Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Co to vlastně znamená, že žijeme v sekularizované společnosti, o které se tak často mluví? Společnost sestává z lidí, takže jde o sekulární lidi. Co jsou jejich vlastnosti? Ve svém článku „Co znamená pojem sekulární“ na serveru Psychology Today to rozebírá sociolog Phil Zuckerman.
Co je to sekulární?
Sekulární znamená prostě nenáboženský, takže je třeba si definovat, co myslíme tím „náboženským“. „V sociálních vědách, když se snažíme popsat náboženský život, odkazujeme na tři B: anglicky belief, behavior a belonging, víru, chování a příslušnost. Náboženství obecně zahrnuje jeden, dva nebo všechny tři aspekty, v různé míře a v závislosti na náboženské tradici nebo kultuře. Vírou myslíme přesvědčení o nadpřirozených bytostech nebo entitách, jako jsou Bůh nebo bohové, duchové, andělé, démoni, džinové a tak dále. Stejně tak je to přesvědčení o empiricky neověřitelných sférách, jako je nebe, peklo a podobně. Co se týče chování, jde o záležitosti jako rituály, modlitba, slavení svátků, půst, zpověď, bar micva - nesčetné věci, které lidé dělají ve vztahu k náboženské víře. A příslušností máme prostě na mysli identifikaci nebo členství v náboženském společenství, tradici, denominaci nebo kongregaci.“
Takže být sekulární znamená opak. že 1) člověk nevěří v nadpřirozené bytosti, entity nebo sféry, 2) osobně se nezabývá náboženským chováním a 3) osobně se neidentifikuje jako náboženský a není členem náboženské komunity.
Být sekulární znamená vyznávat naturalistický světový názor, ve kterém víra v cokoliv je vždy úměrná dostupným důkazům.
„I sekulární člověk mívá víru, ale jiného typu. Sekulární lidé věří v nejrůznější věci, jako je láska ke svým partnerům a dětem, nebo v hodnotu vzdělání, nebo potenciál vědy, nebo význam ochrany Země, nebo fakt, že Yoko Ono by nikdy neměla zpívat na Bílém albu Beatles. Naše životy jsou plné víry - ale nikdo ze sekulárních lidí není přesvědčen o nadpřirozených božstvech nebo říších.“
Sekulární člověk není ani bytost bez rituálů. Jsou to samozřejmě rituály dost jiného typu. Jsou tu sváteční rána, Vánoce, konec ramadánu, jóga a dokonce i návštěva kostela, pokud má někdo rád hudbu. „Velmi málo lidí nedělá nic, co by bylo aspoň vzdáleně náboženské. Ale když jste sekulární, máte tendenci se zapojovat do minimálního množství takových náboženských aktivit a děláte to z jiných důvodů, než je náboženská víra.“
Stejně tak lidé nežiji mimo „shromáždění“, protože člověk je bytost sociální. Je příslušníkem národa, rasy, etnické skupiny, fotbalového týmu, politických nebo sociálních hnutí, party motorkářů nebo turistů.
Jak oslovit sekulárního člověka?
Tolik k definici světského člověka. Problémem dnešních náboženských institucí je, že tento jedinec je obtížně oslovitelný klasickými prostředky. Dosud jsme si mohli myslet, že lidé navštěvují kostely, protože tam hledají víru. Kostel ale plnil po staletí právě tyto funkce, které dnes plní jiné instituce. Víra, rituál, shromáždění – to bývalo spojeno s náboženstvím. Stejně jako umění a sociální služby a politická moc a tak dále. Dnes se ale tyto oblasti osamostatnily. Jak připomíná už Druhý vatikánský koncil, zdá se, že mnozí lidé už dnes nepociťují náboženský neklid.
Dalo by se namítnout, že pořád tady zůstává otázka smyslu života a všech věcí vůbec, ale i tady si mnozí lidé vystačí se svou autonomií. I sociální hnutí mají své mučedníky. Příslušníci odboje proti různým totalitním mocnostem mnohdy věděli, že je to může stát život, že možná pravděpodobně i bude, ale ne všichni pro své konání měli náboženské motivy. Jeden skeptický server řešil otázku, zda má ateista nějaký motiv, proč nespáchat sebevraždu. Samozřejmě, že má mnoho takových motivů, to bychom dělali příliš velkou odbočku. Stejně tak má mnoho dobrých motivů, proč nespáchat vraždu a proč vůbec něco „nespáchat“.
Ve staré teologii se říkalo, že duše lidská je od přirozenosti křesťanská. Karl Rahner mluvil o „anonymních křesťanech“. Někdy se jako lepší pojem doporučuje spíš mluvit o „anonymních katechumenech“. Křesťanství totiž spojujeme s nějakým jasným vědomím a rozhodnutím, přinejmenším u dospělého projevu víry. Myslí se tím ale totéž. Člověk je Boží obraz, i když o tom neví.
Církve a další náboženské společnosti se chovají správně, když spojují snahu oslovit lidi s klíčovými momenty života, jako je to při narození dítěte, svatbě, smrti, řešení pocitu viny. Tyto oblasti třeba katolíci pokrývají svátostmi. Jen je třeba vidět, že už to nebude působit tak snadno, jako do nedávné (spíše už dávné) doby.
Někoho to možná pohorší, ale skutečně není zajímavé a ani poučné, že někde v Africe jsou kostely plné. Jistě, pokud někde společnost vypadá jako francouzský venkov v 19. století, může tam i činnost církví vypadat jako v oné době. Až se začne africká společnost podobat Evropě 20. století, bude africké křesťanství řešit ty samé problémy a bude to procitnutí z iluzí. Nepomůže tu nic jiného, než se pořád vracet k samotné podstatě křesťanství a neopírat se zoufale o „nálezky lidské“, které stejně vždycky odnese čas a moli a červi.
Sekulární společnost a moderní ateismus jsou ve skutečnosti největší výzva, kterou před sebou křesťanství má. Nic jiného. Kdo na přijde na to, co s tím, mohl by dostat Nobelovu cenu za náboženství, kdyby vynálezce dynamitu takovou vymyslel.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
