Odpověď Petru Dvořákovi

Tomáš Halík
Autor: catholicnews.org.uk / M. Mazur

Kolega Dvořák mi snad odpustí, že jsem se nad jeho velmi pečlivým, zcela logickým a nepochybně dobře míněných textem, svědčícím o solidním scholastickém tréninku, trochu usmíval. Vzpomněl jsem si, jak i mne jako mladého konvertitu při horlivém studiu novotomistických učebnic teologie těšila ta skládanka do sebe zapadajících sylogismů jako intelektuální hra, připomínající mou milovanou Hesseho knihu „Hra se skleněnými perlami“ -  složitá stavebnice z teoretických pouček a citátů z klasiků – naprosto však vzdálená životu. („Tím hůř pro život!“ říkají někteří.)

Kdyby byl kolega Dvořák knězem, seděl po desetiletí dlouhé hodiny ve zpovědnici a naslouchal stovkám životních příběhů, viděl by to jinak. Pamatuji si na jednoho ušlechtilého, inteligentního a zbožného seminaristu, který byl okouzlen konzervativním typem učení o manželství na římském Institutu Jana Pavla II. (tam byl jeden z autorů „dubia“, kard. Caffara, který proslul srovnáním používání kondomů s vraždou) - a pak po půlroční praxi po vysvěcení přišel naprosto zdrcený z toho, jak to celé byla umělina, že s tímto aparátem životní problémy lidí opravdu řešit nelze (bohužel ho to nakonec vedlo k odchodu z kněžství).

Taky jsem si vzpomněl na prof. Lobkowicze, který mi řekl: „Víte, těm teologům trvá léta, než přijdou na něco nového, a pak musí vynaložit ještě víc energie a času na dokazování, že to nic nového není.“ Ano, jsem přesvědčen, že snaha provozovat teologii za bezrozporný racionální systém vede ke karikatuře, k ideologii. Velmi mne osvobodila rada kardinála Špidlíka: vezmi si vždy nějakou větu z Písma anebo nějaké dogma a pak v Písmu nebo dogmatice najdi tvrzení, které říká úplný opak. Už Origenes učil, že Bůh nechal záměrně v Bibli protiklady, abychom se nespokojili s prvoplánovým výkladem. Pak jsem pochopil, že křesťanství je náboženstvím paradoxů a že Ježíš nám předkládal "koany", hádanky, které jsou klasickému racionálnímu rozpitvávání nepřístupné (stejně jako velká tajemství víry vtělení, narození z Panny a vykoupení, smrt vtěleného Boha na šibenici apod.). Bylo to skutečné „osvícení“ a osvobození, odložil jsem tomistické učebnice (s pocitem patrně podobným tomu, který měl můj patron Tomáš Akvinský, když nahlédl něco, proti čemu se mu jeho dosavadní teologie ukázala jako prázdná sláma). V „postmoderní“ teologii, založené na fenomenologii a „radikální hermeneutice“, a v praxi meditace nad Ježíšovými koany jsem nalezl poklad, který mi umožnil daleko hlouběji chápat, duchovně prožívat a předávat poselství evangelia a reinterpretovat tradici (protože reinterpretace je podstata tradice). Nedomnívám se, že je možné se nadále držet metafyzického realismu – ani ve vědě (a ignorovat obrat, který způsobila např. kvantová fyzika), ani ve filozofii (a ignorovat obrat, spojený s díly Heideggera, Gadamera, Ricoeura či Wittgensteina), stejně jako v biologii nelze ignorovat evoluci. K tradici se můžeme dnes vracet – jak ukazuje Ricoeur – jen skrze intepretaci.

V učení církve dochází během dějin k velkým změnám: např. hlásit se dnes k papežským dokumentům typu „Dictatus papae“ či týkající se biblické exegeze (před Piem XII.) nebo k nechvalně známému „Syllabu“ ( s prokletím svobody svědomí, tisku etc.) je přece opravdu nemyslitelné; můžeme snad mnohé nehoráznosti omlouvat „tehdejší dobou“ (ale ve skutečnosti byly perverzní už ve své době a měli bychom mít odvahu si to přiznat). Srovnejte Syllabus a Gaudium et spes - tady člověk musí volit, lefebvristé zvolili Syllabus, já Gaudium et spes. 

Na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě právě probíhá konference předních morálních teologů, jejímž cílem je přehodnotit a reinterpretovat Humanae vitae, poplatné době, situaci a poznání 60. let, ve světle Amoris laetitia, zabývající se problémy, s nimiž jsou manželé konfrontováni dnes. Ani morální teologie nemůže např. ignorovat poznatky soudobé vědy v oblasti sexuality (např. příčin homosexuality), i ona musí číst, jak k nám Bůh mluví skrze „znamení doby“, i ona musí mluvit do určité dějinné situace. 

Snahu novoscholastiky (na rozdíl od samotného Tomáše, čerpajícího z negativní teologie) uchopit tajemství víry jako bezrozporný systém, vnímám jako utkvění v novověkém descartovském úsilí o ideje „jasné a rozlišené“, „matematizaci skutečnosti“. Skutečnost se však těmto modelům vymyká – a já považuji za důležitý intelektuální a spirituální úkol naučit se pracovat s paradoxy, které naše běžné uvažování nutí k „metanoia“. Spolu s N. Luhmannem se domívám, že tady teologie (zejména ta, která vyrostla z mystické zkušenosti) má v tomto bodě dokonce náskok před ostatními vědami.

Tolik odpověď – k vyjasnění stanovisek, která opravdu vycházejí ze zcela jiných škol myšlení, které však snad v domě křesťanství mohou žít bez vylučování a démonizování vedle sebe. Snad je náš dialog také ukázka čtenářům, že katolíci různých spiritualit a teologických východisek spolu mohou hovořit věcně s respektem, že se nemusí častovat nadávkami, označovat druhé za hlupáky či židozednářské agenty. 

Autor je katolický kněz a univerzitní profesor. Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.