Nad výzkumem náboženských hodnot ve střední a východní Evropě

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Americká organizace Pew Research Center vydala zprávu z loňského mezinárodního srovnávacího sociologického výzkumu Náboženská víra a národní příslušnost ve střední a východní Evropě, anglicky Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe (shrnutí je k dispozici vedle angličtiny i polsky a rusky). V Česku ho již komentovali Josef Bouška na serveru magazínu Reportér a Dušan Radovanovič v Českém rozhlase, ale data jsou tak obsáhlá, že stojí za další komentář. 

Výzkum je srovnávací, a tak umožňuje posuzovat podobnosti a nepodobnosti mezi náboženstvím a nacionalismem v jednotlivých státech. Bohužel však neobsahuje data našich sousedních zemí s výjimkou Polska, a tak nemáme srovnání se společnostmi nám nejbližšími. Možná by se zejména východoněmecká data v něčem podobala českým – ale takto trčíme jako výjimečný ostrov ateismu mezi všemi sledovanými zeměmi. Jsme jediná země v regionu, kde většinu (asi tři čtvrti dospělé populace) tvoří lidé bez vyznání a obvykle i bez náboženské víry. A ze čtvrtiny věřících Čechů zase jen asi čtvrtina udává, že náboženská víra je pro ně velmi důležitá. Proto je porovnávání dost obtížné, ve výzkumu není žádná země, která by se nám nábožensky podobala.

Pro věřícího u nás, kdyby to náhodou už nevěděl, je nejdůležitější zprávou toto: jsme v zemi již jen menšinou, a to menšinou u nemalého počtu našich spoluobčanů nepříliš oblíbenou. Většinu tvoří lidé bez vyznání, obvykle celkem spokojení s tím, že nevěří: jen dvě procenta Čechů bez vyznání řekla, že by ráda našla nějaké náboženství, i když o smyslu života aspoň občas přemýšlí víc než třetina našich nevěřících spoluobčanů.

Pravoslaví a národy

I z jiných výzkumů víme, že religiozita u nás setrvale klesá, což není v Evropě nic výjimečného. Zajímavou výjimku tohoto sekularizačního trendu potvrdil výzkum u mnoha východoevropských zemí s pravoslavnou tradicí. Komunisté, kteří většinu z nich ve 20. století ovládali, náboženství potlačovali a snížili počet lidí hlásících se k víře. Po pádu komunismu se však lidé v Rusku, Bulharsku nebo na Ukrajině začali mnohem častěji považovat za pravoslavné křesťany. Tento pozoruhodný nárůst však podle dat nebyl důsledkem misie a náboženského obrození, protože intenzita návštěv bohoslužeb nebo modlení se v těchto zemích příliš nezměnila. Šlo tedy zřejmě o návrat k národním tradicím: pravoslaví má mnohem větší tendenci být „národní“ církví a základem národní identity než jiné větve křesťanství.

Trochu překvapivé v tomto kontextu je, že ani země s vyhraněnou „národotvornou“ rolí katolictví, tedy Polsko, nedokázalo jít podobným směrem a svou vysokou úroveň katolicismu si po roce 1989 udržet. Snad to souvisí s tím, že v Polsku díky jeho lepšímu zapojení do západního světa a šťastnějšímu ekonomickému a politickému osudu nevzniklo tak palčivé hodnotové vakuum jako v uvedených pravoslavných zemích.

Poláci navíc měli po převratu úroveň religiozity velmi vysokou, takže bylo těžké ji udržet. U nás naopak po Listopadu žilo mnoho lidí ze starší a střední generace, kteří víru nepraktikovali, ale z mládí si pamatovali náboženství jako běžnou součást veřejného života a národní identity. Na tyto vzpomínky z mládí se však žádné z našich velkých českých konfesí zjevně nepodařilo trvaleji navázat. Někteří z těchto lidí se sice po roce 1989 do kostelů a sborů vrátili, ale jejich děti obvykle již cestu za rodiči nenašly.

Tolerance

Je to zvláštní paradox: Česko ve svém regionu patří mezi nejtolerantnější země vůči homosexuálům. A naopak mezi země nejméně tolerantní nábožensky a etnicky. A náboženská netolerance se týká především nevěřících Čechů.

Za toleranci k homosexuálům snad zčásti vděčíme slabému vlivu církví. Ale asi ne tak přímočaře, jak by se mohlo zdát. Spíš to podle mého názoru souvisí s tím, že sexuální problematika obecně může být díky nepřítomnosti konzervativního „morálního nátlaku“ daleko častěji a svobodněji prezentována v médiích a diskutována na veřejnosti. A díky určité lechtivosti tématu má i pozornost diváků. Mnohaletá osvěta ze strany sexuologů, politiků, celebrit i samotných homosexuálů vedla pak k tomu, že většina české veřejnosti přijala homosexualitu jako stav, který člověka nesnižuje a nediskvalifikuje.

Naopak etnická problematika, zejména romská, ani otázky náboženské tolerance, se tak často neobjevují v hlavním vysílacím čase. A když, tak spíš s negativním předznamenáním: cikáni něco provedli, zač je stíhá policie, církev chce od státu majetek, muslimové spáchali teroristický útok. 

Náprava by vyžadovala dvě věci: jednak by bylo potřeba, aby si pedagogové na školách, stát i redakce médií uvědomily, že máme problém a že výchova k toleranci v těchto oblastech je naléhavě potřebná. A jednak by to vyžadovalo mnoho statečných odborníků a ještě statečnějších příslušníků etnických a náboženských menšin, kteří by byli ochotni vykonat veřejný „coming out“ jako kdysi stateční homosexuální aktivisté, a pracovat na změně veřejného mínění. Snad ani pestrý pochod Religious Pride by po vzoru Gay Pride a Roma Pride nebyl k zahození. A kdyby se tyto pochody za toleranci dokázaly tolerantně spojit do jediného velkého Minority Pride Parade, mohla by ulicemi tančit polovina národa. Protože v nějakém smyslu minoritou jsme skoro všichni a tolerance je jediné rozumné a mírumilovné řešení různosti v naší společnosti.


Autor je sociolog. Titulek redakční.