Seznamka
Ilustrační foto: CDU - žádný experiment! Volební plakát z r. 1957
Autor: Wikipedie / Konrad - Adenauer-Stiftung / Wikipedia Commons
Co kdybychom i u nás měli skutečně všelidovou a občanskou masovou stranu pravého středu spojující umírněné liberály, rozumné konzervativce a humanitní a křesťanské demokraty, která by prosazovala zájmy naprosto každého člověka a všech vrstev společnosti?
Zní to utopicky, naivně a populisticky? Ne nutně. Jen je to komplikované. Taková strana by byla naopak antipopulistická. Nedělala by politiku, která by se snažila zalíbit každému, ale dělala by takovou, která by byla ve prospěch každého. A v tom je rozdíl a často to jde proti sobě.
Asi nejsem sám, kdo má dnes problém pochopit, proč by si měl vybrat jen ze dvou možností – buď prosazovat zájmy té půlky národa, která má vyšší příjmy, nebo naopak té druhé. Ne. Já chci stranu, která tady bude pro každého. A právě o tom by mohly být lidovecké, či chceme-li křesťansko-demokratické ideje.
Něco jako ANO? Ne!
Jak se to liší od ideově prázdného, povrchního, populistického a jednorázového projektu typu ANO či Věci veřejné?
Už jsem to naznačil výše, ale především by si to nehrálo na to, že to není strana. Naopak, hrdě by se hlásila k zastupitelské demokracii. Byla by to strana masová, jejímž cílem by bylo, aby jejími členy byly dlouhodobě široké střední vrstvy, které chtějí žít ve vyspělé západní zemi.
Byla by stranou všech demokraticky smýšlejících občanů, z jejichž řad by se zdola nahoru rekrutovali kvalitní politici. K tomu by měla fungující systém vnitrostranického vzdělávání. A nejen to.
Měla by řadu spřízněných organizací. Sdružení mladých, studentů, žen, seniorů, zaměstnanců, živnostníků, podnikatelů, různých menšin a všech dalších, kteří by pravidelně formulovali zájmy svých skupin a skrze tuto stranu je prosazovali mj. na parlamentní a vládní úrovni.
Mám dojem, že tohle všechno ty středopravicově orientované široké vrstvy skrze lidové/křesťansko-demokratické/liberálně-konzervativní strany, tedy skrze CDU/CSU a ÖVP dokázaly dělat v poválečném Německu a Rakousku. A my bychom mohli taky.
Jaké by byly její politické ideje?
Tou první a hlavní hodnotou by musela být svoboda. A to každého jednotlivce a naprosto každého člověka. Nerozlučně spojená s lidskou důstojností a jeho osobní i společenskou odpovědností. Svoboda osobní, ekonomická i politická.
Ekonomicky by prosazovala sociálně-tržní hospodářství a princip subsidiarity. Do čeho stát zasahovat nemusí, to dělat nemá. A pokud to dělá, tak nikdy ne na vyšší úrovni, než je to nutné. Musela by se znovu zamyslet nad tím, co oba tyto pojmy, dnes tolik používané a o to více porušované, skutečně znamenaly a znamenají.
Jejím cílem by byl i sociální smír. Šlo by jí o to, aby se mohl mít dobře naprosto každý člověk, který dělá poctivou a užitečnou práci pro druhé. Ať už na trhu, nebo (tam, kde je to vhodnější) ve veřejném sektoru. A nejen u nás, šlo by jí o každou lidskou bytost bez ohledu na to, do jaké země či doby se zrovna narodila.
A když jsme u toho zahraničí, byla by skutečně prozápadní. Ale v tom smyslu, že by si brala výhradně to dobré, v čem se na Západě můžeme inspirovat, a naopak nebrala to, z čeho se musíme poučit – třeba v oblasti masové imigrace a integrace.
S tím souvisí i to, že by byla proevropská. Což ale často znamená, že by nemohla být tzv. eurohujerská. Musela by mít odvahu naši Unii reformovat, a klidně se i vzepřít velkým hráčům tam, kde je to v bytostném zájmu středních a menších zemí, tedy například té naší.
Jednou z jejích hlavních hodnot by zároveň byla systémová podpora rodin s dětmi. A protože by to byla strana všelidová, sekulární, česká a snažila se dělat politiku pro lidi z 21. století, tak ne nutně pouze tzv. tradičních rodin.
Čímž narážím na jeden z velkých problémů. Nebyla by to strana náboženská, tedy křesťanská. Neměla by to v názvu. Nebyla by stranou sociálně konzervativní či tradicionalistickou. Jejími hlavními tématy by nebylo zaujímání silně konzervativních pozic ve společensko-etických otázkách. Na ty by uvnitř strany byly různé názory.
Nicméně proto, že by vycházela i z původní KDU-ČSL, tak by v ní jistě bylo vlivné křesťansko-demokratické a katolické křídlo. Jenže to by už nebylo tím jediným a hlavním. Mentalita uzavřeného ghetta vymezujícího se vůči většinové moderní společnosti, vůči ostatním lidem dobré vůle, by musela skončit.
Stejně tak reakcionářsko-zpátečnické a účelové vymezování se vůči liberalismu. Pokud by chtěla být stranou skutečně lidovou, tak by jejím cílem musela být pluralitní, svobodná a otevřená společnost, v níž si každý člověk může dělat, cokoliv uzná za vhodné všude tam, kde tím výrazně a prokazatelně neomezuje druhé.
To ale neznamená, že by měla úplně rezignovat na etický rozměr politiky a spirituální rozměr života. Ani by se neměla zcela vzdát inspirace křesťanskými hodnotami. Ale kromě výše uvedených spíše těmi, které zdůrazňují univerzalismus, zodpovědnou solidaritu, rovnost a důstojnost každého člověka, umírněnost, ohleduplnost či společné dobro neboli obecné blaho.
Jací by byli její voliči, členové a politici?
Byli by to nejen lidovci Luxova či Bělobrádkova typu, ale taky řada lidí ze STAN, podstatná část TOP 09, to křídlo občanských demokratů, které není národovecké ani tzv. neoliberální, a taktéž rozumná část středových liberálů, tzv. pravdoláskařů.
Zkrátka všichni skuteční občané a demokraté, kteří věří, že politika je služba ve prospěch všech lidí bez ohledu na to, s jakými geny, do jaké rodiny nebo v jakém regionu se zrovna narodili. Taková by měla šanci získat si kromě středních vrstev jak ty nejchudší, tak ty nejbohatší. Byla by to strana skutečně všelidová.
Její ambicí by bylo stát se hlavní a největší stranou napravo od středu a být vyspělou pravicí západoevropského typu. Podobně jako v Rakousku a Německu by kolem ní asi poletovaly dva menší subjekty zprava (národovecko-populistický a tzv. neoliberální) a jeden zleva (sociálně-liberální/progresivistický).
Jenže dost bylo idealistického optimismu. Je dost možné, že na tohle prostě český postkomunistický národ ještě nemá. Že na tohle nemají ani naši lidovci ani většina středopravičáků a pravdoláskařů u nás. Ale možná bychom to chtěli a možná si to jednou a třeba už za pár let uděláme. Tak kdyby náhodou, tak si vzpomeňte na tento text.
Autor je doktorand politologie na FSS MU v Brně
