Starý a nový katolický tradicionalismus

Papež František
Autor: Flickr.com / Presidencia de la República Mexicana

Pokud existuje nějaká katolická analogie cesty Richarda Nixona do Číny, možná to je papežova cesta do Ecône, hlavního sídla Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). Celý pontifikát papeže Františka, jenž byl nazván „nejneobvyklejším stavitelem mostů“, je poznamenán rostoucím počtem vstřícných gest směřujících k tradicionalistickým skupinám založeným francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v roce 1970, které byly ve formálním schizmatu s církví mezi lety 1976 a 1988. Ještě jako arcibiskup Buenos Aires ukázal Jorge Mario Bergoglio pastorační a pragmatický přístup k FSSPX. Jako papež stavěl na základech položených Benediktem XVI., ovšem odlišným způsobem a především ve velmi odlišném teologickém kontextu: v roce 2015 umožnil kněžím FSSPX, aby v rámci Roku milosrdenství legitimně zpovídali.

Poslední krok, ohlášený 4. dubna, je Františkovým rozhodnutím přijmout návrh Kongregace pro nauku víry a papežské komise Ecclesia Dei – které obě spojuje to, že je vede kardinál Ludwig Müller – aby dovolil místním biskupům poskytovat oprávnění k oddávání věřících, kteří následují pastorační aktivity FSSPX. Ačkoli může mít takové rozhodnutí malý vliv na celou katolickou církev – FSSPX má jen tři biskupy a šest set kněží, většinou v USA, Argentině, Švýcarsku, Německu, Francii, Velké Británii, Austrálii a na Filipínách – je to na každý pád další krůček k návratu Kněžského bratrstva do těla Římskokatolické církve ve společenství s papežem. Současně to pro Františka může přinést také nové problémy, například přístup FSSPX k případům sexuálního zneužívání kněžími. Tento krok může být nicméně velmi závažný, a to ze dvou důvodů.

Prvním je to, že se FSSPX stane „osobní prelaturou“ v rámci církve (s legálním statusem podobným tomu, jaký udělil Jan Pavel II. Opus Dei v roce 1982), což velmi jistě definitivně rozdělí schizmatické tradicionalistické hnutí, jež už teď vykazuje znaky štěpení. Je zde viditelná trhlina mezi těmi, kteří přijímají usmíření s Římem (jako Kněžské bratrstvo sv. Petra, které se spojilo s Římem v roce 1988), jelikož akceptují legitimitu papeže Františka, a těmi radikálními tradicionalisty a „sedevacantisty“, kteří vidí v FSSPX a v jeho vedení Monsignorem Bernardem Fellayem liberální výprodej pravého antimodernistického a proti II. Vatikánu jdoucímu katolicismu.

Druhým důvodem je, co to říká o Františkově konkrétním vnímání současného katolicismu. Papež jedná s FSSPX tímto způsobem proto, jelikož ví, že existuje tradicionalismus ještě mnohem zjevnější než ten, který reprezentuje Kněžské bratrstvo. Ani ne patnáct let od sebe dělí dvě důležité knihy o katolickém tradicionalismu – The Smoke of Satan (1997) Michaela Cuneoa a La Chiesa dell’anticoncilio (italsky 2011, francouzsky 2014) Giovanniho Miccoliho – a každá vykresluje odlišný obrázek. Zatímco Cuneo vidí tradicionalismus v omezením počtu jasně identifikovaných proudů: konzervativním a tradicionalistickém, protipotratovém, mariánském a apokalyptickém, Miccoli popisuje širokou podporu tradicionalistických kauz v katolické hierarchii.

Marcel-François Lefebvre, exkomunikovaný zakladatel Kněžského bratrstva sv. Pia X.
Autor: Flickr.com / Creative Commons

Je zjevné, že tradicionalismus, který se rozvinul po roce 1990, povstal mimo jakékoli organizované, masové hnutí schizmatiků. František ví, že současné jednání s tradicionalisty je méně otázkou vztahu se FSSPX, jako spíš úkolem, který míří do vlastních řad. Je ironické, že nový, „domácký“ tradicionalismus udělal ze schizmatu s FSSPX méně závažnou záležitost. Dnes není biskup Kněžského bratrstva Bernard Fellay podstatně tradicionalističtější než například někteří dominikáni, benediktini, Bratři františkáni Neposkvrněné Panny Marie, některé diecézní semináře nebo dokonce kardinál Burke – z nichž všichni jsou ve společenství s papežem, ačkoli jejich pohled na teologii II. vatikánského koncilu se o mnoho neliší od toho Lefebvreova v roce 1970.

Co se tedy stalo během těchto posledních dvou desetiletí a jaké jsou rozdíly mezi starým tradicionalismem FSSPX 70. let a tradicionalismem novým? Jednou z velkých změn je to, že tradicionalismus už není možné omezit na malou a dobře identifikovatelnou církevní skupinu, jež se sama klade mimo katolickou církev, ale je spíše rozšířen v celé církvi a jejích strukturách (klérus, řeholní řády, média, univerzity). Stejně tak už neplatí, že by byl nový tradicionalismus vyjádřením nostalgie po 19. století, protiosvícenství, francouzské katolické kultuře. Je spíše částí „kulturních válek“ v anglickojazyčném světě a toho, co z nich zbylo. V některých případech je dnes také spojen s mediálně sledovanými konverzemi ke katolicismu na Západě.

Dalším rozdílem je způsob, jak si byl tento nový tradicionalismus schopen najít místo v církvi za pontifikátu Benedikta XVI. Jan Pavel II. mu otevřel dveře tím, že vytvořil některé praktické podmínky pro jeho návrat v raných 80. letech (např. roku 1984 indult dovolující celebrovat předkoncilní mši), pochopitelně aniž by připustil něco ve smyslu teologického přehodnocení II. vatikánského koncilu v tradicionalistickém smyslu. Ale Benedikt XVI. šel dál. Uvedu jen pár příkladů:

• V prosinci 2005 jeho programový projev o hermeneutice II. Vatikánu jako „kontinuitě a reformě vs. diskontinuitě a zlomu“. Původně měl projev protitradicionalistický záměr (FSSPX vidí II. Vatikán jako zlom), ale stal se nástrojem v rukou Benediktem jmenovaných biskupů a kuriálních úředníků prosazujících tradicionalistickou agendu.

• V červenci 2007 jeho liberalizace předkoncilní liturgie, která povzbudila – pokud přímo nestvořila – neotradicionalistické liturgické hnutí, jež předtím neexistovalo s takovou silou, jakou má dnes.

• Jeho rozhodnutí sejmout exkomunikaci ze čtyř biskupů FSSPX v lednu 2009, které ukázalo jednostrannou vůli papeže znovu uznat schizmatickou skupinu, jež přijímala znepokojivé antisemitské pohledy jednoho z biskupů, Richarda Williamsona (který byl z Kněžského bratrstva vyloučen roku 2012).

Nešlo ale jen o ústupky FSSPX. Šlo také o změny církevního postoje k posledním padesáti letům církevní historie, o změny, které v očích tradicionalistů dávaly za pravdu tomu, co sami celé ty roky od konce II. vatikánského koncilu říkali.

Jistě zde byly i další faktory. Vzestup katolického konzervatismu a tradicionalismu byl také reakcí na globalizaci a především odpovědí na 11. září, na vzestup radikálního a politického islámu. Nakonec tu bylo také rozšíření digitální komunikace: když vnímáte vliv tiskařského lisu na utvrzení reformace a protireformace v raně novověké Evropě, nemůžete přehlédnout vliv blogosféry a internetu na utvrzení starého a nového katolického tradicionalismu a to, že se s jejich pomocí stal mainstreamem.

Kardinal Raymond Burke
Autor: Flickr.com / Phil Roussin / Creative commons

Nyní nikdo neví, co se mezi papežem Františkem a FSSPX stane dalšího. Jedním ze zvláštních rysů jeho pontifikátu je to, že v jednáních s FSSPX je to kardinál Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry – kterého do funkce dosadil Benedikt XVI. –, který se stal obráncem II. vatikánského koncilu, zatímco papež František se zdá být ochotný ignorovat nebo zlehčovat přetrvávající odmítání Kněžského bratrstva přijmout zavazující hodnoty učení koncilu. Na druhou stranu mluví někteří ve FSSPX o tom, že je čas znovu vstoupit do společenství s Římem, protože papež se už vlastně o II. Vatikán nestará.

Já si nicméně myslím, že je to ještě komplikovanější. Františkova podaná ruka Kněžskému bratrstvu je jeho vlastní cestou, jak realizovat učení II. vatikánského koncilu. Stejně jako Benedikt XVI. nabízí FSSPX dohodu. Ale na rozdíl od Benedikta odstartoval novou fázi v recepci koncilu, a to nikoli jen kvůli náhlému a úplnému vymizení tradicionalistických a protikoncilních témat ze své agendy. František často varoval před liturgickým, dogmatickým a disciplinárním tradicionalismem již uvnitř římskokatolické církve. Aktivně také krotil tradicionalistické tendence v církvi, například mimo jiné ukázňoval řeholní řády jako Bratry františkány Neposkvrněné Panny Marie pro jejich užívání latinské mše.

FSSPX dosud drží rekord v odmítání dohody na poslední chvíli. Ale i když by tato dohoda nebyla podepsána, to, co se děje, vypovídá o mnohém. Důsledky případného návratu FSSPX do církve jsou samozřejmě svázány s úspěchem nebo selháním Františkových reforem v dlouhodobé perspektivě. Může to zkrotit tradicionalismus, nebo ho naopak posílit. Součástí úvah je i to, že v budoucí globální církvi budou obě hnutí, starý frankofonní tradicionalismus stejně jako nový anglickojazyčný, stále marginálnější.

Přijetí FSSPX může také podrýt nebo omezit platnost motu proprio Summorum pontificum, které už dále nebude odůvodněné, neboť nějaká nová „osobní prelatura“ pro tradicionalisty vymezí prostor pro zvláštní formy římského ritu. Bude to Františkův další krok v jeho nakládání s Ratzingerovým dědictvím v liturgických otázkách, po rozhodnutí vytvořit komisi, která má revidovat vatikánskou instrukci z roku 2001 Liturgiam authenticam.

Zdá se, že tradicionalisté nepostřehli, že možné přijetí FSSPX nepůjde na úkor II. vatikánského koncilu, ale díky němu: dialog se všemi v církvi (např. s rozvedenými a znovu sezdanými nebo LGBT) dovoluje a ospravedlňuje také širokou otevřenost vůči FSSPX. Jak konstatoval italský ekumenicky orientovaný autor Lorenzo Prezzi, dohoda mezi Vatikánem a FSSPX v roce 2009 nebo 2012 by legitimizovala a utvrzovala restriktivní čtení II. Vatikánu a ovlivnila by také konkláve v roce 2013. Nyní je pravděpodobný opak. Návrat FSSPX dá trochu větší sílu konzervativcům, ale v procesu reformy. Tento scénář dává samozřejmě větší smysl v církvích, v nichž byl II. vatikánský koncil zaveden plněji než v USA, kde během těchto posledních několika desetiletí institucionální „koncilní revizionismus“, podporovaný především biskupy, tvoří podmnožinu kulturních bojů.

Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.