K čemu dnes růženec?

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Lze ještě v roce 2017 napsat něco nového o růženci? Po tom všem, co v průběhu staletí bylo již napsáno a řečeno o této modlitbě, se zdá být přímo nemožné a možná i zbytečné dodat něco navíc. Teologické traktáty, akademické články, meditační literatura i papežské dokumenty. To vše formovalo a formuje náš přístup k této modlitbě, kterou doporučovalo tolik světců a světic církve i papežů.

A přece celý měsíc říjen, tradičně zaměřený právě na tuto formu modlitby, skýtá možnost přemýšlet o Marii opět trochu jinak. Tentokrát prizmatem čtyř dokumentů z pera tří různých papežů žijících v rozmezí 19. až 21. století. Důvodem je fakt, že tyto texty právě letos jubilují. Tím prvním je dokument Lva XIII. s názvem Augustissimae Virginis Mariae, který letos na svátek jména Panny Marie (12. září) oslavil již 120 let od svého podepsání. Tento pionýr sociálního učení církve a mimořádně plodný autor církevních dokumentů se v něm věnuje specifické oblasti, konkrétně bratrstvím svatého růžence.

Dalším poněkud pozapomenutým dokumentem slavícím své kulatiny je encyklika Pia XI. Ingravescentibus malis o růženci, která 29. září oslavila 80. výročí od své promulgace. Již v březnu jsme si připomněli 30 let od podepsání encykliky sv. Jana Pavla II. Redemptoris Mater zcela věnované Bohorodičce. Svatý papež z Polska, jsa znám svou mariánskou úctou již od brzkého mládí, se rozhodl zaměřit v tomto dokumentu úplně na Kristovu Matku. A nakonec, půlkulaté výročí patnácti let od podepsání apoštolského listu Rosarium Virginis Mariae, zcela úplně zaměřeného na růženec, si připomínáme v polovině října.

Sdružovat se kolem Marie

Lev XIII. se ve svém víc než století starém textu zaměřuje především na bratrstva svatého růžence. Objasňuje, že už za jeho dob se „zbožná sdružení“ stávala víc a víc populární mezi katolíky. Zahrnuje mezi ně různé kluby, lidové spořitelny, rekreační sdružení, sdružení pro péči o mládež, bratrstva a „mnohé jiné organizace znamenitých účelů“ (čl. 6). Prominentní místo mezi nimi zajímají bratrstva sv. růžence, za jejichž zakladatele se dle tradice považuje sv. Dominik.

Tyto spolky propagují a udržují plánovitou modlitbu růžence, který byl kdysi zaveden jako jakási lidová obdoba kněžského breviáře. I původních 150 desítků (od zavedení růžence světla sv. Janem Pavlem II. jejich počet vzrostl o dalších padesát) odráží 150 žalmů žaltáře. Lev XIII. zdůrazňuje zejména veřejnou modlitbu růžence a tím i manifestaci úcty k Panně Marii a s tím spojné důvěry v její přímluvu. Připomíná, že dějiny církve „vydávají svědectví o síle a efektivitě této formy modlitby, jak tomu bylo v dobách porážky tureckých sil v námořní bitvě u Lepanta“ (čl. 8), tedy 7. října 1571, kdy nad Osmanskou říší zvítězila Svatá liga. I proto papež vybízí biskupy celého světa, jimž byly encykliky až do dob sv. Jana XXIII. výlučně adresovány, aby oni sami i jejich klérus pečující o nesmrtelné duše povzbuzovali a oceňovali existenci růžencových bratrstev a jejich „užitečnost vzhledem ke spáse člověka“ (čl. 12). Touto formou se může šířit skutečný lidový apoštolát, předávání křesťanské zvěsti zcela autentickým a unikátním způsobem.

Lev XIII. tedy již koncem 19. století na příkladu růžencových bratrstev do jisté míry anticipoval a předpovídal to, co o laickém apoštolátu řekl později II. vatikánský koncil. Ve svém dekretu Apostolicam actuositatem z roku 1965 koncilní otcové zdůraznili, že laikové mají působit, jako kdyby byli „apoštoly jak ve svém rodinném společenství, tak ve farnosti a diecézi, (…) ale i v dobrovolných seskupeních, do nichž se rozhodnou sdružit“ (čl. 18). Nakonec, nezbytnost seskupování věřících kolem Matky Kristovy zdůrazňuje nejenom ikonografická tradice Východu i gotického Západu pokud se jedná o „usnutí Přesvaté Bohorodičky“, jak skutečnost přechodu Marie ze smrti do věčného života nazývají východní církve, ale také Mariina smrt ve slavných vizích blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové. Ty totiž potvrzují onu pradávnou tradici, podle níž se kromě události Letnic apoštolové shromáždili kolem Panny Marie i v hodinu její smrti, aby tak následně mohlo její tělo společně s duší být tajemně vyzdviženo do blažené slávy jejího božského Syna.

Mariánská úcta jako pevná hráz

Rozhodně není bez zajímavosti, že tak, jak se na Mariinu přímluvu s pohledem do 16. století odvolával „růžencový papež“ Lev XIII., stejně tak zasadil význam této modlitby do historického kontextu i jeden z jeho následovníků: Pius XI. Ve své poslední encyklice Ingravescentibus malis vydané na prahu II. světové války připomíná, že „když bezbožní mohamedáni, opírajíce se o ohromná loďstva a veliká vojska, hrozili národům Evropy porážkou a otroctvím, tu se – na podnět papežův – všechno co nejúpěnlivěji modlilo o záštitu nebeské Matky. Tak byl poražen nepřítel a jeho loďstvo potopeno. A jako v nebezpečích veřejných, tak i v soukromých obtížích v každé době prosebně vzývali Pannu Marii, aby jim dobrotivě pomáhala a vyprošovala úlevu a lék v bolestech tělesných i duchovních“ (čl. 3).

Zajisté by i vzhledem k dosaženému pokroku v rámci mezináboženského dialogu bylo chybou používat dnes ohledně muslimů označení „bezbožní mohamedáni“. Na druhé straně jsou tato jeho slova jistou inspirací pro současné Evropany, kteří se dnes postupně učí, jak vycházet s příslušníky národů a etnik vyznávajících islám. Platí to zejména pro národy střední a východní Evropy, které (jako např. Maďaři a Slováci) měli svou poslední reálnou přímou zkušenost s muslimy (konkrétně Osmany) v 16. století.

Nechme k nám ale dál promlouvat Pia XI. Ve 20. článku své mariánské encykliky píše, že tak, jak v časech křížových výprav se po celé Evropě zvedl jednotný hlas lidu, jedna společná prosba, tak i dnes (myšleno ve 30. letech minulého století) se lidé po celém světě sjednocují s odvahou a sílou, „se synovskou a ustavičnou naléhavostí“, aby velkou Matku Boží prosili o poražení všech nepřátel křesťanství a lidské civilizace, aby byl dosažen cíl opravdového míru, který by měl „osvítit opět znovu všechno znavené a chybující lidstvo“.

I dnes je tato papežova výzva opět aktuální. Dnes rozhodně nechceme a nesmíme vést další křížové výpravy proti „nevěrcům či jinověrcům“. Poučení z minulosti si už křesťané odnesli. Ale prosit Marii v boji proti agresivnímu terorismu, dnes největšímu nepřáteli civilizace a humanity, jakož i za spásu lidí, kteří se stali jeho oběťmi, má smysl.

Smysl utíkání se k Matce Boží ale papež nevidí pouze v „geopolitických souvislostech“, nebo lépe řečeno v souvislosti s tehdejší nacionalizací společenského života a vzestupu nacistické i komunistické ideologie. Její význam vysvětluje i vzhledem k značnému materiálnímu strádání širokých lidových mas a nespravedlivému (pře)rozdělování bohatství, protože „někteří jsou nadáni nesmírným bohatstvím a jiní musejí pracovat pro vezdejší chléb pro sebe a své rodiny v potu své tváře“ (čl. 5). Což byl i hlavní motiv některých dalších encyklik Pia XI., zejména těch napsaných v souvislosti s tehdejší světovou hospodářskou krizí: Nova impendet (1931) a Caritate Christi compulsi (1932). A což je také oprávněně i jedním z leitmotivů pontifikátu současného papeže Františka.

Kontemplovat Kristovu tvář

Ve třetí z letos jubilujících mariánských encyklik, Redemptoris Mater (Matka Vykupitele) již její autor, sv. Jan Pavel II., sice růženec příliš nerozebírá, ale píše o významu nanebevzetí Panny Marie. Ten je předpokladem i její přímluvy za věřící, kteří se k ní prostřednictvím této a jiných modliteb utíkají. Samotný akt nanebevzetí nazývá „tajemstvím“, v němž se „definitivně splnily účinky jediného prostřednictví Krista, Vykupitele světa a vzkříšeného Pána, (čl. 41)“ tj. konkrétně povolání k věčnému životu a spojení s Kristem.

Díky tomuto tajemství, píše pontifik, je Maria spojena s Kristem prostřednictvím své ustavičné spolupráce v očekávání jeho druhého příchodu. Díky tomu plní „úlohu Prostřednice milosti, jaká je vlastní Matce“ (ibid.) Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu, francouzský světec žijící na přelomu 17. a 18. století, dokonce ve svém známém spisku „O pravé mariánské úctě“ uvádí, že nevěří, „že by někdo mohl dosáhnout důvěrného spojení s Pánem Ježíšem a dokonalé věrnosti Duchu Svatému, aniž by byl velmi silně spojen s Pannou Marií a závisel na její pomoci“. Sv. Jan Pavel II., který přechovával v mimořádné oblibě citované dílo, uvádí, že Maria může být oslavována jako „Královna všeho tvorstva“. Tedy jako ta, která již při zvěstování nazvala sebe sama „služebnicí Páně“ a zůstala „až do konce věrna tomu, co tento název vyjadřuje“ (čl. 41).

Právě spojení se s Bohem prostřednictvím Marie je ústředním tématem modlitby růžence, jak o tom uvažuje tentýž papež ve svém apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae zcela zaměřeném na tento typ komunikace s Kristem a oslavujícím letos patnáct let od promulgace. V něm dokonce označil období od října 2002 do téhož měsíce roku 2003 za speciální Rok růžence. Víme, že po tomto roce následovalo ještě několik tematicky zaměřených roků církve. Od 11. října 2012 do téhož říjnového dne roku 2013 probíhal v církvi Rok víry, který ohlásil a otevřel Benedikt XVI. a uzavřel už František. Ještě předtím z iniciativy emeritního papeže probíhal v dnech 28. června 2008 až 29. června 2009 Rok sv. Pavla, apoštola a v rozpětí let 2009 až 2010 Rok kněží. Zapomenout nesmíme ani na mimořádný Jubilejní rok milosrdenství, který na základě rozhodnutí Svatého otce Františka probíhal od 8. prosince 2015 do 20. listopadu 2016.

Pokud se však vrátíme k modlitbě růžence, sv. Jan Pavel II. ujišťuje všechny, kteří u této modlitby váhají nebo mají pochybnosti o jejím kristocentrickém zaměření, že „recitace růžence není nic jiného než kontemplace Kristovy tváře spolu s Marií“ (čl. 3). V tomto duchu se vyjádřil nedávno i papež Františka, který v portugalské Fátimě letos 13. května řekl: „Kéž bychom se s Mariinou ochranou stali pro náš svět znamením rozbřesku, kontemplujíce pravou tvář Spasitele Ježíše, ligotající se ve Velké noci. Tím můžeme znovu objevit mladou a nádhernou tvář církve, která září vpřed tam, kde je misionářskou, vítající, svobodnou, věřící, chudou co se týče jmění a bohatou na lásku.“

Polský papež ve zmíněném dokumentu také v této souvislosti připomíná, že právě Maria „je nepřekonatelným vzorem kontemplace Krista. Synova tvář jí patří zvláštním způsobem. Byl utvářen v jejím lůně a přebral od ní také lidskou podobu evokující duchovní blízkost, jež byla nepochybně ještě mnohem intenzivnější“ (čl. 10).

Všechny čtyři letos jubilující dokumenty papežů Lva XIII., Pia XI. a sv. Jana Pavla II. nás zvou a vybízí následovat právě tento vzor kontemplace: Boží Matku. Pokud má být křesťan stále nanovo „druhým Kristem“ nemůže se jím stávat jinak, než následováním Krista samotného. A právě to je návod, který nabízí Panna Maria všem i dnes. Kdo vidí ji, vidí Krista, a kdo následuje její vzor a spoléhá se na její přímluvu – nejenom prostřednictvím růžence–, nemůže přijít k jinému cíli, než je právě Boží Syn. Pokud v mariologii těchto papežů existuje pouze jeden jednotící prvek a jeden průsečík, je to právě tento.

Autor je politolog.