Papežovo překvapení: Noví kardinálové z periferií

Ilustrační foto: papež František mezi biskupy
Autor: catholicnews.org.uk / M. Mazur / Creative commons

V neděli 21. května 2017 po společné modlitbě Regina Caeli, která během velikonoční doby nahradila tradiční nedělní modlitbu Anděl Páně, papež František oznámil konání konzistoře dne 28. června 2017 (tj. v předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla) spojené se jmenováním pěti nových kardinálů. Jednalo se o překvapivé oznámení.

Častějším termínem pro jmenování nových kardinálů byly v posledních letech měsíce únor (v letech 2012, 2014, 2015) nebo listopad (v letech 2007, 2010, 2012, 2016). V červnu jmenoval nové kardinály naposledy papež Jan Pavel II. v letech 1988 a 1991, jednalo se rovněž o 28. červen. Jedním z důvodů změny termínu by mohl být nabitý podzimní program papeže Františka. Kromě již oficiálně ohlášené cesty do Kolumbie (ve dnech 6.–11. září 2017) je v jednání společná cesta s primasem anglikánské církve canterburským arcibiskupem Justinem Welbym do Jižního Súdánu. Rovněž se uvažuje o cestě do Indie a Bangladéše, jejíž konání označil papež za „téměř jisté“ během tiskové konference na palubě letadla při návratu z Gruzie a Ázerbájdžánu (2. října 2016).

Jiným důvodem může být očekávání intenzivních konzultací a pracovních setkání plánovaných na měsíc červen, jejichž výsledky by papež oznámil a projednal se shromážděnými kardinály koncem června. Starou tradici kardinálských konzistoří, tj. setkání kardinálského sboru ke společným konzultacím, obnovil papež Jan Pavel II. v roce 1979. Za pontifikátů papežů Benedikta XVI. (2005–2013) a Františka (od r. 2013) byla tato setkání kardinálů vždy spojena se jmenováním nových kardinálů. Například shromáždění kardinálů ve dnech 20.–21. února 2014 na téma rodina, na němž kardinál Walter Kasper z pověření papeže přednesl svůj návrh Evangelium o rodině, bezprostředně předcházelo jmenování 19 nových kardinálů. Ohlášená červnová konzistoř potvrzuje očekávání důležitých porad kardinálů a možná i oznámení některých reforem.

Portréty nových kardinálů 

73letý arcibiskup Jean Zerbo se narodil v Ségau v Mali (1943). Po kněžském svěcení (1971) pokračoval ve studiích, nejprve v Lyonu poté v letech 1977–1981 na Papežském biblickém institutu, kde získal licenciát. Od roku 1982 působil jako duchovní v Markale a vyučující v semináři v Bamaku. V roce 1988 byl jmenován pomocným biskupem v Bamaku, v roce 1994 diecézním biskupem v Mopti a v roce 1998 arcibiskupem v Bamaku. Arcibiskup Zerbo se výrazně angažoval v mírových rozhovorech jak v sousední zemi Burkina Faso, tak v Mali, zmítaném v letech 2012–2015 občanskou válkou, jejíž dozvuky pokračují dodnes. Z pozice předsedy místní Charity se výrazně angažoval při humanitární pomoci. Mali, kde oproti většinovým muslimům (95 %) jsou křesťané (2,5 %) výraznou menšinou, je stále zmítáno nábožensky a etnicky motivovaným násilím. V Mali v současnosti působí více než 10 tisíc příslušníků mírových sil OSN, mezi nimi v rámci výcvikové mise EU (EUTM) také vojáci z ČR. Kromě toho zde proti islámským radikálům zasahují francouzští vojáci. Důležitost této mise ukázala nedávná návštěva nově zvoleného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Mali. Arcibiskup bude prvním kardinálem původem z Mali. 

71letý arcibiskup Juan José Omella y Omella se narodil v Cretas, v diecézi Teruel, v roce 1946. Filozofii a teologii studoval v Zaragoze, během dalších studií v Lovani a v Jeruzalémě byl formován spiritualitou Společnosti misionářů Afriky (nazývané též „bílí otcové“), později strávil jeden rok jako misionář v Zairu (od roku 1997 Demokratická republika Kongo). Po kněžském svěcení (1970) působil v několika farnostech, mimo jiné ve vesnici Calanda, rodišti španělského režiséra Luise Buñuela (1900–1983). V letech 1990-1996 byl biskupským vikářem a v letech 1996–1999 pomocným biskupem v Zaragoze. V letech 1999–2004 byl biskupem v Barbastro-Monzó, v letech 2004–2015 biskupem diecéze Calahorra y La Calzada–Logroño. V prosinci 2015 byl jmenován arcibiskupem v Barceloně. V rámci španělské biskupské konference byl členem komise pro sociální pastoraci (v letech 2002–2008 a 2014–2017 byl jejím předsedou), komise pro pastoraci (1996–1999), komise pro apoštolát laiků (1999–2002 a 2008–2011) a v březnu 2017 byl zvolen na tříleté období do jejího výkonného výboru. V dubnu 2015 přijala biskupská konference jím připravený dokument s názvem „Církev, služebnice chudých“ (Iglesia, servidora de los pobres).

Arcibiskup Omella je považován za typ biskupa, kterého prosazuje současný papež (v listopadu 2014 byl jmenován do kongregace pro biskupy, která má rozhodující vliv na výběr nových biskupů). Původem vesnický kněz, který má blízko k lidem a je vnímavý k sociálním otázkám. Zároveň se obezřetně pohybuje v kontextu složitých politických a národnostních problémů, ať už se jedná o úsilí Katalánska o nezávislost nebo úsilí o vztah církve a státu v podobě „vzájemné nezávislosti a zdravého partnerství“ poté, co se v době vlády socialistického premiéra Zapatera (2004-2011) církev velmi angažovala v politice a byla kritizována za úzké spojení s Lidovou stranou (Partido Popular).

Katolická církev ve Španělsku byla kvůli tomu podezřívána z toho, že hájí jen své vlastní zájmy a je hluchá k sociálním problémům mnoha lidí. Mluví se o novém jaru pro španělskou církev, ke kterému by měli významně přispět dva arcibiskupové jmenovaní papežem Františkem. Kromě Omelly také Carlos Osoro Sierra, jmenovaný arcibiskupem v Madridu v srpnu 2014 a kardinálem v minulé konzistoři v listopadu 2016. S ohledem na jejich vysoký věk (Osoro Sierra 72 let, Omella 71 let) je jejich mandát časově omezený (povinnou rezignaci podávají biskupové po dosažení 75 let). 

Nejmladší z ohlášených jmenování kardinálů je téměř 68letý biskup Anders Arborelius, člen řádu bosých karmelitánů (proto zkratka O.C.D. uváděná za jménem - Ordo Carmelitarum discalceatorum). Narodil se ve švýcarském Sorengu ve švédské rodině v roce 1949. Podobně jako řada dalších švédských katolických křesťanů patřil od narození ke státní luterské církvi a později, ve svých 20 letech, vstoupil do katolické církve. Mluvit v této souvislosti o „konverzi“, jak je uvedeno i ve stručném portrétu zveřejněném Vatikánem, považuji za nesprávné. Částečně pochopitelné by to bylo v případě, že členství v luterské církvi by bylo pouze formální bez skutečné víry. O konverzi se jedná v případě obrácení k víře v Krista, nikoliv v případě změny církevní příslušnosti. Do řádu karmelitánů vstoupil v roce 1971, věčné sliby složil v roce 1977 v Bruggách v Belgii. Filozofii a teologii studoval v Bruggách a na papežské teologické fakultě a institutu spirituality karmelitánů Teresianum v Římě. Na univerzitě v Lundu zároveň studoval moderní jazyky. Koncem roku 1998 byl jmenován biskupem ve Stockholmu a stal se prvním katolickým biskupem švédského původu od doby reformace. V letech 2005–2015 byl předsedou skandinávské biskupské konference, od roku 2015 je jejím místopředsedou. Skandinávskou biskupskou konferenci tvoří společně biskupové z Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska, neboť v každé zemi je vždy jen jedna diecéze (v Norsku navíc ještě dvě teritoriální prelatury). V letech 2002–2009 byl členem papežské rady pro rodinu, v lednu 2014 byl jmenován poradcem papežské rady pro laiky. Obě tyto papežské rady byly v srpnu 2016 sloučeny do nového úřadu pro laiky, rodiny a život.

Biskup Anders Arborelius
Autor: Wikipedia.org / CC

Jméno stockholmského biskupa se v tisku často objevovalo v souvislosti s návštěvou papeže Františka ve Švédsku na přelomu října a listopadu 2016. Původně plánovanou ekumenickou návštěvu v souvislosti se začátkem jubilejního roku reformace nakonec papež prodloužil o jeden den věnovaný švédské katolické církvi. Ta je v silně sekularizované zemi výraznou menšinou (cca 1%) a vzhledem k velkému přílivu uprchlíků je její národnostní složení velmi pestré.

Výraznou menšinou je také zhruba komunita 50.000 katolických křesťanů ve většinově buddhistickém Laosu (celkově přes 6 milionů obyvatel), kde není ani jedna diecéze, nýbrž pouze čtyři apoštolské vikariáty, které se zřizují v misijních územích. Biskupskou konferenci tvoří spolu s Kambodžou a letos v lednu její členové absolvovali apoštolskou návštěvu ad limina ve Vatikánu 73letý Louis-Marie Ling Mangkhanekhoun je od roku 2000 titulárním biskupem a apoštolským vikářem v Paksé, od února 2017 je zároveň administrátorem vikariátu Vientiane. Studoval v Laosu a v Kanadě, poté byl v Laosu zodpovědný za školy pro katechety a návštěvy těžce přístupných horských vesnic. Biskup Mangkhanekhoun je členem sekulární společnosti papežského práva Institut Voluntas Dei, založeného v roce 1958 v Trois-Rivières poblíž kanadského Quebecu oblátem Louis-Marie Parentem (1910–2009), jehož jméno biskup přijal. Sekulární společnosti jsou jednou z podob společenství zasvěceného života, jehož členové se zavazují sliby, ale na rozdíl od řeholních společností nežijí společným životem, nýbrž žijí ve světě (proto se nazývají sekulární, více viz kánony 710–730 CIC/1983).

Velkou událostí pro katolickou církev v Laosu bylo prohlášení 17 mučedníků (mezi nimi šest původem z Laosu), kteří byli zabiti komunistickými milicemi v letech 1954–1970, za blahoslavené. Slavnost se konala v neděli 11. prosince 2016 ve Vientiane. Kromě 12 kněží se jednalo o 5 laických katechetů a papež František při té souvislosti ve stejný den před modlitbou Anděl Páně vyzdvihl roli všech katechetů: „Pomysleme také na naše katechety, kteří vynakládají tolik úsilí a vykonávají tak krásnou práci. Být katechetou je krásné, protože to znamená šířit Pánovo poselství, aby rostlo v nás. Potlesk všem katechetům.“ Některé zdroje uvádějí, že jeden z blahoslavených Luc Sy (1938–1970) byl biskupův bratranec.

V rozhovoru s tímto budoucím prvním kardinálem z Laosu v února 2017 zazněl popis nelehké situace tamní katolické církve, která se potýká jak s nedostatkem kněží (vypomáhají kněží i řeholnice z Vietnamu), tak s nedůvěrou režimu. Zhruba dvě třetiny katolických křesťanů jsou příslušníky etnických menšin a nově obrácení pocházejí z nejchudších vrstev obyvatel. Podle biskupa to vytváří určitou historickou kontinuitu, neboť původní katolické komunity na území Laosu byly vytvořeny z otroků nakoupených misionáři. Složité diplomatické vztahy podle biskupa závisí na výsledku jednání mezi Vatikánem a Čínou. Laos nemá přímé diplomatické styky s Vatikánem. Kontakt zajišťuje jihokorejský titulární arcibiskup Paul Tschang In-Nam sídlící v Bangkoku a vykonávající úřad nuncia v Thajsku a Kambodži a apoštolského delegáta v Laosu a Barmě.

Téměř 75letý biskup José Gregorio Rosa Chávez se narodil ve městě Sociedad v provincii Morazán v roce 1942. Nastoupil do menšího semináře San José de la Montaña v roce 1957 a poté ve větším semináři tamtéž pokračoval ve studiu filozofie a teologie v letech 1962–1964 a 1966–1969. V roce 1965 působil na menším semináři v San Miguel. Po kněžském svěcení (1970) byl v letech 1970–1973 sekretářem biskupa v diecézi San Miguel, ředitelem sociálních médií tamtéž a spirituálem různých sdružení a hnutí laického apoštolátu. V letech 1973–1976 studoval na Katolické univerzitě v belgické Lovani, kde získal licenciát v oboru sociální komunikace. Po návratu byl rektorem centrálního semináře San José Montafia v San Salvadoru (1977–1982) a člen rady organizace latinskoamerických seminářů (1979–1982). V únoru 1982 byl jmenován pomocným biskupem arcidiecéze v San Salvadoru.

V současné době je předsedou Charity Latinské Ameriky a Karibiku. Ohlášené jmenování kardinálem je dáváno do souvislosti se zavražděným biskupem blahoslaveným Óscarem Romerem (1917–1980, prohlášen blahoslaveným byl v květnu 2015), od jehož narození 15. srpna uplyne 100 let a při té příležitosti se očekává jeho prohlášení za svatého. Biskup Rosa Chávez byl jeho blízkým spolupracovníkem a je zapojený do procesu kanonizace. Chavéz hrál důležitou roli při dialogu v 80. letech, který vedl k podpisu mírové smlouvy v lednu 1992, jímž byla oficiálně ukončena druhá nejdéle trvající občanská válka v Latinské Americe, probíhající v Salvadoru v letech 1979–1992 (delší byla jen občanská válka v Guatemale v letech 1960–1996). Vzhledem ke svému věku se již pomalu chystá na rezignaci, 75. narozeniny oslaví začátkem září. Pozoruhodná je rovněž skutečnost, že kardinálem bude jmenován pomocný biskup a svým způsobem tak byl „obejit“ arcibiskup v San Salvadoru. Pro lepší představu přirovnání: Jako kdyby papež jmenoval kardinálem pomocného biskupa v Praze Václava Malého a ne arcibiskupa Dominika Duku. Pro Salvador, jehož biskupy přijal papež při jejich návštěvě ad limina v březnu 2017, se jedná o prvního kardinála.

17 mučedníků (mezi nimi šest původem z Laosu)
Autor: mepasie.org

Několik poznámek 

1) Opět byl překročen dosud stále platný stanovený limit 120 kardinálů volitelů, ale ne výrazně. Již delší dobu komentátoři spekulují o uvažovaném rozšíření tohoto počtu na 150. Pokud žádný kardinál ve věku do 80 let nezemře, bude jejich počet po tomto červnovém jmenování 121 až do 3. února 2018. Naopak poté se ani ne během půl roku (do 8. června 2018) dožije 80 let hned 7 kardinálů a ztratí tak právo účastnit se volby nového papeže.

2) Tři z pěti budoucích kardinálů jsou ze zemí, které dosud kardinála neměly: Mali, Švédsko a Laos. Naproti tomu jmenování španělského kardinála pro změnu znamená úsilí o proměny místní katolické církve, která měla tradičně silné zastoupení v kardinálském sboru. S nově jmenovaným kardinálem bude mít Španělsko celkem 13 kardinálů, ale jen 4 do 80 let, tj. s právem účasti na volbě papeže. Tři z nich jmenoval kardinály papež František. 

3) Čtyři budoucí kardinálové byli na svůj současný post jmenováni papežem Janem Pavlem II. (salvádorský Chávez, Zerbo z Mali, Arborelius ze Stockholmu a Mangkhanekhoun z Laosu) a jeden současným papežem (Omelle z Barcelony). Pověření Mangkhanekhouna administrací dalšího vikariátu je zřejmě jen dočasnou záležitostí. Zajímavé je, že jmenovaní z doby pontifikátu Benedikta XVI. schází, což může (ale nemusí) souviset s problematickou personální politikou za tohoto papeže.

4) Jen dva z pěti budoucích kardinálů jsou arcibiskupové (ve Stockholmu a v Barceloně). Zvlášť zajímavé je z tohoto pohledu jmenování pomocného biskupa Cháveze ze San Salvadoru.

5) Papežův důraz na periferie je zřejmý ze jmenování kardinálů ze zemí, kde jsou katoličtí křesťané výraznou menšinou: v muslimském Mali, v buddhistickém Laosu a luterském Švédsku.

6) Jak v případě kardinála z Mali tak ze Salvadoru se jedná o biskupy, kteří se výrazně zasadili o zastavení válečných konfliktů. V případě kardinálů z Laosu a ze Španělska jde o biskupy usilující o korektní vztahy s představiteli státní moci.

7) Zajímavé je, že věkový průměr tohoto jmenování (72 let) je vyšší než u všech předchozích jmenování kardinálů papežem Františkem (2014: 67, 2015: 67,3, 2016: 66,7). To mimo jiné znamená, že nemá ambice na ovlivnění podoby kardinálského sboru na dlouhou dobu dopředu. Pro zajímavost poslední jmenování šesti nových kardinálů papežem Benediktem XVI. v listopadu 2012, tj. v době, kdy již připravoval své odstoupení, mělo věkový průměr 63,9 let. 

Statistika

Ohlášeným jmenováním samozřejmě dojde k dalšímu posílení kardinálů-volitelů jmenovaných současným papežem (49, tj. 40,5 %). I kdyby papež již nejmenoval žádného kardinála, dosáhnou jím jmenovaní kardinálové v červnu 2018 většinu. Tu by však ještě v dalších letech ztratili, neboť ve věkovém rozmezí 70–75 let mají „kardinálové papeže Benedikta XVI.“ oproti „Františkovým kardinálům“ stále většinu (25:15).

Přehled kardinálů-volitelů papeže (tj. do 80 let) k 28. červnu 2017 podle pontifikátu papeže a jejich věku: 

Z pohledu kontinentů a ve srovnání s předchozí situací mírně posílilo personální zastoupení kardinálů z Asie a z Afriky. Naopak zastoupení evropských kardinálů mírně kleslo.

Srovnání geografického původu účastníků voleb papeže v letech 2005 a 2013 se situací k 28. červnu 2017

Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.