Seznamka
Tomáš Bílek
Autor: Christnet.eu
Upřímně řečeno, téma nastíněné nadpisem ve mně vzbuzuje spíše otázky než odpovědi. Je mezi schopností dobrat se pravdy a svědomitým životem přímá úměra nebo jde o dvě mimoběžné veličiny? Či lze vysledovat korelaci pouze částečnou, podmíněnou výchovou, kulturou, osobními vzory, emočními faktory, náboženskou zkušeností, a tak podobně? Pokusím se alespoň nastínit několik aspektů, které mohou hrát roli v lidské schopnosti rozlišit pravdu od lži. Bude-li to v mých silách, pak se na některé z otázek pokusím odpovědět.
Předně, dlouhodobý světonázor člověka je do značné míry rezistentní vůči ochotě a touze hledat pravdu, a také vůči ctnosti lásky. Můžete mít velice obětavé postoje, můžete se doslova rozdat pro druhé, a přesto zůstávat v čemsi, co ortodoxie nazývá objektivním bludem. Kolik komunistů bylo ochotno pro své přesvědčení položit život? Kolik Svědků Jehovových nezapřelo víru, načež bylo odvlečeno do nacistických koncentráků? (Krajní kulturní případy dětí formovaných během své výchovy kulturou sekt či kanibalismu by vydaly minimálně za samostatný článek).
Platí to i naopak: Kolik lidí ryzí víry (či spíše přesvědčení) a objektivně pravověrného světonázoru žije zhýrale, netečně či pokrytecky? A kolik lidí vyznávajících pravdivé učení žije vskutku ctnostný život (ponechme stranou jistou míru pluralitních pravd vzájemně si konkurujících). Ostatně ani paradoxní případy „kontrakonverze,“ tedy konverze od křesťanství k bludu, nejsou u víceméně ryzích lidí až tak vzácné: někdy postačí, jste-li konfrontováni s chabou či pokryteckou verzí křesťanství, anebo naopak, s brilantně svůdnou apologetikou lživého učení.
Faktorů formujících přesvědčení je vskutku hodně: výchova, osobnosti, které nás ovlivnily (zvláště, je-li období tohoto ovlivnění spojeno se zvýšenou mírou nostalgie či jiné emoční energie), hodnotový systém ve kterém žijeme, včetně případného vlivu mediální propagandy, genetická predispozice (vzpomínám si na jeden výzkum, podle něhož určité osobnostní typy tíhnou s větší pravděpodobností k levici, kdežto jiné k pravici).
Mnoho upřímných a odhodlaných křesťanů věří v pravdivost katolické liturgie. Řada jiných pak věří v pravdivost pravoslavné či (minimalistické) liturgie evangelikální. Někdy pohříchu platí, že čím je člověk odhodlanější následovat svou víru, tím více svatého hněvu vykazuje vůči jinověrcům (stejně odhodlaným a důsledným). V televizních diskuzích se lidé s obdobným zápalem přou o pravdivost liberalismu, respektive socialismu, popřípadě konzervatismu. Veškerá energie vložená do snahy přesvědčit ideologicky pomýleného oponenta leckdy vede spíše k utvrzení jeho vlastního názoru. A tyto debaty, někdy i užitečné a inspirativní, nevypovídají takřka nic o charakterové ryzosti diskutujících.
Fenomén masivních konverzí Jihoameričanů od katolicismu k letničnímu evangelikalismu, který se datuje přibližně od 90. let 20. století, je sice někdy vykládán (mezi námi evangelikály) jako nevysvětlitelný znak Božího probuzení, jindy se však interpretuje racionálně: vhodně zvolený sociální akcent letničního hnutí rekrutujícího se z nižších, dělnických vrstev, rezonuje s obdobným, dřívějším úspěchem teologie osvobození či přetrvávajícím vlivem neomarxismu v regionu.
Zpět tedy k ústřední otázce: Je vůbec nějaká korelace mezi ryzostí charakteru a schopností rozeznat pravdu od lži? Nebylo-li by tomu tak, proč by Bible tolik apelovala na „změnu smýšlení,“ „zdravé učení,“ „získání moudrosti“ a tak dále? Jakkoliv Boží slovo počítá s ospravedlněním v nevědomosti (viz například Matouš 25, 37-40), zdá se, že biblický apel k hledání pravdy je mimořádně silný. „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8,32). Samotné Slovo promlouvá k našemu ráciu a uzdravuje (v logoterapeutickém slova smyslu) náš rozum. Zároveň také věříme, že je to ďábel, který oklamává, vede do lži a bludu, způsobuje rozdělení, nedorozumění či lpění na nepodstatných hodnotách. Jinak řečeno, nepřítel lidských duší vynakládá do zatemnění mysli značné množství energie. Zdá se, že obrácení mysli - nejen obrácení srdce - ochota nechat se přesvědčit, empatie, zkoumání všeho (viz 1. Tesalonickým 5, 21) i iracionální „skoky víry“ (v Kierkegaardově slova smyslu), jsou fenomény nejen možné, ale i žádoucí. A to přesto všechno, že jsou na této Zemi limity obdobných kognitivních konverzí, na rozdíl od revolucí srdcí, spíše omezené.
