. Prostě občas v životě narazíme na něco hlubšího. I proto bychom měli být ve svých soudech rozvážnější. Nehodnotit ukvapeně a povrchně, na vlastním názoru příliš netrvat, protože většinou víme moc málo.“ Přijde-li řada na nejběžnější a přitom ošidnou otázku, typu nebe, peklo, ráj, vypomůže si i celou řadou bonmotů, přirovnání, ilustrací, citací. Neotřelými i obecně známými. Tak například k nebi: „Zajímavé je, že když se lidí v kostele zeptám, kdo věří, že se dostane do nebe, tak nikdo nezvedá ruku. Jak je možné, že tomu nevěří? Já věřím, že tam budu! Ovšem někdy, když se dívám na obrázky svatých, mám pochybnosti, jestli se tam pro mě najde ta správná parta… Myslím, že to byl svatý Augustin, kdo řekl, že v Nebi budeme třikrát překvapeni. Poprvé, když tam neuvidíme ty, které jsme tam čekali. Podruhé, když tam uvidíme ty, které jsme tam nečekali. No a potřetí, že jsme se tam ocitli my sami.“ Nebo očistec: „Myslím, že to bude něco takového, jako nápravné zařízení. Takový pasťák pro pokročilé. Budeme to tam muset nějak vydržet. Jsem zvědavý, jak dlouho tam budu muset trčet já. …budeme si muset Pána Boha vystát, jako kdysi banány." A na otázku Kde je potom ďábel a všichni ti čerchmanti, když peklo není – odpoví v tomto stylu: „To, že si dělám legraci z našich představ o pekle a zlých mocnostech, neznamená, že zpochybňuji jejich existenci. Jsou to však spíš nějaké síly, svody, které nás lákají či přímo táhnou ke špatnostem. A záleží jen na nás, jak a zda tomu odoláme. Jsou lidé, kteří si cestu zla zvolí dobrovolně.“ Vážně a s účastí probere situaci těch, kteří podepsali spolupráci s estébáky. Pochopení však nemá pro ty, kteří se neomluvili a dělají mrtvé brouky. Dodá však, že „k opravdovému pokání nelze lidi dotlačit ... Mnozí lidé si vůbec nejsou schopni svou vinu připustit. Takoví jedinci mají svědomí zcela degenerované, jsou vlastně hendikepovaní. Tak je potřeba se na ně dívat. Brát je jako na postižené chudáky, kteří jsou nějakým způsobem vytunelováni.“ Nasnadě bylo se zeptat kněze na rozvod. Je pro něj velký problém, když jsou v manželství děti: „Taková zkušenost je více či méně ovlivní. V některých případech je i pro děti lepší, když k rozvodu dojde. Mám na mysli ty extrémy, kdy jeden z rodičů druhého týrá, nebo dokonce ubližuje dětem. Pokud takovou situací vyřeší rozvod, pak ho vítám. A jiné to je, když se dva dospělí lidé v klidu dohodnou a rozejdou, aniž by si vzájemně ublížili. To lze chápat jako hřích lehčího kalibru.“
Bezesporu má kněz pochopení pro protestanty, jestliže s Erazimem Kohákem souhlasí, jako on přirovnává náboženství k jarní louce a má na mysli její pestrost a nádheru, spočívající v rozmanitosti. Odmítá „se tvářit jako Boží prominent“ jen proto, že je římský katolík. Připomene ještě postoj Jana Pavla II, jenž Husa měl označit za reformátora církve. A jde ještě dál, když zmíní náboženství jiná, než křesťanské. Jednoznačně je také přívržencem papeže Františka a jako jeden z prvních v naší zemi se k němu jednoznačně příznivě hlásil. Potvrzuje to jeho častými citacemi, na něž navazuje. A je pozoruhodné, že ohledně celibátu se vyjádří pro jeho zdobrovolnění. Sám papež letos, v roce následujícím po vydání knihy pronesl, že by církev mohla uvažovat o svěcení ženatých mužů, kteří by potenciálně mohli pracovat v odlehlých oblastech, které se potýkají s nedostatkem kněží.
Czendlikova sdělnost jen tu a tam vyzní laciněji, jako třeba ve vyprávění o oslu a studni. Zato foto s oslem je skvělé! A vůbec, předložené fotogalerie (10 autorů) jsou nadmíru zdařilé, co se kvantity i kvality týče. Nevyčítejme slogan na titulní stránce knihy, koupí si ji a přečte více lidí, než kdyby zněl Umělec, pokoj, růženec. Kniha se pravda dobře čte, přičemž její obsah nevyznívá mělce. A není na škodu, že vyvolává mediální pozornost. Závěrem výstraha! Před čtením knihy lze varovat čtenáře zarytě tradicionalistické - i povýšené estéty.
Jan Kašper je emeritní farář ČCE, publikuje v církevním i denním tisku.
