A bylo léto a není

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Poslechněte si článek namluvený autorem kdykoliv a kdekoliv. Stáhnout si ho můžete ve formátu MP3.

Jsem horlivec, zélót a fanatik. V původním latinském slova smyslu nadšený kněz půvabu všeho stvoření. Miluju léto a klaním se mu tak snažně, že byste mohli říct: To léto je vlastně jeho bůh. A měli byste pravdu. Všude, kam mě kroky zavedou, objevuji krajinu Ježíšova dětství a Nazaretů, Betlémů a Jeruzalémů obvykle napočítám víc, než na co mi stačí prsty obou rukou. Léto není lakomé jako někteří lidé. Pomáhá sytit fantazii a v kráse přírody, klonící se k člověku ve větvích ovocných stromů, nás spojuje s Bohem. Léto křísí naději, že bude líp, a dopřává – tam, kde je to jen trochu možné – člověku chodit v nahotě prvních lidí a nestydět se za to, kým je. Léto je darem, za který nepřestávám Pánu děkovat.

Léto už není. Minulo. Zbyly tu poslední výdechy srpnových mraků, vůně spadaných jablek, kukuřice a posekané trávy. Útěšný chlad kostelů a chrámů pomalu ale jistě vlézá pod kůži a je nepříjemný. Přioblečeni vstupujeme do lodě, vznášející se na vlnách ke chvále boží. Už teď ale odpočítáváme dny, kdy zase prvně zavoní osika, jetel a vrby. Máme-li komu vložit ruce do jeho kapes a hřát se láskou, porozuměním a soucitem duše blíženecké, přečkáme úžící se dny obarvené tmou daleko lépe, než kdybychom byli sami. Zahřáté ruce v kapsách milovaného upomínají na letní putování. Na cesty podél alejí a božích muk, ze strání k řekám, od břehů k jezům, od jezů nahoru na náves, kde bylo možno se najíst a nešetřit pod korunami bříz polibky, objetími a něhou.

Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger

Přichází podzim, čas melancholického nevím, asi, snad. Listopad všeho, co nás tíží a ohýbá. Vysvlečeni z obnošených šatů oblékáme se do pastelů. To my jsme světlem těchto večerů. Náš oheň, je-li nám dáno, řeřaví uhlíky božího milosrdenství. Bez něj nemůžeme vůbec nic. Je-li v domech a chalupách teplo, je v nich i láska, veselí, naděje. Zimavá rána a jejich úprky jsou snesitelné právě proto, že se máme kam vracet. Domov je místem bezpečí. O tom kdysi veděla i církev. Z otcovské péče jí vymizela spravedlnost. Mateřskou pozbyla skoro úplně. Ženy, stojíce kdysi pod křížem, stojí i dnes opodál, odháněny od tajemství, jako by byly cizí. Přivádějí sice na svět anděly a pečují o ně se stejnou láskou jako Marie o malého Ježíše, ale víc jim dovoleno není. Ne všude. Jsou na světě i lidé rozumní. Uhasínající léto si žádá velkou péči. Děti jdou do školy. Děti, které musí změnit svět.

Energie žhavého léta ze mne vyprchá někdy po Vánocích. Pak už se děje vůle boží a ze tmy tu a tam zazáří světlo Velikonoc. Pole jsou sklizena, lesy vydaly, co měly. Řeky průzrační a dávají člověku zahlédnout jeho podobu a obraz. Ptáci letí za sluncem, zajíci a srnky se poohlíží po místu k spánku. Jitra jsou pichlavá lepkavou tmou a mlha dovede svést na scestí. Krajina prosvítá daleko za humna a kříže, objevující se při krajích cest, vyprávějí staré příběhy, které se jednou přihodí i nám. Málo letos kvetla lípa a včely, okradené o nejlepší zrnka pylu, už nyní žebrají o vysvobození ze zimních kalvárií. Modlitby v kostelních lavicích jsou čím dál tím kratší. Pozorujíce obláčky páry vycházející z úst, soustředíme se sotva na okamžiky pozdvihování. Vpíjí se zima a vyhřátých kostelů je pomálu. Nebude líp. Lidé se co nevidět začnou jako v prapočátcích scházet po domech a lámat chléb. Otevírat kostely naprázdno se nevyplatí. Otevře je až další léto. Shrabe se opadaná omítka, zjistí se, co bylo ukradeno a chybí. Naváté listí z konce babího léta ti připomene koloběh věčného staň se. Ještě rok. Ještě další rok. Pak vstoupíš do letní krajiny Ježíšova dětství. Čas se zlomil vedví. Léto na tebe čeká v božích rukách. Vydržíš ještě?

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.