Seznamka
Profesor Patočka v roce 1971
Autor: Wikipedia.org / Jindřich Přibík Archív Jana Patočky / Wikimedia Commons
Výročí smrti Jana Patočky a úmrtí Miloslava Vlka dává prostor pro sledování jistých myšlenkových paralel, které mohou být zajímavé jak ve vztahu obou výrazných osobností své doby, tak také jako jistý hodnotový přenos do současnosti. A to i přesto, že život filosofa a kardinála, akademika bez možnosti přednášet a myče oken, se v mnohém lišily a je nutné si dát pozor na případné laciné analogie.
Život Jana Patočky je až emblematicky filosofický a při četní jeho spisů je vidět, jak moc spojil svůj ideál filosofa a žitého člověka. V jednom ze svých spisů vedle sebe klade dvě zajímavé myšlenky o úloze filosofa – člověka. Je to někdo, kdo nese plnou zodpovědnost za to, jak je vnímána pravda, jakým způsobem je reflektován svět. Filosof pro Patočku není někým schovaným v bezpečí a ústraní, nezainteresovaný pozorovatel, ale někdo společensky aktivní. Filosofie bez společnosti nemá význam. Je zde ale ještě jeden moment, až symptomatický – filosof není nikdy společností oblíbený, je to krvavá práce, protože riziko smrti vládnoucí mocí je velké. Tuto analýzu vycházející ze Sokrata pak sám vrchovatě naplnil.
Také pro Vlka je typické to, že nevnímá svoji spiritualitu, své kněžství jako něco privátního. Od samého počátku je bytostným pastroralistou, člověkem aktivním a ve společnosti působící. Také on se odmítá podvolit státní moci, a tak raději umývá okna v Praze, než aby se stal spolupracovníkem StB nebo se jinak ohnul. Církev i on sám jsou zde garanty oné jasně pojmenované společenské pravdy, za kterou má smysl trpět. Kněžství bez utrpení není kněžstvím, ale spíše farizejskou pózou. Kristus je trpící, nespravedlivě vydaný, státní mocí odmítnutý prorok, který se neschovává do diplomatických vytáček. A zcela přirozeně musí zemřít na kříži, smrtí téměř prokletím – prokletý mesiáš je stejně paradoxní jako umývač oken kardinál. A přesto v obou dochází k jistém naplnění skrze utrpení a bolest.
Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Christnet.cz / Vít Luštinec
Vlk intenzivně a systematicky kritizoval také soudobou společnost a jistě není bez zajímavosti, že často z podobných pozic, jaké zastával Patočka vůči Francii první poloviny 20. století. Technika a ekonomika, jako by přehlušili v mnohých péči o duši, smysl pro spravedlnost a práva. Pravda se stala tekutým relativním pojmem, o který nelze zápasit. Ani jeden z nich přitom techniku neodmítá, nejsou „zpátečníci či tmáři“. Jen usilují o to, aby měla adekvátní místo v životě člověka. Ať je to Vlkem propagovaná myšlenka „transformace srdce“ nebo Patočkovy úvahy z Kacířských esejí.
U obou je fundamentálně důležitý pohled na pravdu, respektive vztah k ní. U Patočky se projevuje v zájmu o fenomenologickou filosofii, kde právě otázka, co je pravda a jak ji můžeme poznávat hraje ústřední roli. Ostatně také jeho projekt péče o duši je na vztahu k pravdě, jejím autentickém hledání a také společenské odpovědnosti v kontextu pravdy postavený. Ostatně i jeho výsledky u StB se nesly právě v duchu boje a péče o pravdu a právo, byly jedním z určujících momentů pro jeho podpis Charty 77.
U kardinála Vlka byl vztah k pravdě v jistém ohledu méně akademický, ale snad o to více žitý. V jednom televizním rozhovoru na otázku, zda někdy zalhal, musí udělat daleký krok až do dětství. A s důrazem na nenávist k farizejství a pokrytectví byl hlasatelem jasné a pevné pravdy po celý život. Jestliže za svůj osobní neúspěch považoval nedořešené církevní restituce, tak jeden z klíčových důvodů, proč nemohl problém zvládnout byl, jeho vztah k pravdě a právu. Ty pro něj nebyly otázkou možného kompromisu, což vedlo k pochopitelným problémům.
Oba byly silně zapojení v mezinárodních kruzích, oba lze označit za hluboce věřící, jazykově vybavené, dobré organizátory, přirozené autority, autentické osobnosti. Snad ale ještě jeden společný rys lze zmínit a označit jako podstatný. Patočka, když nemohl veřejně přednášet, začal pořádat bytové semináře. Zákaz veřejného působení pro něj nebyl důvodem k ukončení činnosti. A ze svého malého okruhu posluchačů si vychoval partnery k diskusi i přemýšlení, spolupracovníky v hledání pravdy, odvážné filosofy.
Vlkova pastorální činnost v době totality je všeobecně známá, včetně vtahu k druhým jako ke spolupracovníkům a partnerům. V tomto ohledu dokonale reflektoval koncil, odvrhnul pozlátko klerikalismu, což bylo také významným důvodem jeho intervence na pražské teologické fakultě. Druhé vnímal jako spolupracovníky, kněz, biskup ani kardinál jim není nadřízen, ale má jim sloužit, má být tím, kdo případně proleje krev za druhé.
Je příznačné, že si v budoucnu budeme data jejich smrti u Patočky 13. a u Vlka 18. březen připomínat vedle sebe. Jejich životy byly sice příběhově rozdílné, ale jejich péče o duši, vztah k pravdě a odvaha pro ně byla společná, jakkoli je každý z nich naplňoval po svém. Oba mohou být zajímavou připomínkou toho, že v každém lidském životě má smysl bojovat za pravdu a společnost, ve které žijeme. To jistě neznamená bezohledné fedrování vlastní pravdy, ale nemalou energii vloženou do jejího hledání a vnitřní postoj bytí v ní. Životní cesta kardinála Vlka byla ilustrací toho, jak má vypadat péče o duši, kterou vytyčil Patočka. A možná být i inspirací, že nejde o nedosažitelný ideál odtržený od reality, ale že jej lze cílně naplňovat skutečně žít.
