Seznamka
Mons. Josef Šik
Autor: Webové stránky farnosti sv. Tomáše v Brně
V pátek 15. září zemřel Josef Šik, kněz Brněnské diecéze. Patřil do okruhu F. M. Davíka, z jehož rukou přijal kněžské svěcení. Jeho role v podzemní církvi byla dána řadou determinantů, které určitým způsobem z něj dělají typického zástupce jistého vnímání této církevní struktury. S téměř mučednickým příběhem, zkušeností s PTP a nakonec s nezájmem samotného Davídka. Byl totiž původním řádným seminaristou, který studia z důvodu zásahu KSČ nedokončil.
Mons. Josef Šik byl osobností v podzemní církvi na Moravě mimořádně zajímavou. Pocházel z vrstvy bývalých seminaristů, kteří museli nastoupit do PTP a později pracovat v dělnických profesích. Byl vystaven pronásledování ze strany StB, vyslýchán a perzekuován. Jeho příběh je přitom na první pohled bytostně obyčejným a prostým. Příběhem kněze, který nic neorganizoval, nebyl na výsluní, ale vytrvale sloužil Bohu.
Ukazuje ve své pokoře obraz člověka, který byl režimem nezlomitelným a neovlivnitelným, i když stále mimořádně lidským. Ukazuje dokonale, jak vypadal obyčejný život obyčejného věrného kněze podzemní církve na Moravě z Davídkova okruhu.
Josef Šik se narodil 8. 1. 1929. Pocházel z Chrlic, kde se dlouho staral o chod tamní kapličky. Po skončení studia na klasickém gymnasiu v Brně na Poříčí, tak byl přijat do kněžského učiliště na Antonínské ulici, kde se postupně připravoval na svoji kněžskou dráhu. Situace v roce 1950 byla pro seminaristy mimořádně obtížná. Nejen, že stáli před volbou studia na komunisty schválené škole nebo nástupem do PTP, ale neměli ani možnost komunikace s biskupy, kteří již byli všichni internováni. Výsledkem tak bylo téměř jednomyslné rozhodnutí všech seminaristů (až na jednoho), dát přednost pomocným technickým praporům před komunistickým seminářem.
Postupně se mu podařilo najít práci v průmyslu jako pomocný dělník v elektromontážních závodech, v Drukově a v Chemoplastu. Později pracoval jako konstruktér v Přesné mechanice, která se později změnila ve Výzkumný ústav zdravotnické techniky. V tomto podniku pracoval až do odchodu do starobního důchodu v lednu 1989.
F. X. Davídek v roce 1964 začal kolem sebe shromažďovat bývalé seminaristy, kteří měli touhu a chuť ve svém studiu pokračovat. Nakonec malá skupinka přijala výzvu otce Davídka k systematickému studiu s pravděpodobnou možností svěcení. Ta byla ale značně nejasná a informace ohledně celého studia i činnosti skryté církve byly často zmatečné a protichůdné. Jednotlivý spolustudenti se neznali ani jménem, aby nemohli – v případě výslechu – na nikoho nic prozradit. Sám Josef Šik se zaměřil především na své studium a snažil se co nejdříve a nejlépe se na zkoušky z chybějících předmětů připravit.
Původně se studovalo podle plánů brněnského semináře, ale Davídek (který měl sám většinu přednášek) postupně zařazoval stále další nová témata, myšlenky a perspektivy. Je signifikantní, že příliš nereflektoval skutečnost, že většina jeho studentů je silně pracovně vytížena a více než o teologický rozhled jim jde o možnost svěcení.
Otec Davídek většinu lidí sám zpovídal a tak měl možnost znát duchovní život a potřeby jednotlivců a tím i celého společenství. O formaci většiny studentů se z počátku tedy staral sám a snažil se ji přizpůsobit jejich způsobu života, potřebám, znalostem a charakteru.
P. Josef Šik
Autor: Webové stránky farnosti sv. Tomáše v Brně
Svěcení přijal z Davídkových rukou 13. 4. 1968 v soukromém bytě pouze v přítomnosti jednoho svědka, který současně vykonával všechny ministrantské úkony (jednalo se o svěcení v počátcích Davídkovi biskupské služby, kdy nebyl předpoklad problému se suspenzací.). O celém svěcení tedy věděli jen tři lidé a sám Šik musel slíbit, že o něm neřekne ani svým bratrům či matce, ale také ani spolužákům ze semináře. Ti všichni se to dozvěděli až v roce 1990, těsně před tím, než poslal oficiální dopis na kurii.
V rámci Koinótes se čas od času angažoval ve výuce těch, kteří se na svěcení teprve připravovali a to především ve znalostních předmětech. Své místo na tzv. Kobeřickém synodu, i když byl navržený, přenechal jinému. Tato skutečnost svědčí o tom, že názor na svěcení žen nebo právo samotného svolání nebylo něčím, co by bylo v komunitě všeobecně přijato.
Činnost tajně vysvěceného kněze nebyla bezproblémová. Státní bezpečnost si zvláště pečlivě hlídala ty, kteří studovali v seminářích, nebo jim byl odňat státní souhlas. Je tedy pochopitelné, že jedním z těch, kteří ji nemohli uniknout, byl také Josef Šik.
Život po totalitě
Je zřejmé, že život v podmínkách totality nebyl pro církev vůbec snadný. Josef Šik je příkladem člověka, který se (i přes svou snahu) nemohl dostat na univerzitu, jak si přál Davídek, ale přesto celý svůj život prožil jako kněz a věrný služebník Boží.
Je paradoxní, že po pádu totality došlo k zákazu možnosti sloužení svátostí (i kdyby jen pro soukromé účely) samotným biskupem a tajně vysvěcení kněží museli dlouhé měsíce čekat v nejistotě, co s nimi vlastně bude. Prvním krokem bylo přezkoušení na teologické fakultě v Praze, která se nedlouho poté potopila do vlastních vnitřních sporů, nekompetencí a problémů.
Druhým pak svěcení sub conditione, tedy s podmínkou. To se stalo předmětem řady sporů. Jde o běžný teologický akt udělení svátosti, pokud není jistá jejich platnost nebo skutečnost udělení. Seminaristé, ale měli ubezpečení od autorit veřejné i skryté církve, že svěcení od tajně vysvěceného biskupa je platné. Všeobecně se o platnosti svěcení před jejím udělením Ludmile Javorové nedá příliš rozumně pochybovat. Kněží tak stály před dilematem svědomí – zúčastnit se obřadu svěcení sub conditione a uposlechnout biskupa i přesto, že jsou o platnosti svěcení přesvědčeni nebo se řídit tímto vědomím? Až poté byla možná instalace do některé farnosti.
Dne 25. 8. 1992 byl nakonec sub conditione vysvěcen na kněze brněnským biskupem Mons. Vojtěchem Cikrlem a na základě požadavku Biskupské konference ČSFR se podrobil v září 1992 přezkoušení znalostí teologie na teologické fakultě v Praze.
Od 1. 9. 1992 byl ustanoven farním vikářem u sv. Tomáše v Brně, kde se věnoval především službě starým a nemocným lidem. Pro farní časopis Tomášek pravidelně psal Slovo nemocným a patří mezi vyhledávané zpovědníky. Před stavbou duchovního centra v Brně na Lesné, se podílel na duchovní službě také zde. Od 1. 1. 2008 byl ustanoven spirituálem zasvěcených panen v Brněnské diecézi.
Jak délka celého řízení (svěcení probíhala v létě 1992), jejich forma i poněkud trapné zkoušení vytvořilo mezi řadou kněží a jejich nadřízenými bolestné příkopy. Nešlo přitom o to, že by někdo neuznával jejich zásluhy či osobní nasazení, ale o zpochybnění jejich opravdovosti a identity kněze. Za svou mimořádnou službu církvi byl 5. 4. 2000 byl jmenován kaplanem jeho svatosti. Od 1. 9. 1992 do 31. 12. 2012 byl kaplanem u svatého Tomáše v Brně, od 1. 1. 2013 zde plnil roli výpomocného duchovního. Oslav jeho 80. narozenin se zúčastnil také brněnský biskup i s generálním vikářem. Zemřel po nemoci dne 15. 9. 2017.
Osobní závěr
Popisovat pro mne život otce Josefa Šika není snadné, protože jsme se dlouho osobně znali. Proto si na tomto místě dovolím několik poznámek či vzpomínek čistě osobního charakteru. Předně šlo o člověka s mimořádnou skromností a nenáročností. Titul monsignore nikdy neužíval, fialové cingulum měl na sobě jen při „povinném“ focení. Byl přesvědčený, že má být knězem a tuto kněžskou službu reflektoval ve všech dimenzích svého života. Nikdy neodešel ze zpovědnice aniž by byly vyslechnuti všichni penitenti, protože by byl unavený, neměl čas nebo chuť.
Vzpomínám si, že při vystupování z autobusu už jako senior vypadl a zlomil si žebra. Přesto šel do kostela, zpovídal a sloužil mši. Bolest pro něj nebyla důvodem, aby neplnil povinnost, ke které byl povolán. Nikdy nevyžadoval žádné speciální zacházení, nevynucoval si úctu ani pozornost. Oslava 80. narozenin na biskupství byla společenskou nutností, ale on sám ji vnímal velice nelibě. Komunitě, která ho lákala do svých řad na „stříbrné lžičky“ a společenskou prestiž se rázně vyhnul. Měl problémy se zrakem a často jel jinou tramvají, než potřeboval, ale nechtěl se ptát a obtěžovat ostatní cestující. Podobných příběhů by bylo přitom možné najít více.
Tak jak byl stále starší, tak se snižoval počet mší, které mohl u svatého Tomáše sloužit. O to neúnavněji zpovídal. Z osobní zkušenosti mohu říci, že mezi kostelníky nebyl populární jeho návrat z lázní – znamenal, že se bude zpovídat několik dní i v časech, kdy jsme byli zvyklí být již doma. Zpovědníkem byl vynikajícím a vyhledávaným, jeho osobní příběh a charisma sloužili jako magnet. Myslím, že v samotném Brně není o mnoho více kněží, kteří by měli tak silnou a vyprofilovanou komunitu kajícníků. Velkou pozornost věnoval také návštěvám nemocným, jakkoli sám již nebyl příliš zdráv.
Byl člověkem, o kterém neznám nikoho, kdo by k němu měl negativní vztah, nebo mohl vůči němu říci něco špatného. Měl mimořádný smysl pro humor, který prokládal latinismy, kterým však dnes již rozuměl málo kdo. Myslím, že není velkou nadsázkou, když řeknu, že zemřel člověk se všeobecnou pověstí svatosti, alespoň pokud to můžeme lidskýma očima posuzovat.
