Seznamka
Alain Finkielkraut vpravo
Autor: Wikipedia.org
Dobře už bylo. Žijeme ve stavu střetu civilizací. Islám nás převálcuje. Západ rezignoval na svoji dějinotvornou úlohu. Nastal morální úpadek. Řítíme se do záhuby jako kdysi Římská říše. Lidé s „alternativním“ názorem jsou liberální společností utlačováni a „pronásledování“. A tak dále a tak podobně.
Nejedná se o obsah rozhovoru s Jiřím Fuchsem, Petrem Hamplem, Evermodem Janem Sládkem, Petrem Robejškem, Jiřím Hejlkem, Václavem Klausem – st. nebo ml., to je jedno – nebo s jiným obskurním apokalyptickým kazatelem z Parlamentních listů či Parlamentu (když už politicky nekorektně, k čemuž sami tito pánové často vybízí, tak pořádně!), nýbrž o názory slovutného člena Francouzské akademie. Vydalo je letos v češtině pod názvem Jedině to je přesné: Úvahy o společenských proměnách současné Francie nakladatelství CDK. Trochu zbytečně. Takovýchto finkielkrautů – jak je vidět z výše zmíněného výčtu – zde máme poslední dobou víc než dost.
Někdo by mohl říct, že je to jako číst si sebrané promluvy Dominika Duky z jeho „pražského období“. Akorát ve francouzsko-židovském hávu. Není tomu celkem tak. Například i proto, že francouzský veřejný intelektuál s komplikovaným příjmením Alain Finkielkraut (*1949) pléduje za euthanasii: „Chtěl bych v případě potřeby mít tuto možnost a lékaři, kteří mi ji dnes s odvoláním na Hippokratovu přísahu nebo šesté přikázání odpírají, zapomínají, že etika neznamená starost o etiku, ale starost o bližního“ (s. 216). S tím by asi pražský arcibiskup jen stěží souhlasil.
Znalec současného politického myšlení by si zas mohl chvíli myslet, že tento slovutný akademik se ve svých závěrech blíží myšlení zakladatele tzv. Nouvelle Droit (Nové pravice) Alaina de Benoista, chorvatského spisovatele Tomislava Suniće či bývalého hlavního stratéga Trumpova Bílého domu Steva K. Bannona. Ani tomu není celkem tak, jelikož první dva zmínění autoři, ač guruové současného krajně-pravicového „intelektualismu“ (abychom užili modifikace našimi „tradičně konzervativními katolíky“ oblíbeného novotvaru „homosexualismus“), se stavějí poměrně kriticky k židovsko-křesťanské tradici.
K Bannonovu myšlení má Finkielkraut nepochybně blíž, už i proto, že jedna z nejvlivnějších osob z Trumpova okruhu se ke zmiňované tradici často hlásí a domnívá se, že západní společnost prochází krizí. Pokud je projevem této krize prezidentské zvolení narcistického, excentrického a nevyzpytatelného multimilardáře, kterému Bannon radí, tak s ním lze souhlasit.
Co si ale vlastně Finkielkraut přesně myslí? Myslí si třeba, že liberální postmodernistické myšlení a politika se svým důrazem, kladeným na paradigma identity a uznání (jinak díky moc, třetí a čtvrtá generace Frankfurtské školy!), se blíží ke svému soumraku: „Velký sen postmodernity odpoutaný od země se tříští o realitu islamismu“ (s. 241). Feministická lobby, jeden z hlavních nosičů vlajky postmodernismu, dokonce podle něj rok co rok zabraňuje jeho příteli, americkému židovskému spisovatelovi Philipu Rothovi, aby získal Nobelovu cenu za literaturu (srov. s. 39). K židovské etnické (nikoli náboženské) identitě se ještě dostaneme. Je důležitá.
Není tak úplně jednostranným kritikem levice, jak by se mohlo na základě uvedeného zdát. Spíše je z té současné (postmoderní) euroatlantické levice rozčarován a zklamán. V tom by se s ním, mutatis mutandis, dalo souhlasit. Stačí pomyslet na 10 000 € měsíčně pro kadeřníka francouzského exprezidenta Hollanda, na portugalského sociálnědemokratického expremiéra a bývalého předsedu Evropské komise José Manuela Barrosa, nyní vysokého představitele společnosti Goldman Sachs International, na luxusní hodinky, byt a úzké propojení s vysokým byznysem u slovenského premiéra Fica, vysoké manažerské pozice v ruských společnostech pro německého soc-dem exkancléře Gerharda Schrödera (díky nedávnému českému státnímu vyznamenání už i držitele symbolického kapitálu, podobně jako v případě Fica – náhoda?) atd. Toto jsou ti „tradiční politici“.
Finkielkraut píše: „Levice pro mě znamená především onu přísahu, že se co nejširšímu okruhu otevře poklad duchovní kultury a dědictví lidské ušlechtilosti. (…) je levice nahrazuje antirasistickým katechismem a místo rovnosti si jako nejvyšší cíl stanoví průměrnost pro všechny“ (s. 229). No jo, no. Ideály to byly kdysi pěkné. V tom 19. století… Mimochodem, Alain Finkielkraut je osobností levicově orientované sionistické lobbistické skupiny JCall, která u Evropského parlamentu lobuje v oblasti otázek Blízkého východu a Izraele.
Shrnuto a podtrženo, Finkielkrautovi nevadí ani tak neautentičnost a „životní styl luxusu“ exponentů nedávné i současné levice, jako spíše to, že levice jako taková už nebojuje za postupně mnohem heterogennější proletariát nebo prekariát, tedy že paradigma práce nahradila již zmiňovaným paradigmatem uznání. A když se o to přece jenom pokusí (viz nedávný předvolební „obrat ke staré levici“ u ČSSD díky slovenskému poradci Robertu Žanonymu), už jí to stejně nikdo pořádně nevěří. Co si to přece dovoluje nějaká politická strana, bojovat za zneuznané (a) menšiny? Ženy za plotnu, homosexuály zavřít na kliniky a (mu)slimáky oddělit zdí! To jsou přece oblíbená hesla dnešních dnů. Nebo ne? V pořádku, o těch ženách už to dnes málokdo takhle řekne nahlas, ale kdyby nebylo oprávněného boje za uznání někdejších feministek, za tou plotnou by ženy možná byly dodnes.
Pokud tady ve staré dobré Evropě máme potíže s islámským radikalismem a terorismem – a jakože máme a „jenom idiot“ (použijíce slovní obrat pana prezidenta, toho, co letos ocenil Schrödera) to nevidí – nemůžeme za to podle Finkielkrauta my, Evropané: „není to ani marginální jev, ani výtvor Západu. My jsme toto monstrum nestvořili svou neokoloniální politikou, imperialistickými válkami a diskriminačními postupy“ (s. 242). Ano, i Pilát si kdysi myl ruce.
Ten „radikální islám je reakcí nikoli na to, co v sobě má Západ utlačovatelského, nýbrž co v sobě má emancipujícího“ (s. 208). Díky tomu žijeme v časech, kdy „celek se štěpí a lidstvo je vydáno v plen střetu civilizací“ (s. 135). Ach ano, střet civilizací. Skoro jsme zapomněli na nezbytné huntingtonovské retro 90. let, které rád oprašuje i pan prezident - jako třeba letos na Valném shromáždění OSN.
Podle autora není naší povinností být pohostinní vůči „otevřeným nepřátelům evropské civilizace“ (s. 158) jak si myslí ta identitu velebící, sociálně-liberální skupina, jako např. „papež František, radikální levice a humanitární organizace“ (s. 102). Ano, Svatý otec zmíněn v této souvislosti v jedné větě s radikální levicí! Míní se jí Rudi Dutschke? Antonio Gramcsi? Nebo Rosa Luxemburgová? Nevíme. Každopádně, Finkielkraut není katolík, lze mu tuto jemnou narážku odpustit. Smutnější je, že v této souvislosti Kristova náměstka dnes vnímají i ti již zmiňovaní „tradiční“…
Jinak kdo by si náhodou myslel, že všechny tyto názory konvenují stylu, jaký známe třeba od Marine Le Pen, ten se mýlí. „Národní fronta se nezměnila. Je stále stejná a taková zůstane navěky. Certifikovaní nepřátele esencialismu hystericky esencializují svého hlavního nepřítele“ (s. 73), píše autor knihy. Nedivme se tomu. V čele tohoto politického uskupení kdysi stál Marinin otec a vyhlášený antisemita Jean-Marie Le Pen. Možná kdyby nebylo této překážky, dokázal by se Finkielkraut - jakožto Žid - s tímto politickým proudem identifikovat.
Zálibu v jeho myšlení najdou i ti z řad „Božích bojovníků“, podle kterých je „Brusel“ ztělesněný arciďábel. Finkielkraut (jako kdyby četl „Prezident republiky k Lisabonské smlouvě“ nebo „Evropská integrace bez iluzí“) píše: „Evropská unie (…). Její agentury, útvary, komise, soudní dvory a dokonce i její parlament představují gigantickou byrokracii, která u evropských občanů vyvolává pocit, že jim byla odebrána jejich identita, suverenita a správa vlastních věcí, aniž by se přitom vyřešily jejich nejpalčivější problémy“ (s. 124). Zajímavé, že když v Evropském parlamentu jeho organizace JCall lobuje, je mu tato instituce dobrá. Jinak je v jeho veřejných vyjádřeních pouze objektem pohrdání. Navíc, ehm, chtělo by se říci: Mluvte za sebe, pane Finkielkraute, a netvařte se, že jste mluvčím všech „evropských občanů“. Chováte se jako „nikým nevolená elita“ – abychom užili dalšího z řady oblíbených slovných spojení apokalyptiků, z přesvědčení či za mrzký peníz vyznávajících „ex oriente lux“.
Samozřejmě, k povinné rétorické výbavě všech, jejichž knížky se tisknou v desetitisícových nákladech, jejichž projevy se dostávají do všech různých médií, včetně a především mainstreamových, patří i postěžovat si, že jejich názory jsou vytlačovány na okraj, že jsou proskribováni, že se na nich vede hon jako na čarodějnice. Tak i Alain Finkielkraut v tomto duchu uvádí, že „ve Francii už neexistuje intelektuální debata. Debata znamená konfrontaci názoru a výměnu argumentů, která může být někdy i ostrá. Místo debaty tu je dnes invektiva, klatba, hon na člověka“ (s. 261–262). To jako když si jistý český milionář s exotickými kořeny vytvoří doma v obýváku „disidentské“ předvolební video a stěžuje si, že tak musí činit, protože „média jej nezvou“, aby pak následně po úspěšných volbách veřejně poděkoval soukromé televizi za podporu.
A to nejlepší na závěr. Pozorný čtenář si jistě povšiml doposud četných narážek na židovskou etnickou identitu Alaina Finkielkrauta. Není to proto, že by snad autor recenze takhle ventiloval svůj (ve skutečnosti neexistující) latentní antisemitismus. Důvodem je, že sám akademik Finkielkraut tento aspekt ve své knize nepokrytě zdůrazňuje. Činí tak opakovaně a v různých souvislostech. „Židé jsou v Evropě (…) opět ohroženi. Znovu se z nich staly terče“ (s. 126), těžká si. Aby pak v závěru knihy, kde jeho intelektualistický proud přímo tryská ze stránek knihy, konstatoval – opět v souvislosti s tou tolika nenáviděnou postmodernistickou levicí – že „v binárním vidění nové dokonalé levice nahrazuje vykořisťovaného vyloučení a muslim je po Židovi novou tváří Jiného“ (s. 263).
Freude, Freude, jednou na tebe dojde! A došlo. Partikularita „židovství“ ztratila své exkluzivní postavení, které měla v moderní společnosti. V Evropě je to ještě citelnější než v USA, kde mnoho klíčových pozic ve státní správě, politice, akademické sféře či soukromém byznysu doposud zastávají právě etničtí Židé. Finkielkraut se tedy (možná oprávněně) cítí jaksi zhrzen.
Ta partikulární identita, která měla zaručené výsady a vliv, ztratila svou univerzalitu. Přišla o ni. Z různých důvodů. Zůstal jí sice silný lobbing napříč politickou sférou řady evropských zemí, ale na její místo ve veřejném „postmodernistickém“ diskursu nastoupil diskurs islámu (už i do Vatikánu!). Ten na sebe teď bere požadavek univerzalismu. Činí tak otevřeně, sebevědomě a – jak se zdá – efektivně. A to je to, s čím se Finkielkraut nedokáže smířit. Nejsou to teroristické činy zvrácených fanatiků, co jej motivuje kritizovat současný islamismus. Vadí mu, že dominanci symbolického Izáka, tak těžko znovu ve Francii i Evropě vydobytou po II. světové válce, nyní přebírá symbolický Izmael, Abrahámův prvorozený. A možná podobně dichotomicky to z opačné strany vidí i radikální potomci Izmaele. „Blbé“ ale je, že důsledky tohoto sporu nevlastních bratrů musí snášet celý zbytek civilizovaného světa. Nemohli byste si to, kluci, raději vyříkat mezi sebou a netahat nás do toho, prosím?
Autor je politolog.
