Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
„Více sluší poslouchati Boha než lidí.“ Mám rád tenhle verš ze Skutků apoštolských (5,29). Srdcem celého verše je mi to nepatrné slůvko více, spíše, raději. Zdá se mi, že je pro náš život rozhodující. Po někom toužíme více než po druhém. Spíše se odhodláme pro to než pro ono. Máme raději svobodu než otroctví. Anebo je to právě naopak?
Jak osvěžující bývá naslouchat živému božímu slovu, jež se vtěluje do prostoru, který mu vytvoříme. Čeká na pozvání. Je závislé na tom, kým člověk je i není a jaké místo mu připraví. Do sebekrásnější krajiny volá Bůh jazykem, kterému rozumí jen ptáci, zajíci a ti nejcitlivější z lidí. My ostatní mu musíme v sobě zbudovat chrám. Skrze člověka přece mluví Bůh tou nejjasnější řečí: v míře jeho duchovní senzitivity, v tázající se víře, v lásce, které nechybí dotyky, něha a obejmutí.
Je osvěžující naslouchat lidskému slovu, když se podaří a když s božím slovem alespoň nějak souvisí. Takové slovo najdeme u dítěte, u mámy, u milenců, u přátel, u básníků a umělců, u dobrých kazatelů i těch, pro něž je slovo víc než jen zvuk. Jen ten, kdo miluje, poznal Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal. (1J 4,8) To není ideál, ale startovní čára. Od nepaměti tu však existuje i karikovaný vztah k Bohu, který kdysi docela trefně popsal Blaise Pascal: „Někteří křesťané milují Boha jen proto, aby nemuseli milovat někoho jiného.“ Také jste to někdy zažili?
Fenomén mluvících hlav, které podle potřeby řeknou cokoli, zná asi každý z nás. Myslím teď na politiku či všemožné prodejce instantního štěstí. Valí se slova bez duchovního těla. Slova bez svědomí, která nás utvrzují, že něco, co má poločas rozpadu sotva pár týdnů, milujeme více, spíše, raději a musíme to mít. Teď. Hned. Slova oblečená do iluzí. Slova, která se tváří jako ta na počátku věků, a přitom je to šmíra, hluk a beznaděj. Snad i proto toužím poslouchat a následovat Boha a jemu důvěřovat. Jenže kde je Bůh, jemuž člověk nevychází vstříc, a co říká? Má vůbec šanci povědět: tady jsem? Uslyší ho v tom bábelu zvuků ještě někdo?
Hledám, tak jako Wittgenstein, nějakou základní větu, kterou by už nebylo možné dělit vedví. Chci poslouchat Boha spíše než člověka, ale nechci minout toho, jehož prorocký hlas volá k zastavení anebo říká něco moudrého, třebas o pomoci, lásce či přátelství. Mám rád slovo, za nímž je patrné nějaké hmatatelné faktum. Asi jako když řekneš chléb, voda a víno, jablko, motýl a dům. Co je tou vaší základní větou, na níž jste postavili svůj život? Jaká jsou vaše slova, která nikdy nepozbyla smyslu? Jsou ještě taková?
Chce se mi říct, že církev bude napříště církví tichou, ne však mlčící. Bude raději poslouchat Boha, ale žádnému člověku nikdy nezavře ústa. Před nespravedlností nebude němá. Nezamlčí nic, co ji může osvobodit a učinit z ní opravdový domov pro všechny hledající. Současná vize jedné (ne)mocné hrstky lidí chápe tuto zem jako firmu a občany jako poslušné zaměstnance. Její slogany jsou cosi jako věčné pravdy a rozkazy v jednom. Snad se nic podobného nepřihodí božím církvím. Snad si nezačnou vybírat, koho budou poslouchat více, spíše, raději. Jak to kdysi řekl Jean de Courberive? „Člověk hluboce založený je málomluvný.“ Měl pravdu. Boží slovo se jen tak neomrzí. To lidské občas ano. Od nejtišších lidí jsem vždycky vyzískal nejvíc. Pomáhají mi totiž vytvořit most mezi Bohem a mnou samým a nalézt odvahu neposlouchat ty, kteří si vynucují pozornost, obvykle náležící jen Pánu a těm, které milujeme.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
