Seznamka
Ilustrační foto
Autor: AFP / Alberto Pizzoli
„Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“, čteme ve Skutcích apoštolů. Apoštol Pavel, který si rád vypůjčuje termíny ze sportovního prostředí, byl sám zcela výjimečným cestovatelem – chodcem. Co víme, urazil při svém putování mnoho tisíc kilometrů s velkým převýšením a v náročném terénu. Stoupával od moře vysoko do hor a šel cestou necestou. Vždyť například Ikonium leží ve výšce 1200 m n. m a Lystra dokonce 1400 m n. m. Kdybychom o něm mluvili jako o ultramaratonci, chodci pro Krista, nebyli bychom daleko od pravdy. Kamenité cesty, řeky téměř bez mostů, velké výkyvy teplot, nebezpečná námořní doprava a prakticky žádná možnost občerstvení mimo města a hlavní trasy. O minimalistické obuvi, GPS, funkčních materiálech a možnostech úpravy slané vody na pitnou se mu mohlo jen zdát. Spoléhal se na sebe a na sílu svého Pána a ono to kupodivu stačilo.
Antiku nelze minout
Pavel zřejmě nebyl velký fanda gymnastického a múzického vzdělávání. Olympijské a jiné svátky a s nimi spojené sportovní hry mu asi byly, zvláště nábožensky, cizí. Římské hry (ludi romani) jako římský občan jistě znal, ale jako Žid a později křesťan (Kristovec) jim věnoval spíš okrajovou pozornost. Co Pavlovi ale konvenovat muselo, bylo kromě fyzického výkonu, v jehož pozadí stála víra a povolání pro Boha, také antické pojetí ctností. Rozumnost (uměřenost), mužnost, moudrost, spravedlnost a zbožnost (svatost) byly součástí jeho osobního života i porozumění Ježíšovu příběhu v jeho pozemské a eschatologické dimenzi. Byl to v mém pohledu právě Pavel, jenž se stal svým způsobem apoštolem pohybu pro Pána a člověkem, který nemohl zůstat na jednom místě. Bez energie a s životním stylem orientovaným na statičnost a konzumaci by nevykročil ani z Palestiny. Jak to kdysi pověděl Tyrš? „Kde stanutí, tam smrt.“ Byl Pavel ironmanem svého času? Řekl bych, že ano a ještě daleko víc. Měl skvělý vzor, božího Syna a našeho Pána.
Pavel při svém putování jistě vídal pozůstatky otevřených chrámových okrsků, oltáře umístěné ve volné krajině, posvátné háje, jeskyně, prameny, stromy, sloupy i novodobé chrámy pohanských náboženství. Musel míjet amfiteátry i cirky a vědět, co je to palaistra, gymnasion, stadion či hippodrom. Věděl také, jaký význam Řekové přikládají peripatetickému rozhovoru a přednášení a jak je pro antickou i východní filosofii pohyb důležitý. Sám překonával limity fyzického výkonu, o kterých se jeho současníkům mohlo jenom zdát. I pro dnešního amatérského či profesionálního sportovce může být vzorem pevné vůle a nezdolnosti.
I sport má svůj duchovní přesah
Moderní pojetí sportu má vedle nutnosti fyzické a duševní připravenosti jednu důležitou metu a tou je – fair play, jinak řečeno: pravda a zjevnost před sebou a před druhými. Sport, ale v obecném ohledu pohyb, by měl být křesťanskému člověku jednou z cest k všestranné kulturnosti i zúročením svěřených hřiven a talentu. Gaudim et spes si v čl. 61 všímá rozmanitých zálib a zájmů, „jež pomáhají k udržení duševní vyrovnanosti jednotlivce i společnosti a k uskutečnění bratrských vztahů mezi lidmi každého postavení, národnosti nebo odlišné rasy.“ Sport je opravdu jedním z účinných dorozumívacích prostředků bez ohledu na náboženské, intelektuální a sociální zakotvení lidí. Stal se společnou, srozumitelnou řečí, která se pokouší zbořit sociální, ekonomické či etnické hranice. Má velmi blízko k univerzálnímu charakteru křesťanské zvěsti – evangelia, které se inkulturuje do naprosto různých civilizačních prostředí, jazyků a obyčejů.
Teologie, církev a sport?
Je pozoruhodné, jak málo se teoretické bázi pohybu a sportu věnuje teologie i samotné církve. Najdeme sice pár řeholních řádů, pro které je sport jedním z prvků evangelizace mladých, ale jinak skoro nic. Sport se někdy v katolicky orientovaných společenstvích chápe, tak trochu marxisticky, jako činnost naprosto zbytečná, jako určitá nadstavba života, která má svůj dočasný význam u dětí, ale pro dospělého člověka je bezcenná nebo dokonce nedůstojná. Protestantské církve jsou na tom o poznání líp a mohou být v tomto směru dobrým příkladem. Pasivní sledování sportu místo osobní aktivity pozoruhodně souzní s pasivním přístupem k církevnímu životu, dosud někdy rozdělenému na jeviště a hlediště, na my a oni, na dobré a lepší. Dívat se je hezké, ale ať hrají (jednají, riskují) ti druzí. Kdo nic nedělá, nic nezkazí...
České země byly odedávna výjimečné svou sokolskou tradicí a skautingem, stejně jako Orlem, sportovní organizací katolicky smýšlejících sportovců. Sokolský mravní kodex je charakteristický svým zaměřením do budoucnosti, k pokroku, k reflexi, k nápravě, k myšlení, k rovnosti, k emancipaci, k reformě tradice a k pochopení souvislostí mezi vnitřním a vnějším, tělem a duchem, individuem a společností. Tři z jeho pilířů dokonale souzní s požadavky na moderní teologickou práci i na církevní praxi probuzeného, demokratizujícího se života. „Ni zisk, ni slávu. Věčný ruch, věčná nespokojenost. Buďte věrni sobě, pravdě a spravedlnosti.“
Máme vzor, ke kterému se můžeme obracet
TGM, co mohl, vybízel děti ke sportování, k sokolství (sokolování), a to jak mládež na vsích, která měla k pohybu vždycky blízko, tak děti městské. Nikdy jim neopomněl připomenout, aby dbaly o svoji duši, ducha i o své tělo. „Aji sport“, řekl v Hovorech, „má v tom mnoho dobrého; dnes takový hoch, když je sportovec, nekouří, nepije, neflámuje, aby se udržel ve formě. Jen když přitom hoši kulturně nezhrubnou; potom to bude největší pokrok a návrat ke kultuře antiky, jak to chtěl Tyrš.“ Sport mu byl, tak jako tělesná a duchovní hygiena, součástí kultury a tím občanského života jako takového. „Tož hygiena života, života duševního i tělesného. Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící vody najde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu.“ Jak vám tahle Masarykova slova souzní s tím, co dnes a denně slýcháme z hradu i podhradí?
V těle je zdravý Duch
V současné teologické rozpravě najdeme autory, kteří se zabývají sociální, hospodářskou, feministickou etikou, etikou životního prostředí, etikou války (!) nebo bioetikou. Etika sportu a pohybu, tu a tam pěstovaná na různých akademických pracovištích, však v křesťanském prostředí chybí. Zdá se, jako by o ni nikdo nestál. Mluvím i z osobní zkušenosti. Zdá se, jako by fascinace duchem, který prý stojí v příkré opozici k tělu, stála za nezájmem o filosofické a teologické motivy pohybu a péče o zdraví. Alarmující stastitiky o obezitě a různých civilizačních nemocích jsou pro některé lidi varovným impulsem k zamyšlení, zatímco pro druhé dokladem druhořadosti těla, kterého se jednou zbaví docela. Situace je v tomto ohledu povážlivá, třebaže sport stále zůstává v osnovách základoškolského i středoškolského vzdělávání. Proč by to nemohla být teologie i církve, které by pomohly ke znovupochopení eticky promyšlené péče o tělo a pohyb jako svébytného prvku celistvého rozvoje osobnosti? Proč by se tělo, a tedy chrám Ducha svatého, nemohlo i prostřednictvím dialogického uvažování teoložek a teologů a služebnic a služebníků církve stát tématem kázání, přednášek, workshopů a meditací? Slyšeli jste někdy kázání o pohybu a sportu, které by vás – i osobou mluvčího – k něčemu inspirovalo? Je snad sofistikovaná péče o zdraví, která se nestane, neboť nemá proč, kultickou, něčím nekřesťanským? Je krása a síla lidského těla v jeho přirozených proporcích něčím přízemním?
Jde to i jinak
Jeden z nejlepších sportovců a popularizátorů uměřeného pohybu, dánský sportsman a autor Jørgen Peter Müller, napsal ve své proslulé knize Můj systém, podle níž cvičil např. i Franz Kafka, tato slova. Domnívám se, že přesně vystihují to, jak o pohybu a sportu někdy smýšlejí lidé tzv. profesionálního duchovního života. Jsme o něco dál než v 19. století, teologicky, kulturně i co se týče blahobytu a volného času. Opravdu by nešlo nahradit ono tradiční „přemáhání těla, světa a ďábla“ aktivním životem těla i ducha, v němž člověk nebude ve vleku vlastních slabostí a představ o tělesnosti z pozdního středověku? „Často jsem se divil“, píše Müller, „že tolik lidí se do toho vpraví, že jsou nemocní a choří, když stojí vskutku jen málo námahy, abychom se uzdravili a zdravými zůstali. Ale je to již běžný názor, že nemoc a slabost nelze odvrátit a že jsou tedy nutným zlem. Jsou také lidé, kteří se domnívají, že jejich bledé a unavené vzezření je neklamným znamením jejich estetického a produševnělého nitra. Jiná znamení, např. otylost v mladém věku, pokládají mnozí za znamení důstojnosti a vznešenosti...“
Co by tomu asi řekl apoštol Pavel, škrábající se po kamenité horské cestě na jednu ze svých misií? Jak a jací se v Bohu chceme pohybovat a být a stačí nám k tomu jen zbožně sepjaté ruce a oči obrácené v sloup? Jaký máte ke sportu a pohybu vztah vy?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
