Seznamka
ilustrace k vydání článku na portálu La Libre.be
Autor: http://www.lalibre.be
Dogma – rakovinový nádor katolické církve
Katolická církev je nemocná, vážně nemocná. Je to rakovina, která ji ohrožuje a škrtí. Tato rakovina se nazývá dogma. Dogma, kterým se utvrzuje přesvědčení jistoty toho, že vlastníme pravdu – nebo při nejmenším nějakou část pravdy. O dogmatu se totiž nediskutuje. Možná že se diskutovalo před jeho vyhlášením, ale už nikdy po jeho vyhlášení. Je buď k přijmutí, nebo k odmítnutí. Dogma je bez jakékoliv alternativy, bez jakékoliv možnosti dodatečné úpravy, není u něj možná žádná revize nebo reforma. Když se dá skupina lidí do používání dogmat, tak se tím oddělí od všech ostatních, od těch, kteří se na to z různých důvodů nedali a dogmatu se nepodřídili. Dogma vede k vylučování ze společenství. Dogma se ale samo rozmnožuje: téměř donekonečna přitahuje k sobě další dogmata. Dogma je nenasytné, plodí četná další dogmata, doplňující nebo odvozená. Roztahuje se. – Je to velký nedostatek katolické církve, že nikdy nezapochybovala o dogmatu.
Kristovu myšlení a jednání není přece nic více cizí než dogmatická jistota. V jeho době zdůrazňovali sadduceové a farizeové soubor zásad a předpisů jistě určujících (správné) jednání a tyto zásady a předpisy byly časem stále přesnější a podrobnější. Ale pro Ježíše bylo charakteristické, že se od něčeho takového distancoval. Například co se týče předpisů pro svěcení sobotního klidu (sabbath), kdy člověk nesmí pomáhat sousedovi nebo takovým lidem, se kterými je zakázáno se stýkat. Nebo co se týče rituálních obětí, které se přinášely v jeruzalémském chrámu, resp. co se týče četných jiných předpisů, které musel dodržovat každý ‚spořádaný‘ člověk. „Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte...“ (Lk 11,42). Kristus dával bez pochyby přednost životu s jeho oklikami, obraty, proměnami a s jeho relativitou před absolutností, ztrnulostí, před fixováním na předpisy a před nadřazeností dogmatických výpovědí nad životem.
Tři století bez dogmatu
Církev Krista a apoštolů se obešla téměř tři století bez dogmat. Zřejmě jí stačil Nový zákon, evangelium (radostná zvěst). Také když byly na koncilu zformulovány první dogmatické zásady, totiž na prvním ekumenickém koncilu v roce 325 v Nicaei, v Malé Asii (dnes Turecko), nebylo to dílo biskupů, nýbrž římského císaře Konstantina, jenž tím chtěl prosadit svůj úmysl a vůli (udělat z křesťanství státní náboženství římské říše). Za tím účelem svolal na 250 biskupů a v tomto shromáždění převzal předsednictví. Mimochodem, papež Silvester I. tam nebyl. Nechtěl Řím opustit. Ale přesto se text koncilového usnesení, známý pod názvem „vyznání víry z Nicaea“, první křesťanské credo, stal vyznáním všech křesťanských církví až dodnes.
Skutečně i to bylo dílo císaře Konstantina. Jako římský císař zažil ztroskotání dosavadního řecko-římského (státního) náboženství. Chtěl proto zřídit nové, monotheistické náboženství, které bude lépe přizpůsobené Římské říši a bude utužovat její jednotu. K zajištění podpory křesťanských biskupů pro dosažení svých cílů jim slíbil v říši postavení a privilegia podobná římským prefektům a prokuratorům. To všechno s úmyslem, že v budoucnu je bude sám jako biskupy na jejich místa jmenovat. Přitom sám císař Kostantin nebyl tehdy pokřtěný křesťan; teprve daleko později, na smrtelném loži, byl ještě rychle pokřtěn. Od samého počátku bylo tedy dogma záležitost hierarchické autority a politické moci. Zároveň se začalo s odsuzováním protivníků (autority a politické moci). Tak byl jeden velmi zbožný kněz z Alexandrie jménem Arius exkomunikován proto, že udělal jednu chybu: totiž popíral Ježíšovo božství a odmítal božskou trojici.
Legenda karikatury zleva: První postava Chlodwig říká: „Poslyš, Charlie, církev je v tuze špatném stavu!“ Druhý – Karel Veliký – odpovídá: „Máš pravdu, Cloclo, chybí autorita. Co myslíš, Konstantine?“ Ten na to: „Je na čase, aby se vyhlásilo nové dogma a se znovu utužil pořádek. Ale kdo to má udělat?“ Vpravo nahoře říká Bůh: „Konstantine, Karle, Chlodwigu, s vámi je to pořád horší. Když budete takhle pokračovat, tak ztratíte právo na království (Boží)“. Vpravo dole ďáblík, směje se a tleská
Autor: https://austria-forum.org
Hluboký příkop mezi katolíky a těmi ostatními
Tak tomu bylo také u mnohých jiných dogmat, která byla vyhlášena z důvodů prestiže nebo moci a která bezdůvodně křesťany rozdělovala. Dogmata vyhlášená v 19. a 20. století jsou vrcholem těchto snah: papežská neomylnost, neposkvrněné početí a nanebevzetí Marie, to byla jednoduše jenom výzbroj pro boj proti nepřátelům. Nebyly k ničemu jinému než k rozšíření a upevnění příkopů a zákopů, které od sebe oddělují katolíky, protestanty, anglikány, pravoslavné, orthodoxní, a další (křesťany). Částečně přidal papež, císař nebo koncil k dogmatům ještě také disciplinární předpisy proti těm, kteří dogmata nerespektují. To všechno je zaneseno v knihách Kanonického práva. A toho pak používala inkvizice. To bylo to nejhorší.
Přirozeně je dnes možno namítnout: to všechno je minulost, to už zmizelo, když byl středověk nahrazen renesancí a ta zase modernou a současností. Teologové by řekli, že církev potřebovala vždy a potřebuje neustále reformu, obnovu, semper reformanda est. Ale teologové by mohli také říct, že církev nebyla nikdy reformována, numquam reformata, s vyjímkou těmi, kteří ji opustili!
Papež František by si snažně přál, aby se církev změnila. Aby se otevřela světu a aby znovu našla své poslání a aby je uskutečňovala. A to znamená hlavně starat se o chudé a žít s chudými. Ale přeje si také, aby se neútočilo na učení, na rituály, na svátosti... Bez pochyby proto, že nemůže počítat s tím, že by za sebou měl dostatečnou většinu do budoucna hledících a reformních křesťanů. To totiž ukázala poslední římská biskupská synoda. Jorge Bergoglio čelí silné opoziční skupině, která proti němu používá dogmat jako zbraně a která chce za každou cenu zachovat tradiční formu církve se všemi zvyklostmi a s privilegiemi, které této skupině ‚přísluší‘. Když toto víme, potom musíme uznat, že papeži Jorge Bergoglio-vi byla svěřena „mission impossible“ (neusplnitelný úkol). Ani Ježíš by to nechtěl dělat – on, který se sdráhal přímo útočit na velekněze, levity a farizeje, na klerus a hierarchii své doby, svého lidu.
Neměl Dietrich Bonhoeffer, velký evangelický teolog 20. století, popravený nacisty v dubnu 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg, pravdu, když tvrdil, že křesťanství není žádné náboženství? Nemůže to být filosofie v hlubokém slova smyslu, moudrost života, prorocká zvěst pro budoucnost a pro perspektivu žen a mužů? Ale to by nemohlo vyhovovat tomu, jak to viděli ‚církevní otcové‘. Neboť ti skuteční církevní otcové nejsou ti, kteří jsou obvykle za ně považováni, nýbrž spíš Konstantin, Chlodwig a Karel Veliký, ti tři velikáni se začátečním písměnem „C“ stejně jako se píše ve slově „Catholique“. Jisté je, že tito z evangelia Ježíše Nazaretského vytvořili nové náboženství podobné jako všechna ostatní: je v něm klerus, hierarchie, rituály, světci, svátosti, chrámy, oběti...
Vyslovit leccos nově a jinak
Skutečně hluboká obnova a reforma – je něco takového možné? Museli bychom se navrátit ke zdroji a původu, demontovat doktrinu, strhnout celou tu církevní konstrukci, znova se vydat na hledání pravdy, o které Ježíš před Pilátem prohlásil, že se k vůli ní narodil. Musely by se – ale to je zřejmě nemožné – všechny dogmatické formulace označit otazníkem. Protože – jak prohlásil a napsal Albert Jacquard – žádné dogma není skutečně nepochybné. Neobstojí totiž ve srovnání s poznatky přírodovědy, s našimi znalostmi evoluce, s pokrokem historie a archeologie, psychologie a psychoanalyzy, s úsilím žen a mužů o svobodu a rovnoprávnost, o demokracii a spravedlnost a s touhou po sbratření lidí na celé planetě...
Co tedy? Bez vhodné chemotherapie bude dogma dále církev svírat, až ji uškrtí. Dogma nedává žádný prostor pro diskusi, odmítá každý relativismus. Ale celý lidský život je relativní, počítá se změnami ve společnosti, přizpůsobuje se novým společensko politickým skutečnostem, vyvíjí se promýšlením nových myšlenek a nápadů – a (ostatně) Ježíš to také tak chápal.
Co z toho vyplývá? Musí se hledat, znovu začít, demontovat a znovu stavět, také znovu pochybovat, věci znova vidět z jiného úhlu, být ochoten, rozpoznat a uznat svou chybu nebo slepou uličku. Je nutno se obrátit do budoucnosti, nově vidět, trochu vynalézat, mít trochu odvahu...
Ještě není vyhráno.
Z německého textu „Das Dogma – ein Krebsgeschwür der katholischen Kirche“, zveřejněného 5.11.2016 přeložil a poznámkami opatřil Jiří G. Kohl. Mezititulky jsou vsunuty podle francouzského originálu „Le dogme, cancer de l’Eglise catholique“, zveřejněného 8.2.2016. – Jacques Meurice je belgický teolog a dřívější kněz-dělník. Narodil se v roce 1938 v brabantském Wavre, v roce 1962 se stal katolickým knězem a působil v pastoraci mezi dělníky. Dosud je činný ve společenství bývalých kněží-dělníků.
