Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Ian Muir / Creative commons
Nedávný teroristický útok na sinajskou mešitu ar-Rawda, při němž bylo zavražděno příslušníky tzv. Islámského státu přes tři sta věřících muslimů, konečně obrátilo pozornost mezinárodního společenství k súfijské komunitě a k útlaku, jemuž je dlouhodobě ze strany islamistů vystavena. Většina zavražděných věřících se totiž hlásila k súfismu. Tento útok vůči vyznavačům súfismu ovšem nebyl prvním a pravděpodobně - žel Bohu - nebude ani posledním.
Proč jsou právě stoupenci súfismu vystaveni teroru a islamistické nenávisti? Odpověď leží v samotném súfismu, v jeho nauce i duchovní praxi. Zjednodušeně řečeno je súfismus mystickým hnutím a směrem, niternou cestou k Bohu, která základní aspekty islámské víry interpretuje radikálně a esotericky. Pochopitelně súfismus není jeden, dělí se řadu odnoží a jednotlivé školy se od sebe odlišují teologicky i svou duchovní praxí. Přesto můžeme říci, že v kořenech súfismu leží představa, že k Bohu je možno se bytostně přiblížit, ba podle některých škol s Bohem je možno i splynout. Podle nejodvážnějších súfijských představ lze hovořit o konceptu tzv. wahdat al-wudžút, o jednotě bytí. Boží výlučná jedinost, která je hlavním článkem islámské víry, je súfijjskými mysliteli, zvláště školou Ibn Arabího, interpretována ontologicky. Ve vlastním smyslu tak existuje pouze jediná realita. Stvoření má povahu znaků. I nejvýznamnější súfijská pobožnost, tzv. zikr, už svým názvem upomíná na tuto skutečnost – na rozpomenutí se na původní jednotu s Bohem.
Klíčový aspekt poznání
Mezi nejcitovanější výroky v súfismu patří tzv. hadís qudsí, posvátný výrok tradice připisovaný samotnému Bohu: „Byl jsem skrytý poklad a toužil jsem být poznán. Proto jsem stvořil svět, abych mohl být pozván.“ Aspekt poznání je pro súfismus klíčový. Současně tato gnostická dynamika se v súfismu nevylučuje s extaticky zabarvenou zbožností. Súfijské básně a modlitby často využívají erotickou metaforiku. Bůh je označován za Miláčka, za Milujícího i Milovaného. Pomyslný cíl súfijské cesty někteří popisují pojmem faná – vyvanutím, naprostým zmizení vědomí subjektu ve spojení s Bohem.
I z těchto důvodů byl súfismus někdy pojímán jako panteismus nebo ontologický monismus. Podle Henryho Corbina, velkého znalce súfismu, jsou ovšem tyto pojmy nepřesné a do důsledku nevyjadřují dynamiku jednoty, jak je v súfismu zakoušena. Ovšem i z těchto důvodů postavení súfismu historicky kolísá mezi snahou interpretovat jej zcela v intenci většinového islámu, jak se o to pokusil např. slavný středověký teolog al-Ghazálí, a podezřením z hereze, které ilustruje krutá poprava velkého súfijského mystika Mansúra al-Halládže, který byl odsouzen mj. pro svůj výrok, kterým se ztotožnil s Bohem – doslova řekl: " Já jsem Pravda".
Tanec dervišů z Istanbulu
Autor: wikipedia.org / Johannes Rohr / Wikipedia Commons
Významný vliv súfismu na kulturu
Súfismus na rozdíl od křesťanské mystiky není záležitostí nepočetných elit, ale stal se sice skrovným, leč přesto nikoli zanedbatelným hnutím, k němuž se v islámském světě hlásí kolem zhruba pěti procent následovníků. I v dnešní době dráždí radikály a konzervativce svým esoterismem, svou zbožnou úctou ke svým mistrům a světcům, zálibou v tanci a hudbě, ale také velkou náboženskou tolerancí.
Súfismus mohutně zapůsobil na dějiny islámské kultury. Jeho vlivy a ozvěny nacházíme v lidové slovesnosti, v architektuře, kaligrafii, hudbě, tanci, především ale v poezii. K súfismu se hlásili největší básníci islámské kultury, jako byli Rúmí, Háfiz, Sádí, Attár nebo básnířka Mirabaj. Právě zmíněný perský básník Rúmí bývá chápán jako synonymum celého súfismu. Jak mi řekl jeden znalec bosenského súfismu: bez Rúmího není súfismus. Džaláleddín Balchí Rúmí (1207-1273) se stal zakladatelem řádu tančících dervišů, jejichž kruhový tanec napodobující oběh hvězd, je rovněž fundamentalistům trnem v oku. Rúmího obliba je dodnes neuvěřitelná, 17. prosince se do Konyii sjíždějí súfijové z celého světa, aby si připomněli smrt svého milovaného mistra. Jeho verše se pak v anglickém překladu Colemana Barkse staly nejprodávanější básnickou knihou na světě. I v Rúmího poezii se nachází smělé a provokativní verše, jak dokazuje i následující ukázka:
Co mám dělat,muslimové, když neznám teď sebe sám,
nejsem křesťan, ani Žid, nepatřím už ani k vám.
Dva světy jsem překročil, oba světy matou se mi...
(přel. Josef Hiršal)
Druhou nejvýraznější postavou dějin súfismu je andaluský mystik a filozof Muhjaddín Ibn ’Arabí (1165-1240), snad největší myslitel súfismu vůbec, dodnes kontroverzní postava, jehož dílem proniká vzrušující idea i zkušenost Božích teofanií prostupujících skutečnost. Zmiňujeme-li tohoto mystika, sotva lze nezmínit, jak velký význam v súfismu měly ženy, sám andaluský mistr byl do súfismu zasvěcen dvěma ctihodnými šajchami – Fátimou z Mercheny a Jasmínou z Córdoby. Jinou velkou ženou súfijské tradice byla bývalá otrokyně Rābiʻa, ta proslula svým vášnivým vztahem k Bohu a askezí. Vůbec se ženství těšilo v islámské mystice velké pozornosti, i díky velkému významu Mohamedovy dcery Fátimy.
Ísa, Ježíš, prorok Boží
Súfijská spiritualita bývala často obviňována se synkreze, včetně obvinění z tajného křesťanství. Toto obvinění souvisí s hluboce vřelým vztahem k Ježíšově postavě, který súfijové chovají. Ísa, prorok Boží, je jimi shledáván coby prorok vnitřního života. Jisté je, že súfismus byl do jisté míry ovlivněn křesťanským mnišstvím, nicméně do sebe nasál i vlivy novoplatonismu, gnose a na indickém subkontinentu učení advaita-védánty. Bytostná náboženská tolerance ovšem souvisí se samotným súfijským učením o Boží jednotě. Jak praví samotný Ibn ’Arabí, „srdce je schopné všech forem“; on i Rúmí tak ze své karavany lásky nevylučovali nejen ostatní monoteisty, ale ani vyznavače tzv. pohanství, do jejich společenství lásky pak mohou patřit i bezvěrci. Tak hlubokou toleranci k ostatním cestám najdeme v dobovém kontextu jen v islámu, u žádného křesťanského či židovského mystika nic podobného v takové míře nenalezneme.
Súfismus je pro mne mystickou perlou islámské tradice. Jakkoli jej mnozí, včetně samotných islámských fundamentalistů, shledávají neislámským, je nádherným a hlubokým rozvinutím islámské duchovnosti. Svým důrazem na jednotu bytí, krásu stvoření, svým vášnivým vztahem k Bohu i něžným a nenásilným vztahem k lidem a přírodě je nesmírně inspirativní duchovní cestou, která musí zasáhnout každého opravdového přítele Božího, ať již se hlásí k jakémukoli náboženství. V čase, kdy jsou súfijští muslimové vražděni islamisty a současně napadáni islamofoby, si obzvláště zaslouží podporu.
Autor je básník, překladatel, publicista a terapeut. Od ledna 2013 je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar.
Mezititulky redakční
