Seznamka
Ilustrační foto - Anglikánský kostel na prodej (Knigtwicks, hrabství Worcestershire)
Autor: geograph.org.uk / Peter Whatley / Creative Commons
Počet lidí, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, už ve Velké Británii dosáhl podle průzkumu nadpoloviční většinu, je to 53 procent lidí. Za anglikány se považuje jen 15 procent lidí. Ta čísla se netýkají jen osudu náboženských institucí, ale znamená to změnu i pro celou společnost. Můžeme dodat, že to se netýká jen Británie, ale všech silně sekularizovaných společností.
V listu The Times o tomto problému píše Favid Finkelstein. Začíná svůj článek příznačnou historkou.
V roce 1968 byla Margaret Thatcherová ještě jen poslankyní, byla požádána o přednášku na konferenci v Blackpoolu, kde vysvětlila svou politickou filozofii. Tehdy také poprvé přednesla argument, který pak často opakovala. Nikdo by si podle ní dnes nevzpomněl na milosrdného Samaritána, kdyby nebyl bohatý.
Jak autor říká, těžko si dnes představit jakéhokoli ambiciózního premiéra, který by použil stejný jazyk. Ne proto, že se to zdá být poněkud hrubé, ale jednoduše proto, že žádný současný politik si nemůže být jist, že jeho posluchači pochopí souvislost s podobenstvím z desáté kapitoly Lukášova evangelia.
Národní centrum pro sociální výzkum zveřejnilo čísla, která ukazují, že podíl lidí v Británii, kteří se označují jako „bez náboženství“, dosáhl nejvyšší úrovně: 53 procent. A jen 15 procent lidí se považuje za anglikány.
Před třiceti lety se v jedné politické satiře odehrála scéna: Na dveře zaklepe člověk, který přichází od Svědků Jehovových a ptá se: "Věříte v Boha?" Odpověď byla: "Ne. Já jsem anglikán.“ Dnes už tato odpověď nikoho moc nepobouří. Jenže to, co se mezitím stalo, má velké následky.
Když se zabýváme životem a kariérou jakéhokoli ministerského předsedy, patří k tomu i sledování toho, jaký měl vztah k církvi, a ten byl často dost intenzivní. Jsou i zvláštní výjimky (Clement Attlee nebo David Cameron), ale i ty je snadnější pochopit, když známe jejich náboženské pozadí. „Klíčovým momentem v Attleeho životě bylo jeho odmítnutí nábožensky inspirovaného pacifismu jeho bratra,“ připomíná Finkelstein.
Křesťanství inspirovalo velké skutky sociální reformy, například kampaň proti otroctví. Dva z posledních čtyř předsedů vlád byli dětmi duchovních. (Angela Merkelová v Německu ostatně taky, chce se dodat, a bývalý spolkový prezident Gauck byl sám duchovní. Prezident Jimmy Carter byl kazatelem, můžeme k textu článku dodat.)
V 18. století byli politici zaujatí zápasem o roli monarchie, ale v 19. století se práva církve postupně stala ústředním politickým bojištěm. Hrabě z Derby, třikrát předseda vlády a jeden ze zakladatelů moderní konzervativní strany, byl inspirován svým evangelickým křesťanstvím a podporoval církev, když šlo o nějakou konkrétní sociální otázku.
Tak tomu bylo dlouho, dnes ale musíme konstatovat, že Británie je velmi odlišná od té země, kterou Britové vždy znali. Už není náboženská.
Jak Finkelstein poznamenává, v některých ohledech je to osvobození. To znamená, že už nikdo si nemusí nechat omezovat své společenské chování a trpět svévolnou diskriminací s odůvodněním, že by to neviditelné božstvo neschvalovalo. Sledovat úlohu náboženství v irské politice je „odpuzující zážitek“. „A nemusíte být studentem historie, abyste zjistili, že nároky na náboženskou nadřazenost byly používány k tomu, aby se mnoha skupinám, jako jsou Židé a katolíci, upírala základní občanská práva.“
Při prosazování liberálních témat, jako byla práva homosexuálů, práva na potrat a asistované umírání, tomu často bylo tak, že církev a jiné náboženské skupiny byly hlavním zdrojem opozice. Dnes je možné říci, že zatímco víra musí být respektována, už není hlavním proudem a nemůže očekávat, že všechno bude jako kdysi.
Jenže to není všechno. Ústup náboženství není jen osvobozením, je to i problém.
Důvodem, proč Margaret Thatcherová používala podobenství o Samaritánovi, bylo, že křesťanství bylo jazykem, kterým mohla mluvit o společenské odpovědnosti. Tvrdila, že demokracie a trhy nám umožní prosperovat jen tehdy, když pochopíme, že máme zodpovědnost za něco většího, než jsme my. Nebyla jedinou osobností a konzervativci jedinými lidmi, kteří bojovali za naše povinnosti vůči bližnímu. Náboženství hrálo velkou roli také v socialismu, a tak se dávalo najevo, že socialismus není nikdy jen ekonomická doktrína.
Náboženské myšlenky hrají také velkou roli při udržování a posílení sociálních institucí zjevné hodnoty: manželství, dobrovolnictví nebo charita. Je přinejmenším možné, že úpadek náboženství vytvoří prázdno, která bude naplněno spíše něčím horším než něčím lepším. Jiný pocit sounáležitosti by mohl poskytnout třeba extrémní nacionalismus. Ukázalo se, že fašismus se projevoval jako alternativní náboženství a komunismus měl také jisté náboženské rysy.
Abychom to řekli prozaičtěji, úpadek náboženství ohrožuje přežití důležitých sociálních institucí, které poskytují zázemí pro zranitelné a nemocné a pomáhají vytvářet smysl pro komunitu. Autor uzavírá, že to neznamená, že bez náboženství by byla charita nemožná a nemožný pocit sounáležitosti, ale jen to, že žijeme v době velkých změn a měli bychom vyhodnotit, kde se nacházíme. To je velká výzva. „Británie byla křesťanská země. A teď není. To není něco, co můžeme prostě přehlédnout.“
Tolik Daniel Finkelstein. Je sice řeč o Velké Británii, která má v mnohém dost odlišné dějiny od těch našich, ale proces odcírkevnění a odnáboženštění je tu podobný. Mnohé tu jen nastalo mnohem dříve. Konec „státní církve“ přišel nejpozději s koncem Rakouska-Uherska. Bez ohledu na to ale bylo možné sledovat, jak některé církevní instituce (třeba školské řády a špitální řády) ztrácely půdu pod nohama, když jejich úkoly přejímal stát a sekulární soukromníci. To neznamená, že by tyto instituce zanikly ani že by to snad někdo jiný dělal lépe, ale přišly o svou výlučnost. (Jen s opatrností bychom řekli, že i o svou nenahraditelnost, protože charakter činnosti tam může mít jinou kvalitu, kterou někdo jiný třeba nezajistí, ale to bychom se dostali mimo téma.)
Ještě patrnější je ale ztráta společného jazyka. Každá komunita má nějaký společný jazyk. Jako se určitou řečí vyznačují a používají ji třeba čtenáři komiksů o Rychlých šípech a stačí na to jedna věta, mohla se takto vyjadřovat i společnost, která měla nějaké společné náboženské povědomí. Tento nástroj dorozumění už nemáme, takže ho třeba nemůžeme úspěšně použít, když je řeč o uprchlickém problému nebo spravedlivé mzdě. Že společnost není nikdy úplně sekularizovaná, jak ukazuje oblíbenost různých věštců, kartářek a ufologie, ještě neznamená, že společný jazyk nezmizel. Zatím není úplně jasné, co by ho v původní funkci nahradilo. Že by třeba velké církve napadlo vrátit se k misiím v ulicích, o tom nemůže být ani řeči. Neznamená to samozřejmě dát harmonium na kolečka a na náměstí hulákat do mikrofonu: „Ježíš tě miluje! Děsně tě miluje! A Ježíš je tak strašně normální, úplně děsně a strašně normální!“
Vykládejte si to někomu, kdo zná Ježíše leda z brožurky: Ježíš nezemřel a žil v Indii.
Na preevangelizaci se křesťanstvo v jedné části světa vykašlalo a má to tady. Svých hezkých 15 procent. Formálních procent.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
