Seznamka
Z lásky nenávist
Autor: Česká televize
Nedávno upoutal pozoruhodný dokument ČT o domácím násilí Z lásky nenávist, který připravil a natočil dominikánský kněz Romuald Štěpán Rob s týmem spolupracovníků. Inspirovali se filmovým dokumentem Šoa od režiséra Clauda Lanzmanna (1985). Tento film se zabývá tématem holocaustu, ale bez historického kontextu nebo dobových dokumentů. Skoro deset hodin ukazuje tváře pamětníků hrůz s jejich svědectvími. Dokument Z lásky nenávist nabízí výpovědi pěti žen, které prožily svůj „soukromý koncentrační tábor“ v podobě domácího násilí mezi čtyřmi stěnami. Je založen na vizuálních efektech, výrazech tváře a tónu hlasu, s působivou hudbou v pozadí. Umělecké ztvárnění tématu je vynikající, i když na úkor objektivity a informovanosti. Dokument předkládá pouze symptomy, nemíří však do hloubky, nezabývá se příčinami.
Příběhy mají nápadně podobný scénář, přestože se tvůrci snažili vybrat ženy z různých míst a společenských vrstev. Začalo to jako každý normální vztah. Objevil se sympatický a pozorný muž, jevil se jako spolehlivý, byl oblíbený a uznávaný i okolím. Zamilovanost u většiny vztahů odezní, nastane nuda a běžné domácí neshody. V těchto případech však nastalo peklo. Partner postupně odpoutal ženu od přátel a blízkých příbuzných a uvrhl do izolace, následovalo psychické a fyzické týrání. Pro okolí zůstal nadále milým a hodným člověkem, který by ženu ani květinou neuhodil.
Podobnost všech pěti příběhů vyplývá z toho, že domácí násilí má jako každý jev určité společné znaky. Každý člověk je však originál a prožívá svůj originální, neopakovatelný příběh. Myslím, že při hlubším zkoumání by se u každé protagonistky našlo něco specifického a jedinečného. Ale jsem si vědoma, že vstupovat do nitra osob, které prožily týrání blízkým člověkem, není snadné.
Záměrem filmu bylo vyvolat emoce, zájem o problematiku a spoluúčast. To se podařilo maximálně. Otázkou však zůstává, nakolik je dobré stavět jen na proměnlivých a pomíjivých emocích bez objektivních informací a odborných komentářů. Je pravda, že při tomto způsobu ztvárnění by takové vstupy mohly působit rušivě. Na druhé straně, jak zdůraznil hlavní tvůrce - film má pomoci pomáhat. Bylo by tedy užitečné, aby se lidé naučili domácí násilí identifikovat. Problém s identifikací situace má nejen okolí oběti, ale i oběti samy. Chování partnera bagatelizují a tají, dokud nedojde k eskalaci, která může skončit tragicky a často tak skončila.
Určité povědomí o problému již existuje, ale stále převládají zkreslené názory. Někdo si může myslet, že se jedná o záležitost nižšího vzdělání, nízkého sociálního a ekonomického statusu a vlivu alkoholu a drog. Domácí násilí v těchto prostředích bývá možná nápadnější a snáze odhalitelné. Vyskytuje se však ve všech společenských vrstvách bez ohledu na vzdělání, v zákeřnější a utajenější podobě, alkohol a drogy nemusí hrát významnou roli. Jiní považují mylně za domácí násilí, když se partneři vzájemně napadají. Pokud však lítají nadávky a hrnce oběma směry, nesvědčí to sice o hezkém vztahu, ale o domácí násilí nejde. Mezi tyranem a obětí existuje jednoznačná hranice.
Možná by během výpovědí jednotlivých žen prospělo poukázat aspoň stručně na určitá specifika nebo identifikovat fázi vztahu. Domácí násilí probíhá v cyklech, fáze útoků a agrese střídají období smiřování a relativního klidu. Oběť je chováním partnera dezorientovaná a žije ve zmatku, proto na odchod hned nepomýšlí, i kdyby měla kam jít. Agresor se ji navíc snaží zuby nehty udržet, protože z jejího utrpení žije. Podobá se to chování virů, které nejsou schopny samostatné existence, proto napadají jiné buňky a organismy a parazitují na nich, dokud je nezničí.
Je pravda, že určité informace ve výpovědích zazněly, ale silný emocionální zážitek je překryl. Emoce zde sehrály dvojí roli - na jedné straně vyvolaly zájem a účast, na druhé straně odsunuly důležité informace. Dosvědčuje to otázka, která zazněla opakovaně v internetových diskuzích - proč to ty ženy tak dlouho snášely a neodešly dřív.
Některým divákům chyběl pohled druhé strany. Zatímco dokument Šoa nabízí svědectví obětí, bývalých nacistů a obyčejných lidí, dokument Z lásky nenávist je založen jen na výpovědích obětí. Asi by nebylo reálné dohledávat bývalé partnery, ale mohli se vyjádřit jiní násilníci. Nikoliv proto, aby zpochybňovali, nebo dokonce vyvraceli výpovědi obětí - domácí násilí zde bylo jednoznačně prokázáno. Možnost nahlédnout do psychiky a představ agresorů by vnesla do tématu zajímavý rozměr.
Na internetu je k dispozici dokument Proč si ubližujeme? / Why do we hurt?, který poskytuje objektivní a komplexní pohled z více stran. Vystupují v něm mužské i ženské oběti, agresoři a muž údajně neprávem obviněný. Dokument je plný užitečných informací a praktických instrukcí, včetně vyjádření odborníků a policie. Nabízí také hlubší zamyšlení na téma agrese. Chybí však umělecké zpracování, emocionální složka je potlačena, oběti mluví monotónně, nezúčastněně, bez výrazu. Proto diváka nezasáhne tak vnitřně a silně jako dokument Z lásky nenávist.
Domácí násilí je téma, o kterém by se mělo mluvit všemi způsoby. Každý způsob má pochopitelně svoje přednosti i limity. Bylo by ideální dokázat spojit emocionální a uměleckou stránku s objektivními informacemi.
