Proč se Marie a Mirek nepotkali

Ronald Němec
Autor: archiv autora

V měsíci listopadu byly na Christnetu publikovány dva články. Od Marie Kolářové Pochybnosti a jistoty konzervativců  a od Miroslava Kratochvíla Legalismus liberálů. 

Dovolte mi můj skromný pohled na to, co bylo řečeno v obou článcích a diskuzi, jakožto advokáta s desetiletou praxí, který rozvedl řadu manželství, byť se je snažil spíše dávat dohromady, tedy slyšel často obě strany. Zároveň pohled kanonisty, byť malého a skromného.

Tři příběhy

Pro tento článek nechme Mirka a Marii, aby si udělili svátost manželskou. Marie je zralá žena, 28 let.

Mirek je méně zralý muž, babička do kostela chodila, on jen občas. Bláznivě se zamiloval do své spolužačky ze střední školy (pokřtěná), navzájem si udělili svátost manželství, ale spolužačka mu dala po dvou letech vale, protože vydělával málo, byl málo sexy a ona v práci poznala super bohatého šéfa. Časem Mirek potkal Marii, děvu to nepokřtěnou, požádal ji o ruku, svatba na úřadě, jak již to bývá, leč Mirek skrze lásku k Marii poznal více Boha a Marie skrze Mirka v Boha uvěřila. Mirek nechce zneplatnění prvého manželství, protože si ji bral z lásky.

Druhý příběh. Mirek a Marie - dva lidé, na Moravě by řekli „kosteloví“, se pojali ve svátosti manželské, leč Marie časem zjistila, že její muž odmítá s ní mít sex, protože se Mirkovi sexuální styk s ní nelíbil, protože neměla jinou zkušenost než s Mirkem. Našel si jinou a rozvedl se. Marie Mirka milovala, vzala si ho ráda a nechce tvrdit skutečnosti, že by svazek nebyl platný.

A do třetice. Mirek a Marie dva lidé, kteří konzumovali manželství před svatbou a počali dítě; vědomi si své morální odpovědnosti, udělili si svátost manželství, leč po pěti letech již Mirek jisto jistě věděl, že Marie není žena jeho srdce, a byť měli pokojné manželství, rozvedl se a odešel za jinou.

Tři případy, které jsem jako advokát řešil mutatis mutandis. Důvodem, proč se Mirek s Marií nepotkali ve svých úvahách (článcích), je asi ten, že Mirek má málo zkušeností a Marie byla málo pregnantní (tedy moc diplomatická).

Amoris Laetitia v praxi

Amoris Laetitia, jak ji chápu já, přičemž jsem četl mnoho od odpůrců i příznivců a mnoho jsem přemýšlel o sporu, který vyvolává, upozorňuje na skutečnost, že papež nás vybízí řešit méně sex a více duši. Ale přiznávám, že mé teologické znalosti jsou příliš skromné na vedení této disputace o počtu andělů na špičce jehly.

Naopak mám již celkem značkou praxi, jsem spíše konzervativního pohledu na víru a morálku, ale toužím po tom, aby lidé Boha milovali, mohli milovat. Tři výše uvedené případy mají říci jediné. Je jednoduché mluvit v teorii o svátosti manželské. Mirek Kratochvíl má pravdu, že podstata manželství je přirozenoprávní. O rodině jest tvrzeno, a je to i můj pohled otce tří dětí a lásky ke své ženě přes deset let, ale např. i dle judikatury českého ústavního soudu či komentáře k části o rodině v občanském zákoníku, že si zasluhuje zvláštní ochrany. Nemá však pravdu, že manželství je materiální ohnisko víry (např. materiální ohnisko ústavy je neměnnost demokratického režimu). Tedy, že jeho zachování je determinantem na nazírání na všechno ostatní v životě katolíka.

To, co chtěla dle mého Marie Kolářová, ale i papež František říci, je to, že je potřeba zkoumat každý jednotlivý případ touhy po svátosti, byť je zde objektivní překážka. Touha je právě ta milost Boží, která by nás měla zaujmout v odpírání k přístupu ke svátosti.

Pokud M. Kratochvíl tvrdí k prvému případu: „Pokud i nevěřící žena vstupovala do manželství s mužem, o kterém věděla, že je rozvedený, pak se sama rozhodla nerespektovat přirozené právo. Nelze proto jednoduše hovořit, že by se žena do takové situaci dostala naprosto bez vlastního přičinění.“ pak tvrdím, že neví, co píše. Ptám se já, je Mirek ženatý? Má děti? Zažil krizi manželství? Osobní zkušenost není vždy nutná, ale dělá nás chápavějšími. Ježíš se stal člověkem, zažil lidství, nemusel. Proč asi?

Před několika lety jsem zavedl u nás ve městě program právo a morálka a chodím po základních školách přednášet dětem. Mohu čtenáře ubezpečit, že většina dětí v patnácti letech neví, co je to přirozené právo, a troufám si tvrdit, že i mnoho věřících. Co je jeho podstata. Tvrdím, že i vinou nás věřících lidé kolem nás neví, kdo je to Bůh a co přináší. Není povinností nás - církve - najít cestu, která povede ke Kristu pro lidi, kteří po Bohu touží? Kdo dal člověku právo říci pravdivě hledajícímu, toužícímu po Kristu, ale i kajícímu, aby nemohl nikdy! ke svátostem v časném životě přistoupit? Je takový výrok Krista?

Případ druhý. Proč má žena, která byla svému manželovi věrná, být trestána, že neměla deset partnerů, aby byla dobrá v sexu? Není snad ctností být pannou? Jenže i sexu v partnerství se člověk musí naučit. Opravdu krásný a hluboký sex je až po mnoha letech plného manželství. Jenže kde se o této trpělivosti dočteme, kdo nám ji sdělí?

Opravdu dle M. Kratochvíla by tato žena, která je věrná církvi a Bohu, zachovala čistotu před i při manželství, již nikdy neměla poznat muže? Proč? Co když její víra je natolik silná, že svým příkladem svým dětem víru předá krásnou? Ale bez opory muže je život velmi těžký. Dal nám Kristus právo, abychom ženě mladé a krásné, cudné a milující, řekli: Chceš-li svátosti, již nikdy neměj muže?

A co poslední případ? Má dítě trpět tím, že matka udělala „chybu“, a nemít ani náhradního otce? Není povinností matky dát dítěti vzor v otci (biologický otec na dítě kašle)?

Co chtěla Marie Kolářová, ale i papež František - dle mého soudu - říci, je to, že se musíme snažit najít cestu pro lidi, kteří touží být s Kristem. Celoživotní vyhnanství je trest dle Starého zákona, jistě ne dle Nového.

Jak dál?

Co s tím? Mám za to, že předně je chyba v nás a katolické církvi – v kněžích. Manželé mají mít předmanželskou přípravu. Ta by měla být velmi zevrubná a dlouhodobá. A my laici bychom měli vydatně pomáhat zkušenostmi, ale i pády. Dnes je však většinou povrchní či žádná. To musí být naše první změna. Ne mít svatby v kostele jak na běžím pásu, ale svatby klidně i odmítat, dokud snoubenci nepochopí krásu a složitost manželství. To je hřivna, kterou bychom měli předávat.

Druhá věc je ta, že by biskupové měli být odvážní a zřídit komise, které by hledaly cestu, jak těmto lidem pomoci. Krásný vtip dle mého je totiž v tom, že po svátostech i lidé „hříšní“ touží. A to je přeci krásné. Povinností nás „obdarovaných“ je pomáhat lidem klopýtajícím. Tato komise by měla působit vždy v každé diecézi a snažit se najít cestu „dispenzu“ pro lidi žijící v „hříchu“, dle individuálních okolností. Anulace totiž není vždy řešení. Umím si představit (a znám), že lidé, kteří milují Boha, nechtějí tvrdit, že jejich manželství mělo vadu od počátku. Naopak vím, že tímto hledáním někdy penitenty nutíme do Lži.

Autor je advokát civilního práva a kanonista.