Seznamka
Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons
Tradice proti reformě: boj o směr ve Vatikánu – vedený s otevřeným hledím a někdy tvrdými škrtidly – zanechává hluboké jizvy. Jak dlouho ještě vydrží papež František držet kurs?
Uklidňující zpráva po letní sezóně: František I. stále v úřadě! A katolická církev ještě rozhodně nezanikla! Papež nepřivedl církev k zániku, jak prorokují jeho kritici v církvi – máme říci nepřátelé? – ani kurie proti němu nezinscenovala převrat, jak se zapřísahala. Avšak krize trvá – někteří kardinálové větří herezi a otevřeně hovoří o nebezpečí schismatu.
Zní to dramaticky – a dramatické to je. Papež volá po inkluzivní církvi a synodálním konsensu. Ale současně tříbí duchy v Římě a v církevních kruzích mimo Věčné Město v takové míře, že je jasné: zpochybněn je nejen úspěch jeho pontifikátu, ve hře je i budoucí podoba církve. Jeho kurs je zpochybňován a nálada vyhrocená. Frontová linie probíhá přirozeně mezi tradicionalisty a reformně laděnými. Polarizace nabrala takovou rychlost, že obránci křičí: „Vatikán hoří!“
V ohnisku požáru stojí papež. Jedněmi pokládaný za žháře přikládajícího k nauce zápalnou šňůru. Druhými jako někdo, kdo se ohni nepřátelské palby pokouší církev zbavit staré zátěže a ztrouchnivělých staveb a svěžím dechem rozdmýchat oheň Ducha svatého.
Apokalyptická bitva
To, že kardinálové papeže otevřeně kritizují a ztrapňují, když mu vyčítají údajné teologické slabiny či odklon od pokladu víry učitelského úřadu, by bylo za jeho předchůdců nepředstavitelné. Jako první to byl bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Gerhard Ludwig Müller, který se nechal slyšet, že papež prý není teologicky pevný v sedle. V jednom interview pro francouzský časopis La Croix řekl, že jeho úkolem jako vedoucího kongregace je „teologicky usměrnit pontifikát papeže Františka“. Což bylo pochopeno tak, jako by papež potřeboval doučování.
Potom, začátkem srpna, to byl kardinál Raymond Leo Burke, který tvrdě napadl papeže pro jeho politiku ohledně manželství. Podle něj je teď nutné „jasně stanovit, co církev učí“. To už je zjevná veřejná urážka. Je to, jako by asistent trenéra národní fotbalové reprezentace měl zato, že musí Joachima Löwa veřejně poučit, jak sestavit mužstvo.
Američan Burke sám sebe chápe jako apokalyptického bojovníka v oné „rozhodné bitvě“, kterou právě před sto lety přesně prorokovala jedna z vizionářek ve Fatimi a která údajně zuří mezi Božím královstvím a Satanem. Tento boj se vede především o správné chápání manželství a rodiny, o otázku připuštění rozvedených a znovusezdaných ke svátostem. V pozadí však jde o víc: o směřování a charakter katolické církve. V jednom interview pro americký týdeník „The Wanderer“ Burke řekl, že „všudypřítomná genderová teorie a takzvané manželství jednoho pohlaví je ,znamením´, že společnost se nachází ,vpravdě v apokalyptické situaci´“. Udělá prý všechno pro to, aby „pravdu o manželství a rodině obhájil“.
Papežská exhortace „Amoris laetitia“, v níž papež shrnul výsledky dvou synod, prý této pravdě protiřečí. Burkemu se zdá, že svátost manželství je v ohrožení. Rozvedení a znovusezdaní katolíci prý v žádném případě nesmějí přistupovat ke svátosti eucharistie, a to ani v pastoračně odůvodněných výjimečných případech, jak to papež po důkladném zkoumání zjevně má v úmyslu dovolit.
Už v září 2016 Raymond Leo Burke, německý kuriální kardinál a církevní historik Walter Brandmüller, nedávno zesnulý kolínský kardinál Joachim Meisner a taktéž zesnulý kardinál Carlo Caffarra přiložili svůj podpis pod seznam pěti kritických otázek („dubia“) k papežské exhortaci. Papež však „pochybující“ kardinály vytrestal tím, že otázkám „dubia“ nevěnoval pozornost. Nepřímo tak dal zřetelně najevo, co o jejich postupu soudí. Ve vánočním projevu před kurií v prosinci 2016 mluvil o „zlomyslných formách odporu“, který se proti němu zvedá pod pláštíkem boje o tradici.
Ubohá fraška
Ale kardinálové nepovolili. Burke – jako jediný z oněch čtyř stále v úřadě – se stal vůdcem nespokojenců, skupiny zdánlivě zřetelně početnější než ti čtyři, kteří našli odvahu jako první. Vyhrožuje nástrojem „formálního napomenutí“, který považoval za nutný už počátkem ledna po svátku Tří Králů, a nyní vyhrožuje podruhé – šestnáct měsíců po vydání apoštolské exhortace – a chce dotlačit papeže na svoje pozice. Nakonec se papež se rozhodl, že na těch pět kritických otázek nebude vůbec odpovídat. K „napomenutí papeže“ už po staletí nedošlo a není ani církevněprávně upraven. Jedno je jisté: zkouší hrát hru, že jménem „církevní nauky“ vedou útok proti úřadujícímu papeži s cílem, aby papež podřídil svoji vlastní nauku učitelskému úřadu církve údajně „v poslušnosti vůči Kristu“.
Mají kritikové papeže pravdu? Mají jen oni pravou víru? Nebo je jejich myšlení dogmaticky rigidní ale jsou připravení riskovat všechno? Otevřené poučování papeže zaplatil kardinál Gerhard Ludwig Müller podle názoru mnoha novinářů a profesorů teologie ztrátou svého úřadu. Burke sám se sesazení dočkal už předtím: František tohoto kardinála, který kdysi jako arcibiskup St. Louis vyzýval k tomu, aby katolickému prezidentskému kandidátu Johnu Kerrymu byl odepřen přístup k sv. přijímání za to, že byl pro svobodný potratový zákon, roku 2014 uvolnil z úřadu prefekta Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury a přeložil ho na bezvýznamný post patrona Suverénního řádu Maltézských rytířů.
Brandmüller – spolusignatář „dubií“ se odvolával na Tridentský koncil. Ten v 16. století jasně zakázal druhý sňatek a sv. přijímání pro znovusezdané. Ten, kdo dovoluje katolíkům žijícím ve druhém manželství sv. přijímání, je „heretik a vede církev k schizmatu“. Tedy je papež heretikem? Burke, Brandmüller a další se výslovně odvolávají na apoštola národů Pavla, protože ten už v prvotní církvi musel „bratrsky napomenout“ Petra, knížete apoštolů a „zakladatele papežství“. Se svým vlastním pojetím nejvěrnějších z věrných římskému papežství se stylizují do role Pavla, který hlásal svobodu v Kristu, proti Petrovi, „Kristově zástupci“ na zemi. Vpravdě bizarní a komické rozdělení rolí.
Americký kardinál Raymond Leo Burke
Autor: Flickr.com / Phil Roussin
Ale i papež má svoje rozhodné zastánce. Argentinský arcibiskup Victor Manuel Fernández napsal podle vatikánského deníku „L´Osservatore Romano“ v příspěvku pro časopis „Medellin“: Jde o to, abychom přijali novou logiku osvobozenou od strnulých schémat. Posouzení jednotlivých případů, jak je zvažuje papež, zohledňující svědomí dotčené osoby, může mít praktické důsledky v přístupu ke svátostem. Nepředstavuje však „porušení, nýbrž harmonický vývoj a kreativní kontinuitu k nauce předchozích papežů“.
Fundamentalismus nejčistší formy
I „dole“, v Božím lidu, nachází papežův kurs pozitivní odezvu, jak ukazuje jeden příspěvek na Facebooku: „Papež v celé encyklice vysvětluje, že mezi lidmi není jen černá a bílá. Pak si přijdou čtyři starci a požadují na papeži, aby jasně prohlásil, zda je život černý nebo bílý. Prý mu to ohromně usnadnili, stačí jen zakřížkovat. A protože to neudělal, zveřejňují své rétorické otázky, které jsou ve skutečnosti veřejným peskováním papeže. Brandmüller navíc naznačuje požadavek na papežovo vyznání víry, což připouští jediný závěr, totiž že o Františkově víře má pochybnosti. Mezi Františkem a Brandmüllerem je zjevný rozdíl; pro papeže je člověk katolíkem i tehdy, není-li schopen zachovávat ideální dokonalou linii – ostatně ve skutečnosti vždycky iluzorní. Pro Brandmüllera je zjevně možné být katolíkem jen jediným možným způsobem, tím jeho, a kdo není katolíkem tím jeho způsobem, není katolíkem jinak - není katolíkem vůbec, ba není ani věřící. To je fundamentalismus v nejčistší formě.
Honduraský kardinál Oscar Rodriguez Maradiaga, koordinátor užší kardinálské rady, mluví o „síti pravicových katolíků“, „lidí, kteří hledají moc, nikoliv pravdu“. Aniž by Burkeho jmenoval, píše Maradiaga v jedné knize, že kardinál, který zpochybňuje učitelský úřad v případě Amoris laetitia, je „muž zklamaný ze ztráty moci“, pokládající se za „nejvyšší autoritu v USA“. A mířeno na Brandmüllera: Kdo tvrdí, že v uvedených slovech papeže Františka nachází kacířské výpovědi, je úplně mimo. „Takoví lidé myslí jen jako lidé, nikoliv tak, jak si to přeje Pán.“
Jak si to ale přeje Pán? Jde-li o to, jak správně rozumět Písmu nebo jak správně věřit, vyplatí se v případě schismatika a/nebo reformátora vždycky zalistovat v Martinu Lutherovi. Bývalý augustinián rozlišoval mezi zákonem a evangeliem. Zákon člověka omezuje, brání mu v rozvoji sloužícím životu. Evangelium ho osvobozuje k neporušenému, naplněnému životu. Proti zkostnatělým pozicím stojí to, co je v pohybu, proti lpění na tradicích to, co je reformní, proti prosazování abstraktní nauky stojí existenciální zkušenost a vykročení ke konkrétní skutečnosti, proti mrtvému recyklování stojí překvapení Ducha svatého. Proč slyšíme, posloucháme-li dnes tradicionalisty, tolik zákona, a tak málo evangelia? Proč tolik litery, a tak málo ducha? František I. upozorňuje na rozhodující bod, když varuje: „Hlásá-li církev sama sebe, a ne Ježíše, ztrácí svůj kompas.“
Jezuita Hans Waldenfels vydal nedávno zajímavou knihu: „Kdy, když ne teď? – Františkova burcující výzva církvi“.V ní tento teolog a religionista upozorňuje na posun církevního vědomí. Tradicionalistům se tento posun musí jevit jako jed. František chce obnovenou církev. Dodává obrazu putujícího Božího lidu na poušti, jak je vylíčen v „Lumen Gentium“ - dogmatické konstituci II. Vatikánského koncilu o církvi - novou váhu, když „celý Boží lid, všechny pokřtěné činí subjektem evangelizace“ – místo co by je chápal jako „objekt pastorační péče“.
Obratu v chápání věřících v církvi od objektu k subjektu odpovídá ve Waldenfelsově interpretaci Františka změna k přístupu k nim. Už se nevyžaduje dogmatická pedanterie a poučování, nýbrž situační etika. Ke komplexní situaci současného člověka je třeba přistupovat diferencovaně – ve smyslu ignaciánského rozlišování duchů. František nechce přistupovat ke krizi v církvi v duchu setrvačnosti. Chápe církev nikoliv jako její struktury, „nýbrž vždy církev v plnosti jejích členů, zdola, z lidu“. S tím koresponduje to, že papež už nenahrazuje biskupy v posuzování všech okruhů problémů, které se v jejich oblastech vyskytují. „Je to vyhlášení decentralizace,“ píše Waldenfels.
Na tahu jsou biskupové
„Decentralizace“ – další heslo v kulturním boji uvnitř Vatikánu. I vztah římské kurie k národním biskupským konferencím, vztah mezi centrem a periferií se musí řešit. Má být centralismus prolomen, nebo upevněn? Oslabí posílení místních církví Vatikán? Je „základem církve“ římská kurie, nebo je to víra, která může být v Horní Dolní stejně silná jako v Římě? Františkova představa církve zdola stojí v protikladu ke kurii, která ze zvyku předává instrukce shora dolů. K tomu se přidává přesun moci: v kurii roste vliv latinskoamerické církve ve srovnání s evropskou a severoamerickou.
The Great Day of His Wrath
Autor: Wikipedia.org / John Martin
Papež na dotazy čtyř kardinálů neodpovídá. Pro něj je to jasné: on už se vyslovil. Pokusil se přesunout otázku připuštění znovusezdaných ke svatému přijímání z dogmatické roviny na rovinu pastorální, aniž by přitom otřásl základem víry. A odpovědnost za to přenesl na národní biskupské konference. Musí žít s tím, že odpůrci reformy vždycky mohou argumentovat tradicí proti jakékoliv změně, dokud je v systému zakotveno, že papežský kurs stále musí být v souladu se všemi předchůdci a se vším, co se dosud usneslo. Merkelovský obrat v energetické politice: ve Vatikánu nemyslitelný. Změna paradigmat, kterou nese doba. To církevní struktury nepředpokládaly. Očividně zapomněly, že tradice neznamená strnulost, nýbrž předávání; předávání k něčemu novému. Téměř úzkostně zapřísahaná „hermeneutika kontinuity“ brání, aby papež a teologie mohli zasadit skutečně nové akcenty do nové doby a nového kontextu.
O SPD (Sociálnědemokratické straně Německa) se říká, že ústředí, Willy-Brandt-Haus, zatím udolal každého horkého kandidáta na post spolkového kancléře: Steinmeiera, Steinbrücka a teď Schulze. O Vatikánu by se brzy dalo říkat totéž: kurie zatím udolala každého papeže, který byl o krok vpřed. Tak kdysi Pavla VI; Benedikt XVI. to vysílením vzdal. A František I.? Kurie, pomocný aparát papeže, tak to analyzuje dokonce deník „L´Osservatore Romano“, prý je vůči němu „uzavřený až nepřátelský“.
Verbální faux pas
Způsob chování a tón vysokých duchovních uvnitř i vně vatikánského města je mezitím tak syrový, až bychom se mohli domnívat, že se zde orientují na komunikační kulturu nového amerického prezidenta. Tak George Weigel, představitel konzervativních katolíků v USA, označuje jeden článek papežových důvěrníků Antonia Spadara a Marcela Figueroy jako „kontejner intelektuálního odpadu“. Oba dva nejsou jen tak ledajakými autory – Spadaro je šéfredaktorem uznávaného jezuitského časopisu „Civiltá cattolica“, Figueroa je argentinským presbyteriánským pastorem a vydavatelem regionálního vydání „L´Osservatore“.
V „Civiltá cattolica“ použili ostrou formulaci, že „katoličtí integralisté“ – tedy agitátoři, kteří vytáhli do boje proti vědě a filozofii – a evangeličtí fundamentalisté sdílejí tentýž politický manicheismus, který rozděluje svět na černý a bílý. Nejsou prý ve svém vidění světa o mnoho lepší než džihádisté. Zapálenému vrchnímu stratégovi Donalda Trumpa a příteli kardinála Burkeho Stephenu Bannonovi vytýkají Spadaro a Figueroa „apokalyptickou geopolitiku“, jejímž poznávacím znamením je xenofobie a islamofobie a blokáda opatření vůči změnám klimatu. V reakci na to označil filadelfský arcibiskup Charles Chaput oba Františkovy důvěrníky jako „užitečné idioty“.
Hromadění slovních výpadů je indicií pro to, že nelibost roste a respekt vůči autoritě papeže klesá. Zvlášť když ten dosavadní kulturu přísnosti, centralismu a disciplíny sám zpochybňuje. Pro Františka je rozhodujícím úkolem přinášet podněty, doslova otřesy (skandalon) pro obnovu církve. A právě na pohoršení, na toto skandalon, na tento základní princip křesťanské víry tradicionalisté znovu a znovu narážejí.
Mnozí tvrdí, že právě vánoční promluva r. 2014 byla okamžikem, kdy pohár přetekl. František zhodnotil stav kurie a přesně diagnostikoval jejích 15 nemocí. To nepůsobilo právě motivačně. Kdo z kardinálů si nechá líbit výtku „duchovního alzheimera a materialismu“?
Strach a obranné reflexy
Od té doby je možno pozorovat mezi „šéfem“ a mnoha spolupracovníky odcizení. Výroky z Františkova úzkého okolí občas nejspíš rovněž přispívají k tomu, že se šíří strach a vyvolávají obranné reflexy. „Není vyloučeno, že vejdu do dějin jako ten, kdo katolickou církev rozdělil,“ citoval Der Spiegel nejmenované zdroje. U takových vět musejí strážci čisté nauky přirozeně zbystřit. Papež osobně jako nový Luther, pět set let poté, co byly Lutherovy teze přibity na dveře kostela Všech svatých?
Nešťastné a zněklidnující jsou přitom vyjádření, že on sám počítá s krátkým pontifikátem čtyř až pěti let. Čtyři a půl roku už uplynulo. Předpověď vlastního konce může protivníka povzbudit, aby zaujal bojové postavení. Nakolik František čelí krutému protivětru, ukázal Marco Politi pouhý rok po začátku jeho pontifikátu ve své knize „František mezi vlky – papež a jeho nepřátelé“. „Františkova tendence zjednodušit ceremoniál znepokojuje horlivé strážce protokolu, kteří lkají nad znevážením... symboliky posvátných ritů, zvyků, předmětů a chrámů“, cituje Sandra Magistera, dalšího vatikanologa.
Ale „opovážlivý experiment“, jak ho nesouhlasně nazývá přísně tradicionalisticky-katolický spisovatel a Františkův kritik Martin Mosebach, pokračuje. Možná by mohl být papež František v některých četných poznámkách opatrnější. Snad mohl svým kritikům vzít vodu ze mlýna, kdyby byl jasně odpověděl, že dochází ke změně paradigmat – a vždycky docházelo, jak už na to upozornil Hans Küng. Skutečným Pavlem v tomto příběhu je současný Petr v Římě. Nejen k dobru církve, nýbrž především ke spáse duší – přesně tak, jak to vyžaduje církevní právo: „Salus animarum suprema lex“, spása duší je vždy „nejvyšším zákonem“.
