Výsledek voleb znamená posílení autoritářů a legitimizování lhaní

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Kampaň před letošními volbami do Poslanecké sněmovny by se dala označit jako kampaň strachu. Se strachem jako jednou ze základních lidských vlastností pracovaly prakticky všechny politické strany. Některé využily obav lidí z masové islámské hrozby a přívalu uprchlíků, kteří se nemusí přizpůsobit hodnotám naší společnosti. Vítězné hnutí ANO si dalo jako hlavní heslo boj proti korupci, která podle předsedy strany Andreje Babiše prolezla v období od listopadu 1989 celou naši společnost. Korupce má být ten hlavní problém, který život Česka blokuje na cestě jeho rozvoje.

Babišovi oponenti zase hlásali nebezpečí, které podle nich strana vedená agentem Státní bezpečnosti a normalizačním komunistou představuje pro naši svobodu. Že je hlasatelem boje proti korupci člověk, který by lpři svých podnikatelských aktivitách součástí polistopadového systému, je podle nich špatný vtip.

Když necháme stranou oprávněnost těchto hrozeb, je základní rys volební kampaně celkem jasný. Stranou šlo soustředění se na skutečné problémy, jako je demografický vývoj společnosti, která směřuje k tomu, že budeme mít vysoké procento starších lidí důchodového věku, problémy inovací, které přinese robotizace a příchod dalších moderních technologií. Spor se také vede o směřování naší zahraniční politiky tváří v tvář imperialistickým ambicím současného putinovského Ruska a mírou, jak se máme zapojovat do otázky lidských práv. K tomu bychom mohli přidat další problémy, jako je doprava, zdravotnictví, školství, životní prostředí a mnohé další. V programech politických stran se tyto otázky sice vyskytují, ale zůstávají především tam a nepřekročí práh vnímavosti běžného člověka, ke kterému se dostane pouze to, co vidí na billboardech, co sdělují plakáty a letáky a je shrnuto v několikavteřinových vyjádřeních pro média.

Nejedná se o hrozby stejného druhu. Ony domnělé islámské hordy do Česka zatím nedorazily a asi se dá čekat, že ani nedorazí, protože příliv imigrantů do Evropy celkově zeslábl. Zesílil by nejspíš zřejmě jenom v případě nějaké nové mezinárodní krize v severní Africe a na Blízkém východě. Z tohoto hlediska strany, které hlásaly islámské nebezpečí (protože naprostá většina běženců jsou muslimové), operovaly s něčím, co se dá těžko opřít o nějaká empirická data.

Ten, kdo je schopen zabývat se reálnou situaci v Německu, kam zamířilo za poslední dva roky kolem jednoho milionu běženců, vidí, že k žádnému společenskému rozvratu nedošlo a Němci nevolí ve své většině extremistické strany. Ekonomika tam roste a statistická čísla o kriminalitě musíme umět číst, abychom věděli, co se za nimi doopravdy skrývá. Jenom jako část za celek můžeme zmínit, že 90 procent toho, co se označuje jednoduchým pojmem trestný čin, jsou delikty, kterých se dopouštějí jedni uprchlíci na druhých v uprchlických zařízeních, a jsou do značné míry plodem situace, ve které tito lidé žijí.

Stejně tak je třeba věnovat pozornost mezinárodnímu terorismu, ale čistě věcně vidíme, že pachateli teroristických činů v západní Evropě nebývají uprchlíci, ale především lidé z dalších generací imigrantů, kteří se nezapojili do života společnosti. Nezapojili se kvůli sociální izolaci v různých ghettech, ať už doslovných nebo v přeneseném slova smyslu. Tak začali naslouchat radikálním kazatelům, a kdyby neměli k dispozici islamistickou ideologii, našli by si zřejmě pro svou frustraci nějakou jinou. Tak tomu bylo u rodilých „bílých“ Evropanů v 70. a 80. letech, kteří sáhli po různých formách anarchismu a maoismu.

Lidé se však při volbách chovají ještě podle jiných měřítek, než je racionální úvaha podložená fakty. Volební boj tak spíše připomíná soupeření klanů či kmenů, kdy záleží na osobě vůdce kmene bez ohledu na to, jaké má osobní vlastnosti a nakolik je kompetentní. Podstatné je, že je „náš“, takže se mu všechno odpustí. Z hodnotového hlediska je nápadné, jak málo fungují argumenty, které se týkají osob lídrů, třeba někdejšího členství v komunistické straně nebo spolupráce se Státní bezpečností. To všechno je pro desítky procent voličů minulost a banalita.

Je důležité mít několik působivých hesel, která budou konejšit osobní frustrace a umožní dát průchod běžné lidské nedůvěře vůči vrchnosti, kterou je nyní možné svrhnout a potrestat a dát jedinci pocit příslušnosti k vítězi. S tím je možné se identifikovat, protože se nám nějakým způsobem podobá a zároveň se obdivujeme, jak nás svou genialitou převyšuje, takže „to zařídí“, a to jednoduše.

Při takovém rozložení sil nepřekvapuje, že i někteří lidé, kteří sami sebe deklarují jako křesťany, dávají najevo sympatie k takovým stranám, jako je populistický útvar Tomia Okamury, protože tíhnou k vládě silné ruky, nemají rádi Evropskou unii, která podle nich není křesťanská, protože nezakazuje potraty a eutanázii a nezmiňuje Ježíše v záhlaví svých dokumentů.

Není to v historii poprvé. Něco podobného se odehrávalo již ve 30. letech 20. století, kdy se třeba katolíci i protestanti domnívali, že mají shodné zájmy s Hitlerovými nacionálními socialisty. Ti jsou přece proti bolševikům a určitě se v jejich straně najde nějaké křídlo, s kterým bude možné se dohodnout na základě tak zvaných konzervativních hodnot. Jak to dopadlo, je zřejmé. Žádné takové konzervativní křídlo se u nacistů neobjevilo a na celém systému nebylo možné nic vylepšit, protože jeho cílem byla absolutní moc, o kterou se strana nechtěla s nikým dělit. Žádný mírný pokrok v mezích zákona se nekonal, protože už se nekonal ani zákon.

Po volbách jsme se tedy dočkali Sněmovny, kde je devět stran velmi rozdílných ohledně svého názorového zaměření a mezi nimi dominuje strana vedená oligarchou a bývalým komunistou a agentem Státní bezpečnosti. (Jedná se o obvinění Slovenského ústavu paměti národa. Soudy na Slovensku jeho vedení v registru svazků agentů StB označily za neoprávněné. Ústavní soud toto rozhodnutí ale krátce před volbami v polovině října zrušil a vrátil spor na začátek k soudnímu projednání. - pozn. red.) Ta strana je navíc jeho majetkem a bez něj by nebyla nic. Za pomoci nejasně získaného kapitálu je schopen kupovat si jak lidi, tak propagaci, takže postupně může pole své moci rozšiřovat.

Vstupujeme do nové fáze, přičemž nezáleží na tom, jestli to budeme nazývat druhou republikou nebo pátou republikou. V každém případě je to něco jiného, než byl polistopadový systém liberální demokracie, a bude nyní záležet na tak vrtkavý záležitostech, jako je faktor osobnosti v jednotlivých stranách a v občanské společnosti. Nemusí to být tak katastrofální, jak zaznívá z řad nynější opozice, ale v každém případě to rozhodně nebude dobré, protože podle toho, co vítězové říkají, tak by rádi uskutečnili spíše jakýsi kapitalistický systém čínského typu řízený autoritativně a prosycený byrokracií. A také s částečně trpěnou opozicí, která bude přežívat kdesi na okraji k potěšení vítězů. Je to trend, jaký můžeme vidět v Polsku a v Maďarsku a jaký už dávno panuje v Rusku. Nejde o nějaké temné fantazie. Už se objevují požadavky na zestátnění neposlušných médií, zrušení Senátu a zmenšení počtu poslanců ve Sněmovně. Mnoho lidí na to uslyší, protože nevědí, jaký je rozdíl mezi státním médiem a médiem veřejné služby a k čemu je Senát dobrý. Hlavně, že se vykopnou ti, které si část lidu představuje jako nenasytné parazity.

Současný stav, k němuž jsme dospěli po volbách, je zklamáním pro všechny, kteří chtěli kdysi společnost demokratickou a otevřenou.

Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.