Lenka Karfíková. Dar setkání spřízněných duší

Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger

Lenka Karfíková (nar. 1963) učí filosofii na Evangelické teologické fakultě UK a na Filosofické fakultě UK v Praze, zároveň spolupracuje s Cyrilometodějskou teologickou fakultou UP v Olomouci. Jejím hlavním zájmem je křesťanské myšlení pozdní antiky a středověku. Habilitovala se r. 1999 na CMTF UP v Olomouci, kde také vedla katedru filosofie a patrologie. V roce 2005 byla jmenována univerzitní profesorkou a stala se vedoucí katedry filosofie na ETF UK v Praze. Je předsedkyní Patristické společnosti ČR a místopředsedkyní Association Internationale d’Études Patristiques, spolupracuje s nakladatelstvím Oikúmené a s mnoha univerzitními pracovišti u nás a ve světě.

Z jejích knih jmenujme např. Duše zrcadlo: studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi (Triáda 2016), Filosofie Augustinova mládí (Oikúmené 2016) či Řehoř z Nyssy: boží a lidská nekonečnost (Oikúmené 1999).

V následujícím rozhovoru jsme jí položili několik otázek, které by mohly oslovit jak křesťanskou obec věřících, tak ty, kteří s filosofií a teologií nepřicházejí do denního styku. 

Rozhovor navazuje na předchozí interview s nakladatelem a historikem Jiřím Padevětem, teologem Jakubem S. Trojanem a filosofem a teologem Ladislavem Hejdánkem.

Dovolte mi otázku na úvod. Co dělá Lenka Karfíková na konci léta a na začátku toho babího?

Chystám se na tři zářijové konference, připravuji kursy nadcházejícího semestru, čtu studentské práce, byla jsem na keltofilském výletě se svým bratrem...

Prázdninové volno se u publikujících filosofů a filosofek obvykle zúročí v nějaké nové studii či knize. Můžete prozradit, na co se český čtenář může v nadcházejícím čase těšit?

Toto léto jsem pracovala na knize věnované Origenovi a zároveň na překladu Augustina, O velikosti duše.

Proč vás zajímají zrovna tito autoři?

Do určité míry je to náhodný souběh. Augustinem jsem se zabývala již několik let, Origenes přistoupil nově v rámci projektu, kterého se teď účastním. Člověk si všechno nevolí, ani svá témata vlastně ne. Dokonce ani to, co Vás zajímá, si nevolíte... Jak už vidíte, u obou autorů mě teď zajímá téma svobody. Origenes byl jakýmsi jejím fanatikem: vycházel z toho, že racionální bytosti určují svou vlastní vůlí, čím se stanou, zda lidskými dušemi, anděli, hvězdami, démony (jakýsi Sartre avant la lettre). Augustin ve svém mládí také hájil lidskou svobodu proti manichejskému kosmickému dualismu, ale posléze si čím dál ostřeji uvědomoval její podmíněnost. To je samo o sobě přesvědčivé rozpoznání (všechno si asi opravdu nevolíte), jenže Augustin tuto myšlenku spojil se svou teologickou intuicí podmíněnosti svobody božskou milostí a dostal se postupně na podobné pozice, proti nimž polemizoval Origenes.

Augustinova představa svobody, která se sama zotročila a může být zachráněna jen milostí, zásadním způsobem ovlivnila západní křesťanství v celých jeho následujících dějinách. Martin Luther, jehož vystoupení si letos připomínáme, byl také jedním z nositelů Augustinova vlivu – jakkoli se Augustina dovolávali také jeho odpůrci. Vlastně obě strany právem, protože Augustinovo dílo je velice bohaté a ve svém vývoji až rozporuplné.

Augustinův spis „O velikosti duše“ se také týká svobody?

Přímo ne. Je to Augustinův raný filosofický dialog, v němž je velmi patrná inspirace novoplatonismem. Hlavní otázkou je, zda, příp. v jakém smyslu má duše velikost, tj. zda je rozprostraněná v těle. Na těchto raných Augustinových dílech oceňuji také jejich formu filosofického dialogu, navazující na Platona a Cicerona. Augustinovi partneři v rozhovoru jsou především jeho žáci, Licentius a Trigetius (O pořádku), ale také jeho přátelé Evodius (O velikosti duše, O svobodném rozhodování) či  Alypius (O pořádku), jeho matka Monika (kupř. O blaženém životě, což je rozhovor vedený v den Augustinových narozenin), jeho syn Adeodatus (O učiteli). Výjimečně jde dokonce o rozhovor s personifikovanou božskou Ratio, tak v díle nazvaném Soliloquia, „Hovory se sebou“.

Některé dialogy, kupř. O pořádku, nechávají čtenáře nahlédnout i do každodenního života Augustinových filosofických prázdnin, které trávil r. 386 v kruhu svých přátel na statku Cassiciacum u Milána. Toto filosofické a náboženské hledání v kruhu přátel mě vždy fascinovalo, také se mi zdá přesvědčivé pojetí filosofie nejen jako způsobu myšlení, ale také jako způsobu života.

V jedné z vašich knih najdeme fotografie Věry Koubové, které s vašimi texty pozoruhodně souzní. Má pro vás tohle vizuální do-vypovídání velký význam?

S fotografkou Věrou Koubovou jsem spolupracovala na knize Duše zrcadlo, která vloni vyšla v nakladatelství Triáda. Název je přejat z komentáře ke starozákonní Velepísni Řehoře z Nyssy, který si duši představoval jako zrcadlo, které odráží to, k čemu se obrátí. Když jsem psala tuto studii, Věra mi právě ukazovala své fotografie, na kterých bylo také zachyceno zrcadlení. Tak vznikl nápad doprovodit patristická témata současnými fotografiemi a vytvořit tím v knize jakýsi prostor vzájemného výkladu, doplnění, rozhovoru těchto dvou zcela různých pohledů. Moc mě potěšilo nejen několik obrázků zrcadlení (v kaluži, ve stínu, na vodní hladině), ale i další témata, třeba zrod čísel, narušená symetrie, krásné uspořádání, stupně reflexe...

Může umění suplovat někdy němou či bezradnou filosofii a teologii? Dotýkají se tu a tam umělci, jak říkal J. B. Souček, „lemu božího roucha“, anebo si dokonce ve svém tvoření, jak připomínal Karl Rahner nebo Romano Guardini, sahají do „kapes boží milosti“, aby pro sebe i pro nás vyzískali něco, co tu doposud v takové formě nikdy nebylo?

Přiznám se, že výtvarné umění nechápu tolik jako účel o sobě, ale spíše jako školu toho, jak se dívat. Díky obrazu nebo fotografii, které jste si prohlížel, vidíte jinak krajinu, na kterou se díváte, útvary mraků na nebi nebo listy stromů. Snad je toto skromné pochopení výtvarného umění jako cesty, nikoli cíle blízké uctívání ikon, kde také „úcta vzdávaná obrazu přechází na jeho archetyp“, jak se vyjádřil Basil Veliký, tj. neuctíváte vlastně obraz, ale zobrazeného světce nebo Krista.

Filosofie pro mě byla vždycky spojena s konkrétní osobou – autorem nebo pedagogem. Vzpomínám na doktora Karla Vránu a samozřejmě na Ladislava Hejdánka. Kdo nejvíc ovlivnil vás?

Mým prvním filosofickým učitelem byl Daniel Kroupa, který za starého režimu pořádal bytové semináře uvádějící do filosofie, četl se tam tehdy Husserl a posléze Heidegger. Jinak jsem tenkrát studovala na evangelické teologické fakultě, tam byla sice filosofie spíše slabá, ale zaujaly mě jiné obory: biblická věda díky prof. Janu Hellerovi, dějiny křesťanského myšlení díky prof. Amedeo Molnárovi. Na studiích v cizině mě nejvíce upoutal prof. Beierwaltes v Mnichově, který se zabýval novoplatonismem a jeho recepcí v křesťanství. Asi ze všech těchto vlivů se formoval můj vlastní zájem o patristické a středověké autory ovlivněné novoplatonismem a také o novoplatonismus samotný.

Když se dneska řekne Luther, spousta lidí si představí pravěk. Když Aristotelés, tak skoro dobu kamennou, a Mojžíš, to už je téměř pohádka. Když studujete starobylé texty, je pro vás důležité samotné slovo a jeho literární kontext, nebo i různé okolnosti? Životní podmínky autora, historie, osobní vztahy, korespondence, umění, tehdejší způsob života, politické uspořádání, víra?

Nejsem velkým znalcem obecných dějin, je to ještě jiná práce než interpretovat filosofické texty. Ale když jsem psala svou disertaci o kráse u Hugona ze Sv. Viktora, přečetla jsem několik knih o umění tehdejší doby (byla to doba rodícího se gotického stylu), a také o dvorské lásce, tomto podivuhodném květu křesťanské spirituality 12. století. Také jsem se pokoušela místo bývalého opatství Sv. Viktora najít, ale je to dnes již jen pařížská ulice. Na druhé straně si myslím, že dílo, nejen filosofické, ale také umělecké, je na svém autorovi do velké míry nezávislé, takže je nemusíte nutně interpretovat jeho životopisem. Četbě biografických podrobností o novodobých autorech se dokonce intuitivně vyhýbám, je z toho člověku jaksi trapně…

Fotografie Dvojí zrcadlo je přejata z knihy Duše zrcadlo.
Autor: Věra Koubová

Zabýváte se hlavně středověkou filosofií, teologií a patristikou a snažíte se je ve svých studiích a reflexích učinit atraktivní i pro ty čtenáře, kteří oba obory soustavně nestudují. Rád bych se zeptal, jací filosofičtí autoři 20. i 21. století jsou vám blízcí a mohou vůbec – ve vztahu k takovému Augustinovi či antické filosofii – naplnit vaše očekávání?

Z fenomenologického vychování, kterého se mi dostalo, mi zůstal zájem o kontinentální filosofickou tradici. Se studenty na evangelické fakultě, kde také učím, jsme v posledních letech četli Bergsona, Husserla, Heideggera, vloni Gadamera, letos se chystáme již poněkolikáté na Ricoeura jako filosofa hermeneutické orientace, který se snad pro studenta evangelické teologie dobře hodí (byl to také evangelík). Nejsem odborník na tyto autory, ale baví mě vždy znovu se s nimi konfrontovat. Hermeneutika navíc žije z interpretace starých textů, takže spojení s tradicí je přirozené. Pro pochopení těchto autorů se Vám moc hodí, když máte pojem o Augustinově pojetí času, paměti nebo řeči.

Občas se v katolickém prostředí setkávám s adorací díla Tomáše Akvinského a zároveň s pokusy aplikovat jeho myšlenky (často v překladech překladů) na současný život, i když v jiném ohledu, než jak se o to pokoušel např. Étienne Gilson nebo Jacques Maritain.

Tomáše Akvinského mám velmi ráda jako muže zdravého rozumu a obvykle moudrých, vyvážených výkladů. Hodně přitom dělá jeho aristotelská inspirace, kupř. v etice. Zajímá mě také jeho spor s tehdejší arabskou interpretací Aristotela. Také Étienna Gilsona si velice vážím jako vynikajícího znalce středověkého myšlení, nejen Tomáše, ale také kupř. Bonaventury, Anselma, Augustina... Myslím, že povinný tomismus minulých časů Tomáši Akvinskému hodně uškodil, nyní se však znovu stává, čím přirozeně je: totiž velkým autorem křesťanské tradice – vedle autorů jiných. Myslím, že síla katolického křesťanství je právě v té veliké šíři a velikém bohatství tradice, kde na jednu otázku není jen jediná odpověď.

Jako člověk, který se zabývá texty, máte jistě osobitý vztah k jazyku. Kde je pramen toho, kde jste našla ke slovu svoji cestu? Inspirovala vás ve vaší práci poesie? A slovy literárního historika Jaroslava Meda, jací bástevníci, jaké bástevnice?

Krom Augustinova dialogu O učiteli, který je věnován řeči a vnitřnímu učiteli, k němuž řeč pouze ukazuje, aniž by jej mohla nahradit, jsem se kdysi zabývala polemikou o povaze řeči mezi kappadockými otci a novoariánským biskupem Eunomiem. V ní jde mj. o to, zda vynálezcem řeči je Bůh, který „nazval světlo dnem a tmu nocí“, nebo člověk, Adam, který dal jména zvířatům a po pádu i své manželce, jak o tom vyprávějí první kapitoly knihy Genesis. Basil Veliký i jeho bratr Řehoř z Nyssy hájili velmi vášnivě druhou pozici, řeč jako lidskou konvenci, ale snad je i na představě Eunomiově něco pravdy.

Snad řeč není zcela nahodilá v tom smyslu, že se pokouší postihnout, jak věci jsou, cítí se jimi vázána. Otázka je pouze, zda až na úrovni věty a celé promluvy, nebo i na úrovni jména. Na úrovni jednotlivých slov by snad muselo jít o jejich etymologii (tuto pozici ironicky představuje Platonův dialog Kratylos) nebo snad o zvukovou podobu slov (kupř. když Pavel Eisner vysvětluje, že „džbán“ již svým zvukem navozuje představu hrdla rozšiřujícího se v dutý prostor). S tímto posledním motivem pracuje poesie, která souladem (nebo kontrastem) zvukového a sémantického efektu rozklene nový prostor významů.

„Velbloud je bloud jenž bloudí/

tam kde je nouze o jabloně.“  

„Les sanglots longs/

Des violons/

De l’automne/

Blessent mon coeur/

D’une langueur/

Monotone.“

Zde už nejde jenom o holý význam slov, ale také o jejich zvuk, který sám nese jakýsi smysl (v případě citovaného Verlaina jaksi napodobuje teskné podzimní housle). Podobný případ je také antické metrum, které význam slov podtrhuje (proto se pro určitý typ básně hodí jen určité metrum):

„Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo,/

sponte sua, sine lege fidem rectumque colebat.“

„O felix hominum genus,/

si vestros animos amor/

quo caelum regitur regat!“

Miloš Dvořák kdysi psal o „inflaci slova v našem věku“. Oproti časům před r. 1989 se vydává neuvěřitelné množství knih. Řada z nich je dostupná na jedno kliknutí na Amazonu, v JSTORu, v Googlu. Kde spisovatel odborné či krásné literatury bere naději a víru, že se má pokoušet o své vlastní psaní, i kdyby se čtenářem jeho knih, řečeno s Exupérym, měl stát jeden jediný čtenář?

Jsem moc ráda, že u nás dnes vychází tolik knih a že jsou snadno dostupné. Ještě si pamatuji, jak jsem se dala do pláče, když jsem poprvé v r. 1989 navštívila vídeňské knihkupectví a viděla tam najednou všechny knihy, o nichž jsem dříve mohla jen snít… Na druhé straně mnoho nakladatelství mělo za starého režimu velice dobrou úroveň a vydalo zázračně mnoho neuvěřitelných titulů, z jejichž bohatství dodnes žijeme. Odeon, Vyšehrad, některé řady Mladé Fronty nebo Svobody. Samozřejmě, že každý autor (také autor odborné literatury) píše především sám pro sebe. Najít čtenáře je spíše jakýsi bonus navíc, obrovský dar setkání spřízněných duší.

Vaše domovské Oikúmené se stalo ve vydávání filosofické literatury pojmem. Kromě pečlivé práce autorů, redaktorů a editorů jsem u něj vždycky cítil cosi jako boží požehnání nad dobrým dílem. Co pro vás Oikúmené znamená?

Oikúmené vznikla původně jako samizdatové nakladatelství z podnětu Ladislava Hejdánka, její spiritus movens byl po dlouhá léta Aleš Havlíček, bez jehož houževnatosti a odvahy by nakladatelství nemohlo vydat více než pět set svazků filosofické a teologické literatury, překladové i domácí. Po Alešově nenadálé smrti v létě 2015 se o nakladatelství stará ediční rada a vedoucí jednotlivých řad, sama mám na starosti patristické a středověké knihy. Věřím, že toto nakladatelství nejen prostřednictvím svých publikací udržuje živou tradici evropského myšlení, ale také sdružuje své autory, spolupracovníky a čtenáře ke společné práci a společnému přemýšlení. Každý, kdo někdy v Oikúmené vydával svou knihu, ví, že je to vlastně samoobsluha, která může pokračovat jen díky dobrovolnému nasazení mnoha lidí, kteří hledají více smysl svého úsilí než jinou odměnu za svou práci.

Kdyby se někdo setkal s vaším jménem poprvé, jakou svoji knihu byste mu doporučila? A k jaké knize jiných autorů byste ho pozvala?

Čtenáře, který se nespecializuje na patristické myšlení, bych nejspíše pozvala ke čtení knihy Řehoř z Nyssy: Boží a lidská nekonečnost (Oikúmené 1999) nebo Milost a vůle podle Augustina (Oikúmené 2006), které představují dva velmi odlišné autory Východu a Západu křesťanské tradice. Ze samotných patristických knih, které připravili pro patristickou řadu mí kolegové, vydala Oikúmené v nedávné době překlad Tertullianova pojednání O Kristově těle (pro filosofa je známější jeho pojednání O duši, které Oikúmené připravuje také), Tatianovu Promluvu k Řekům, dále Katechetickou řeč Řehoře z Nyssy (chystají se i další díla tohoto velmi sympatického autora, kupř. Život Mojžíšův), první dvě Origenovy knihy Proti Kelsovi, připravují se i ostatní knihy této obsáhlé polemiky, nyní je v tisku poslední kniha Stromat Klementa Alexandrijského, velkolepé koláže (doslovně „Koberců“) antických motivů a teologických reflexí. Křesťanského čtenáře by mohl zajímat také barokní spis Valeriana Magni O Světle mysli a jeho obraze, výbor z Lessinga Křesťanství rozumu a jiné eseje, Schellingova Klára nebo kniha Petra Macka věnovaná procesuální teologii Bůh ve filosofii Charlese Hartshorna, připravujeme také málo známé Spisy o první filosofii J. A. Komenského.

Díky podpoře Filosofického ústavu AV ČR, které se Oikúmené dostalo v tomto roce, pomýšlíme i na odvážnější projekty, kupř. se mimo obvyklou produkci Oikúmené nynější předseda ediční rady Ivan Chvatík zasloužil o české vydání knihy Žiji se svou minulostí (Vzpomínky z holokaustu), jde o celkem skoro tisíc stran vyprávění jednotlivých lidských osudů, která uspořádal jako editor Ivan Lefkovits.

Přednášíte na Filosofické fakultě UK a na ETF UK. Jak se do vaší teologické práce otiskl svět protestantské teologie a evangelických církví a jak se stane, že katolická teoložka najde svůj domov na půdě evangelické fakulty?

Evangelickou teologii jsem studovala v Praze v letech 1981–85 v době, kdy studovat filosofii nemělo smysl a katolická teologie byla omezena na seminář pro budoucí kněze v Litoměřicích. Původně jsem chtěla studovat matematiku, ale posléze jsem se – snad z jakési mladické nerozvážnosti nebo touhy po dobrodružství – rozhodla pro evangelickou teologii, ačkoli jsem nebyla doma v evangelické církvi, ba vůbec v křesťanské tradici.

V evangelické církvi se mi nepodařilo zakotvit, snad proto, že jsem se jakýmsi nedopatřením ocitla v charismatickém sboru, kde jsem jako individualista a introvert nemohla přežít. Katolické křesťanství se svou velikou pestrostí a šíří, se zájmem o filosofii a racionalitu, se svými starobylými kostely, kde se Vás nikdo na nic neptal, bylo pro mě tehdy skutečnou spásou. Byla jsem ale moc ráda, že jsem mohla evangelické bohosloví (jak se to tehdy nazývalo) vystudovat, pak jsem v Bavorsku studovala krom filosofie také teologii katolickou.

Evangelického křesťanství si velmi cením pro jeho biblické zakotvení a také mravní vážnost, chápu ho jako důležitou součást křesťanské tradice v její pestrosti. Pražská evangelická fakulta mě v r. 2004 po emeritování prof. Hejdánka pozvala, abych tam učila filosofii (Ladislav Hejdánek se podle vlastního vyjádření chtěl tímto návrhem pomstít svým kolegům). Ačkoli jsem tehdy učila na katolické fakultě v Olomouci a na filosofické fakultě v Praze, přijala jsem tuto nabídku ráda. Líbí se mi zde a učím zde ráda dodnes, mám zde mnoho přátel mezi kolegy a bývalými studenty. Zároveň nadále spolupracuji s oběma zmíněnými pracovišti.

Kardinál Carlo Maria Martini, Walter Kasper, Jan Pavel II., Benedikt XVI., Hans Küng, Eugen Drewermann nebo třebas papež František kladou závažné otázky nad podobou církve 21. století. Jakou byste ráda viděla církev vy a jakou církev potkáváte ve svém každodenním životě?

Snad bych připomněla mnohokrát citovaný výrok Karla Rahnera z r. 1966 o křesťanovi zítřka, který bude mystikem, nebo nebude existovat vůbec. Nechci se pouštět do obtížné úvahy, co je to „mystik“, ale chápu Rahnerova slova tak, že křesťanství (nebo jiné náboženství) může mít budoucnost jen tehdy, pokud bude mít vnitřní obsah, pokud bude inspirací a silou konkrétního života. Na církvi mi nepřipadá nejdůležitější instituce a její podoba (jakkoli ji nechci ani podceňovat), ale spíše duchovní rozměr souručenství lidí, který v církvi a její liturgii získává výraz. Ze studia katolické teologie si pamatuji, že církev je svátostí pro svět, sacramentum mundi, důležitý mi připadá její kosmický rozměr. Církev nemá cíl sama v sobě, ale je místem, kde se ohlašuje, uskutečňuje a slaví, že svět má Vykupitele.

Které náboženství nebo spirituální směr je pro vás vedle křesťanství zajímavé?

Vedle křesťanství mě přitahuje zejména antická filosofie jako určitá životní možnost, přesněji řečeno paleta možností: platonský život v logu, tj. rozhovor, pokoušející se klást a promýšlet vážné otázky, v Platonově Faidonu i tváří v tvář smrti; stoický ideál racionálního zvládnutí problémů; Plotinovo úsilí „pracovat na vlastní soše“ svého života i jeho myšlenka společenství duší, které jsou jedna duše, a to i s duší světa.  

Co je v očích Lenky Karfíkové skutečné štěstí?

Řecká eudaimonia doslovně znamená „mít dobrého daimona“, ale sama bych se asi klonila k filosofičtějšímu výkladu štěstí. V antice bylo velkou otázkou, zda ke „štěstí“, přesněji řečeno „blaženosti“ neboli dobrému, zdařilému životu, postačí ctnost, zcela bez ohledu na vnější okolnosti (jak si to představovali stoikové), nebo k tomu potřebujete také dobro těla, tj. zdraví, a dokonce i šťastné okolnosti zcela vnější, třeba určitou míru majetku (jak byl realističtěji přesvědčen Aristoteles). Ve svém rozhovoru O blaženém životě Augustin představuje blaženost jako vztah k Bohu. Sama bych si určitě myslela, že ke šťastnému životu patří ještě jiná přátelství, také ta, která Vás „mohou opustit proti Vaší vůli“, máme-li zůstat u Augustinových rozlišení.  

Českobudějovická teoložka Kateřina Brichcínová reflektuje dílo teologa Vladimíra Boublíka a v něm otázku vnitrobožských vztahů a hlavně boží lásku. Je pro vás láska také filosofickým tématem?

Ve svých studiích Augustina, konkrétně jeho obsáhlého pojednání O Trojici, jsem se také setkala s pojetím Božího Ducha jako personifikované Lásky mezi Otcem a Synem, která zároveň působí mezi lidmi. Velkým tématem je láska kupř. také pro Dionysia Areopagitu, je to vedle Krásy jedno z božských jmen, totiž vztah, který nás ke kráse pojí. V platonské tradici jako celku, již od Platonova Faidra, je láska vztah ke kráse, síla, která Vás nese k božství.

A otázka na konec. Co je podle vás krása, k čemu člověka vede a lze se naučit citlivosti pro krásné tóny života, Boha, přírody a umění?

O kráse jsem kdysi psala svou disertační práci, ale co krása je, asi nedovedu říci. Podle Platona je krása nejzářivější z idejí, která Vás nadchne uprostřed světa přístupného tělesným smyslům a obrátí ke světu idejí jako takovému. V křesťanské reinterpretaci je krása, zejména krása přírody, ale pro Augustina také krása artefaktu, stopou Boha, nebo – podle Dionysia Areopagity – voláním Boha, které Vás k Bohu mohou přivést. Rozhodně je krása jakési memento, které Vás zaskočí, které vyvolává touhu, ačkoli snad nevíte po čem, které Vás zahanbuje a zmate, ale zároveň dává naději. Jak to vyjádřil Charles Baudelaire:

Fugitive beauté

Dont le regard m’a fait soudainement renaître,

Ne te verrai-je plus que dans l’éternité ?

(Ó kráso prchavá,

jež pohledem svým náhle oživilas mne,

teprve věčnost mi tě znovu spatřit dá?)

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.