Kdy konzervativismus nekonzervuje

Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com

Nemám za cíl vymezovat se z liberální či radikální pozice vůči konzervativnímu paradigmatu či naopak, ale rád bych se zamyslel nad konzervativismem jako takovým.

Jestliže se odrazíme od samotného termínu konzervativismus, conservare zanmená zachovat, uchovat. To je v pořádku, pokud nám jde o zachování něčeho cenného, důležitých hodnot a kulturního dědictví. Často se hovoří o hodnotovém konzervativismu (ve vztahu k výše uvedenému) a konzervativismu zvykovém (který vyznívá negativně). Ovšem se samotným dělením na konzervativismus hodnotový a zvykový nevystačíme. Jistě, existuje (jednoznačně negativní) zvykový konzervativismus spočívající v petrifikaci anachronismů, v umělém udržování překonaných restrikcí a úniku před realitou, pro nějž je charakteristický únik před poznatky moderní vědy a vymezování se pomocí racionaliace vesměs iracionálních lidských pohnutek.

Pokusím se zpočátku být pozitivní a kvitovat ty základní hodnoty, k nimž je záhodno přistupovat konzervativně. Vzhledem k tomu, že naším největším darem je život, je samozřejmě nutná úcta k lidskému životu od početí po přirozenou smrt. Z toho samozřejmě plyne podpora rodiny jakožto prostředí, kde život vzniká a je ochraňován, zvláště ve své rané fázi. Pro mimo lidský život platí totéž v podobě jeho zachování v co nejširší škále forem - zde jde o potřebu zachování biodiverzity, jak ji definuje mezinárodní organizace pro ochranu přírody IUCN (ano, písmeno C ve zkratce organizace znamená Conservation, což je zde maximálně výstižné) a jak byla i kvitována v papežově encyklice Laudato si. Když už se zmiňuji o biodiverzitě, logickým důsledkem kulturní evoluce člověka je pak kulturní rozrůzněnost, která se projevuje jazykovým i jiným kulturním bohatstvím, které je v podobném ohrožení (i řada kmenových jazyků zaniká, což je nenahraditelnou kulturní ztrátou). V tomto kontextu vidíme zřetelněji protiklad s rasismem či nacionalismem, který, jakkoli se tváří "konzervativně", ve skutečnosti destruuje (kupříkladu, pokud místo jazykových znalostí, což nevyhnutelně obohacuje a rozvíjí i jazyk mateřský, setrvávám programově v ignoranci a dokonce lpím na jazykové bariéře - mateřský jazyk pak v takovém případě nevyhnutelně degeneruje).

Dále patří k veskrze pozitivnímu konzervativismu zachování kulturního dědictví, movitého i nemovitého, hmotného i nehmotného. Chceme-li hovořit o pozitivním konzervativismu v mentální oblasti, patří sem samozřejmě myšlenková obezřetnost a rozmysl nad tím, co nová myšlenka či paradigma přinese. Je v pořádku, pokud Tomáš Halík hovoří o inteligentním konzervativismu Josepha Ratzingera, jímž je inspirován, pak se jedná o veskrze pozitivní postoj. Avšak nejen to, ale i standardní vědecká metodika, spočívající v recenzním řízení podávaných publikací, je ukázkou opravdového, vesměs pozitivního konzervativismu, bránícího kulturu a společnost před pavědou a šarlatánstvím.

Výše uvedené jsou hodnoty, které je opravdu potřeba chránit a kde je hodnotový konzervativismus skutečně hoden svého jména. Opětovně shrnu: patří k nim přírodní i kulturní dědictví, úcta k životu a respekt k lidským právům. Nepatří sem národní příslušnost, barva pleti, lpění na anachronismech, a už vůbec negativní postoj k vědeckému poznání a kritické racionalitě. Zde je vhodné připomenout, že univerzity převzaly roli univerzálních vzdělávacích institucí po klášterech, které díky důrazu na svobodu jednotlivce, jak ji definovala antika i židovsko-křesťanská civilizace, nám tak předaly kulturní dědictví, které stojí za to zachovat.

Tím se dostávám k hlavnímu bodu. Nejenže kromě výše uvedeného pozitivního existuje konzervativismus zvykový (v protikladu k hodnotovému), ale projevuje se zde čím dál výrazněji paradigma, které se na konzervativismus sice odvolává, avšak místo zachování něčeho dobrého působí vyloženě destruktivně. Zmínil jsem evropskou kulturu inspirovanou křesťanstvím, jehož projevem je snaha oslovit všechny lidi dobré vůle při naprosté relativizaci národní či rasové příslušnosti. Avšak nejen nacionalismus či rasismus se projevuje násilně, ono je totiž násilné chování integrální vlastností tohoto druhého typu konzervativismu. Jestliže poznatky moderní vědy nezapadají do dosvadného vžitého myšlenkového schématu, začnu se proti nim negativně vymezovat. Jestliže se tím výrazněji ukáže absurdita takového počínání, mentalita ghetta nutně vede k razantnější obraně  - a pak už je násilí jen logickým krokem.

Uvedený fenomén je patrný na všech projevech fundamentalismu, výjimkou samozřejmě není ani fundamentalismus odolávající se na křesťanskou tradici. Pro tento typ fundamentalismu je typický fakt, že z tradice (která se vyvíjí dlouhá staletí) se násilím vysekne jedno období (často z nedávné doby), zpravidla to myšlenkově nejneplodnější, které je následně petrifikováno jako jediné správné. Podstatné však zde je, že pokud k tradici, kulturnímu dědictví či myšlenkovému vývoji přistupuji a priori s násilím (neboť násilné vytržení z kulturního kontextu není nic jiného), pak je nevyhnutelné, že toto násilí se začne projevovat i navenek. Známý je případ lefèbvristického biskupa Richarda Williamsona, který se proslavil zejména jako popírač holocaustu, ovšem není to jediný projev - kromě antisemitismu a rasismu tento biskup proslul i vehementní obhajobou násilí na ženách (!). Jde nakonec o spojené nádoby a konzervativismus, který ve skutečnosti nekonzervuje, je zde společným jmenovatelem.

Příklad Dvanácti kmenů, o nichž zde již bylo referováno, celou věc názorně ilustruje. Nejenže je zde používáno násilí na dětech, které vykazuje všechny rysy deviantního chování (tam, kde se tak vehementně obhajuje násilí na dětech výchovnými cíli, jde téměř vždy o něco jiného - buď zneužití dětí pro ventilaci agrese, nebo snaha o udržení dominantní role, a pak se v takovýchto případech jedná o zamaskované BDSM chování, tedy psychopatologický podklad je zde nesporný), nelogičnost chování takto ultrakonzervativních skupin plyne ze zjevné diskrepance s realitou. Pokud by šlo o soběstačnou komunitu, která se živí prací svých rukou a nikterak nevysává státní prostředky, šlo by samozřejmě o chvályhodnou činnost. Pokud by byla pravdou snaha o soulad s přírodou, jak jej zmíněná komunita deklaruje, šlo by rovněž o chvályhodný počin. Leč: jak mohu žít v souladu s přírodou, pokud odmítám poznat její zákonitosti? Odmítám-li podložené a ověřené znalosti o přírodních procesech, nemohu žít s přírodou v souladu (koneckonců udržitelné zemědělství vzniklo na aplikaci poznatků fyziologie, ekologie, chemie i fyziky) a pokud programově odmítám znalosti evoluční biologie (přičemž evoluce je jedním ze základních procesů vlastních živým soustavám), pak v žádném souladu s přírodou nežiji a ani z principu žít nemohu. Jestliže se nechci k biosféře chovat destruktivně, musím být náležitě informován a disponovat při nejmenším elementárními přírodovědnými znalostmi. Přes všechny chyby i selhání evropské civilizace se ukazuje, že použití znalostí racionálně podložené přírodní vědy vede k lepším sociálním i environmentálním ukazatelům než v případě komunit, jež k přírodě přistupují na pozadí esoteriky (a pak se k ní chovají utilitárně, nikoli eticky!).

Není pak divu, že násilné bránění vzdělání dětí se projeví násilím i v jiných aspektech a nevyhnutelně vede k násilí fyzickému. Není náhodou, že státy, v nichž je bití dětí nezákonné (nejen Německo, odkud muselo Dvanáct kmenů odejít, ale též skandinávské státy), jsou vyspělé i po vědecké úrovni a věda tam má nesrovnatelně vyšší podporu.

Jsem nesmírně vděčen bývalému místopředsedovi KDU-ČSL Davidu Mackovi, že včas pojmenoval podstatu věci pravým jménem. Neváhal totiž politika, který si nesmírně zakládal na své konzervativní pozici, nazvat politikem veskrze destruktivním. Vyjádřil jsem mu svůj dík - pojmenování případu konzervativismu, který nekonzervuje, nýbrž destruuje, vyjádřil podstatu věci dle mého soudu naprosto výstižně.

Autor je pedolog, pracuje jako observatorní technik AVČR. V římskokatolické církvi vykonává službu akolyty.