Seznamka
Kněz, teolog a religionista Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie
Autor: Halik.cz
Jsem rád, že ve svých poznámkách profesor Sousedík, kterého si už po řadu desetiletí jako člověka, odborníka i pedagoga velmi vážím, pochopil můj kritický příspěvek jako věcné pozvání k dialogu. Také já bych byl nerad, aby se dva jeho žáci, kteří podepsali dokument, osočující papeže Františka z hereze, stali kvůli tomu předmětem jakékoliv šikany a dehonestace – v takovém případě bych se jejich cti a práva vyjádřit kritiku papežových názorů rozhodně zastal.
Nevnímám černobíle spory uvnitř křesťanství (nejen katolické církve) jako spory dvou jednolitých táborů, i uvnitř nich jsou velké rozdíly. Předpokládám, že žáci prof. Sousedíka představují jinou tvář a styl konzervativního katolicismu, než je křídlo, navazující na fašizující katolicismus 30. let, s nímž mám své neblahé zkušenosti. (Těmto lidem, vystupujícím coby obhájci pravého křesťanství, nestačí říci, že z těch či oněch důvodů nesouhlasí s některými mými názory, nýbrž hrubým způsobem mne v tisku osobně urážejí, zpochybňují mou mravní integritu, kvalifikaci a dokonce i svěcení, jeden z těchto lidí dokonce poslal desítky urážlivých a pomlouvačných dopisů na všechny zahraniční instituce, s kterými jsem kdy spolupracoval, ve snaze mi osobně ublížit.) Mám na paměti, že existuje vedle „vulgárního katolicismu“ (lidí typu J. Fuchs, R. Malý, J. Stodola aj.) rovněž „inteligentní konzervativismus“, pro mne spojený se jménem velkého papeže-myslitele Benedikta XVI., kterého si vážím a jemuž jsem v mnohém blízký.
Snažím se rozumět argumentům i motivům konzervativní opozice vůči papeži Františkovi. I když v nich – zejména v onom trvání na nemilosrdném a nerozlišujícím postoji vůči lidem, jejichž manželství ztroskotalo – vidím skutečně pokračovatele legalistického postoje farizejů Ježíšovy doby, nechápu a neoznačuji tyto postoje za projev „mravních nedostatků či intelektuální zpozdilosti“ – ostatně i farizeové byli nepochybně ve své většině lidé mravní, chytří a vzdělaní a měli podobné subjektivně čestné motivy, zachovat věrnost neměnnému Zákonu. Avšak Ježíš představuje radikální opozici vůči těmto postojům – a pontifikát papeže Františka považuji za další z potřebných reformních návratů k této ježíšovské pozici (podobný františkánské spiritualitě jako alternativě papežského triumfalismu od Řehoře VII. do Inocence III.).
Jak „hermeneutiku kontinuity“, tak i „hermeneutiku transformace“ (kladoucí důraz na prorockou tradici v církvi, která je „ecclesia semper reformanda“) považuji za legitimní přístupy k tradici, které oba mají své oprávněné místo v církvi a jejich dialog je zárukou vitality a dynamiky teologického myšlení.
Jistou obtíž dialogu vidím ovšem v tom, že mezi oběma přístupy (a politické nálepky konzervativismu a progresismu jsou opravdu zavádějící) je opravdu zásadní rozdíl dvou odlišných myšlenkových stylů a filozofických kultur. Hlavní rozdíl vidím ve vztahu k principu dějinnosti.
Obávám se, že za pozicí prof. Sousedíka „že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti“ se skrývá velmi problematický model „Boha za kulisami světa“, který vstupuje jednorázově do dějin jako „deus ex machina“. Prof. Sousedík považuje novověkou filozofii osvícenské tradice za úvod „k pozdějšímu úplnému rozchodu s křesťanskou vírou“. Já vidím naopak scholastickou a zejména neoscholastickou „ontoteologii“, založenou na aristotelovské metafyzice, jako osudový odklon od biblického dějinného myšlení. Považuji ji – při vší úctě k velikánům scholastiky – za záměnu biblického chápání Boha, který se na rozdíl od antických mytologií i řecké metafyziky projevuje především v dějinách a v jejich prorocké interpretaci, za antický filozofický koncept nepohnutého Prvního hybatele. Novověk po tomto odklonu naopak znovu objevil biblického Boha, „dějícího se v dějinách“ a tím obnovil dynamiku křesťanského myšlení. Papež Benedikt opakovaně zdůrazňoval, že se nesmíme vracet před osvícenství a přehlížet hluboce křesťanský prvek v osvícenství. Právě osvícenství (ztráta svazujících společenských privilegií církve, nahrazení feudálů na biskupských stolcích vzdělanými a o vzdělání pečujícími biskupy) přispělo k hlubšímu proniknutí evangelia zejména do lidových vrstev. Sekularizace byla legitimním a požehnaným rozvinutím křesťanství (na rozdíl od její jednostranné intepretace ideologií „sekularismu“, která se svou primitivní bojovností dnes podobá křesťanskému fundamentalismu „Náboženské pravice“). Také já a myslitelé mi blízcí (vycházející z teologie a filozofie po „teologickém obratu“ ve francouzské a americké fenomenologii a „radikální hermeneutice“) kritizujeme v mnohém novověkou metafyziku osvícenské tradice, ovšem „z druhé strany“ než prof. Sousedík a novoscholastici.
Snaha zastavit či ignorovat dějinný vývoj filozofie a teologie (projev Ducha, který postupně podle Kristových slov uvádí do celé pravdy) se tragicky projevila ve štvanici tzv. antimodernistického boje, který znamenal intelektuální sebekastraci katolicismu v době důležitých změn kulturních paradigmat a přispěl tak k jeho „exkulturaci“ a marginalizaci.
Naštěstí – a jak my katolíci věříme – pod vlivem Ducha svatého se církev na 2. vatikánském koncilu (také díky velkým myslitelům, kteří přes šikany zůstali církvi věrní) rozhodla pro jiný vztah ke světu a dějinám a papež František toto požehnané překročení nového prahu církevních dějin moudře, odvážně a vskutku prorocky rozvíjí. Vážím si ho především jako muže hluboké modlitby a vášnivého zaujetí pro Krista a svobodu, kterou přináší evangelium – a zároveň za důvěru v odpovědnost a dospělost křesťanů. Jeho každodenní kázání v Domě sv. Marty – která po internetu sledují statisíce křesťanů – ukazují, jak hluboce každodenně žije s evangeliem a z evangelia.
Nemohu si pomoci, ale za podivným útokem konzervativní skupiny na papeže vidím naopak onen strach ze svobody, který charakterizuje pokračovatele legalismu Kristových odpůrců, skvěle charakterizovaný v Dostojevského „legendě o velkém inkvizitorovi“. V otázce, na niž se zaměřili, se pisatelé prokazatelně mýlí, jak přesvědčivě ukázal („konzervativní“) filozof a spolupracovník Jana Pavla II. Rocco Buttiglione: František neruší dosavadní praxi vůči lidem „v mimořádných situacích“. Už dosavadní dokumenty umožňovaly zpovědníkům s pastýřskou moudrostí v duchu Ježíšova milosrdenství rozlišovat mezi lidmi, kteří svévolně porušili manželský slib, a těmi, kteří se stali obětí, zůstali opuštěni a nalezli čestné východisko pro svůj další život v církvi a péči o děti v novém partnerství. Papež František pouze důrazem na respekt k svědomí, formovanému v dialogu ve svátosti smíření, povzbudil k nedělitelnosti křesťanské svobody a odpovědnosti.
Typickým projevem farizejského smýšlení je zlovolný výklad Ježíšových slov o nezrušitelnosti manželství – ve skutečnosti se obrací proti mužům, kteří lehkomyslně zneužívali praxi „zápudného lístku“, a v žádném případě nechce oběti této praxe uvrhnout do doživotního trestu vyloučení ze společenství Kristova hodu lásky, smíření a uzdravení. Eucharistie není odměnou pro morální premianty, nýbrž pokrmem na cestu těch, kteří podle svého svědomí a životních možností kráčejí s důvěrou a v duchu pokání ke Kristu-lékaři. To je záležitost pastýřské moudrosti, přihlížející k jedinečnosti každé duše, nikoliv věc legalistické aplikace paragrafů církevního práva.
Jedna z pasáží „synovského napomenutí“, týkající se ekumenické vstřícnosti papeže Františka, jako by pocházela z pera Bernarda Fellaye, představitele schismatického lefebvristického „Bratrstva Pia X.“, obdivovatele Putina, který se spolu se svou sektou stal rovněž signatářem dokumentu. Slova o Martinu Lutherovi ignorují či popírají desetiletí – několika papeži podporované – intenzivní spolupráce katolických a evangelických teologů na odstranění dávných nedorozumění např. v teologii ospravedlnění. Jistěže katolíci – stejně jako mnozí dnešní evangelíci – nesdílejí všechny teologické a politické názory Martina Luthera, přesto si ho mohou vážit jako velkého svědka evangelia a spolu s Janem Pavlem II. ocenit nesporný teologický, duchovní a morální přínos evangelických církví do společné pokladnice křesťanství. Sdílejí snad čeští signatáři i ty protiekumenické tóny dokumentu, pod nějž se podepsali?
Před několika lety jsem byl filozofem Charlesem Taylorem, sociologem José Casanovou a teologem Georgem MacLeanem přizván k velkému mezinárodnímu výzkumnému úkolu Víra v sekulárním věku, zakončenému konferencí na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Nyní se věnuji – také zde v USA – rozpracování těchto myšlenek a přípravě navazujících výzkumných úkolů, spojujících přední katolické myslitele několika kontinentů, teology, filozofy i společenské vědce. Podobně jako 2. vatikánský koncil byl připraven hlubokou teologickou obnovou několika desetiletí, potřebují i prorocké impulzy papeže Františka solidní intelektuální a spirituální prohloubení a široké zázemí křesťanů otevřené mysli i duše.
Proto jsem také inicioval spolu s prof. Zulehnerem iniciativu Pro-Pope-Francis, která má nejen ukázat širokou celosvětovou podporu Svatého otce (otevřený dopis podepsala během jediného týdne řada významných teologů, biskupů a osobností veřejného života z několika kontinentů a podpořilo jej dosud přes 23.000 věřících – a podpora stále roste), ale především probudit v řadách církve, zejména teologů, vědomí odpovědnosti za její budoucnost.
Papež František nepřímo odpověděl svým kritikům v promluvě 11. října 2017. Citoval nejprve sv. Vincence Lerinského: »Možná, že někdo řekne: v Kristově církvi tedy nebude nikdy žádný náboženský pokrok? Zajisté bude a obrovský. Kdo by ostatně byl tak neochotný a nevraživý vůči Bohu, aby se pokoušel tomu zabránit? « (Commonitorium, 23,1) a pokračoval: „Tradice je živá skutečnost a pouze jednostranné vidění může chápat „poklad víry“ jako něco statického. Boží Slovo nemůže být obkládáno naftalinem na ochranu proti parazitům jako nějaká stará přikrývka! Nikoli. Boží Slovo je dynamická a stále živá skutečnost, která prospívá a vzrůstá, protože směřuje k naplnění, které lidé nemohou zastavit. Tento zákon pokroku podle příhodné formulace svatého Vincence z Lérins: „annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate“(Commonitorium, 23,9) je specifická podmínka pravdy, která je ve svém bytí zjevena a předávána církví, a vůbec neznamená nějakou změnu nauky. Nelze zachovat nauku, aniž by se jí umožnilo prospívat, a nelze ji vázat na strnulý a neměnný výklad, aniž by se snižovalo působení Ducha svatého. »Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán k našim předkům« (Žid 1,1), »nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna« (Dei Verbum, 8). Tento hlas jsme povoláni si osvojit „zbožným nasloucháním“ (tamt. 1), abychom umožnili své církevní existenci prospívat se stejným nadšením jako v počátcích směrem k novým horizontům, ke kterým nás Pán chce dovést.“
Chtěl bych – nejen kolegu Sousedíka a jeho žáky – ujistit, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí o těchto věcech stále přemýšlím, studuji, konzultuji s odborníky v různých částech světa a také se za to usilovně modlím. Je-li v „konzervativním táboře“ stejná dobrá vůle pracovat pro dobro církve a věc Božího království, věřím, naše názorová různost může nakonec tuto cestu obohatit.
P.S.: Nechápu, co má kolega Sousedík na mysli, když píše o „islámu získávajícímu v Evropě, zvlášť mezi mladými lidmi, rostoucí obdiv i vliv.“ S ničím podobným jsem se nesetkal ani na svých cestách Evropou, ani na empirických sociologických výzkumech religiozity, které pravidelně sleduji. Pokud tím prof. Sousedík myslí sociálně vykořeněné jedince, kteří se přidávají k džihadistickým zabijákům, ti nemají s islámským náboženstvím nic společného, nevěří v Boha a neznají Korán, pouze se chtějí pomstít své společnosti. Co se týká českých konvertitů k islámu, jde většinou o dívky, provdané za cizince z muslimských zemí, výjimečně o studenty, kteří z úst našich politických a bohužel i církevních představitelů dnes slyší naprosté nehoráznosti o islámu – a když pak cestují do islámských zemí nebo začnou studovat islámskou kulturu, ten kontrast je přivádí k druhému extrému, nekritické sympatii vůči islámu. (Podobně mne a mnohé konvertity 60. let přivedla k církvi nejprve lživá komunistická proticírkevní propaganda.)
