Seznamka
Kazatel Josef Cvrček
Autor: archiv autora
Ekumenické hnutí se rozvíjelo v naší zemi na různých rovinách. Nejdéle mu odolávaly vztahy mezi církví římskokatolickou a církvemi evangelickými. Doba protireformace a dlouhé období habsburské monarchie s náboženskou perzekucí zasely mnoho napětí a bolestí. Ze strany protestantských církví zůstalo mnoho nedůvěry a často podceňování katolické církve. V době před Druhým vatikánským koncilem (1962-1965) byla římskokatolická církev ještě blokována ve svých ekumenických iniciativách. Byla to doba, kdy mezi protestantskými církvemi již dávno existovaly vztahy spolupráce a duchovní sounáležitosti, které dostaly jasnější obrysy v misijní službě deklarované při prvním světovém misijním kongresu v Edinburghu, v roce 1910.
A přece se našli dobyvatelé hradeb oddělujících římské katolíky a evangelíky. Nedávno jsem měl příležitost s účastníky ekumenické konference biskupů z různých částí světa navštívit v Německu koncentrační tábor v Dachau. Je to strašné místo, kde na nás dopadl děs a zahanbení nad tím, co je v rámci lidské rasy možné. Při procházení tábora, včetně plynových komor, jsem musel vzpomínat na dva lidi, kteří se v Dachau potkali a také se tam spřátelili. Jedním z nich byl výrazný evangelista, kazatel a také tajemník Rady Církve bratrské (tehdejší Jednoty českobratrské) Josef Cvrček (1882-1949). V době 2. světové války byl za pomoc židovské rodině zatčen a uvězněn právě v Dachau. Ve stejné době byl v Dachau uvězněn pozdější arcibiskup a kardinál Josef Beran. Oba Josefové se v koncentračním táboře seznámili a sdíleli vězeňskou celu. Farářů bylo v Dachau uvězněno více. Jiným Čechem byl profesor Nového zákona Jan Merell, pozdější děkan Cyrilometodějské teologické fakulty. V určitém období vězni neměli k dispozici Bibli. Postupně zjistili, že kazatel Cvrček má mimořádnou znalost Písma a dovede celé biblické oddíly citovat zpaměti. Znovu se potvrdila známá pravda, že v utrpení jsou lidé ochotni překonat různé bariéry a vzájemně si pomáhat. Vztah obou Josefů – Cvrčka a Berana – je příkladem tzv. „ekumenismu krve“ – ekumeny, která se rodí v utrpení. V koncentračním táboře, kde byla slyšet a cítit pracující krematoria, vězni nemohli vědět, zda přežijí. V takové situaci se setkávali a povzbuzovali u biblického poselství a setrvávali ve společných modlitbách. Koncentrační tábor v Dachau byl osvobozen americkou armádou. Dochovalo se svědectví o tom, že tamní velící důstojník americké armády pověřil kazatele Cvrčka vykonáváním pastorační péče v evakuační nemocnici mezi zraněnými a nemocnými vězni v prvních dnech svobody.
Povolení k duchovenské službě pro Josefa Cvrčka od americké armády
Autor: archiv autora
Nakonec oba Josefové přežili a vrátili se do své země. Oba byli už jiní. Zmizely mnohé předsudky a přátelství mezi kazatelem jedné z evangelických církví a katolickým arcibiskupem dále pokračovalo. Když kazatel Josef Cvrček zemřel, napsal ve své kondolenci kardinál Beran, že vyjadřuje upřímnou soustrast nad úmrtím „šlechetného Josefa“ a je ho „pamětliv ve svých modlitbách“. Pro pražského arcibiskupa Berana nastala další nesnadná doba. Nacistická hrůzovláda byla vystřídána hrůzovládou komunistické diktatury. Ještě dalších šestnáct let byl střídavě vězněn na různých místech ve své vlasti. Nakonec si mohl odjet pro kardinálské jmenování do Říma. Přijel tam v době probíhajícího Druhého vatikánského koncilu a zasáhl svým projevem do tvorby deklarace Dignitatis humanae, zaměřené na náboženskou svobodu. Kardinál Beran před koncilem otevřel českou zkušenost, kdy odsouzení Jana Husa a následné užívání násilí ve věcech víry přineslo utrpení a těžké problémy rozdělení české společnosti, s jejichž důsledky se potýkáme dodnes. Silně se zasadil za dodržování náboženské svobody.
Je docela dobře možné, že některé tyto postoje se rodily v duchovním a bratrském společenství v Dachau. Vzájemné přijetí a odpuštění má velkou sílu a i tak extrémní situace, jako je koncentrační tábor či komunistické vězení, může posloužit k dobrému těm, kteří milují Boha. Kardinál Beran se již potom nesměl vrátit domů. Zemřel v římském exilu a na příkaz papeže Pavla VI. byl pohřben v kryptě pod chrámem sv. Petra mezi papeži. Na tomto místě jsem slavil bohoslužbu s kardinálem Miloslavem Vlkem. Vzpomínám si, jak mě po bohoslužbě vedl mezi hroby papežů, aby mi ukázal nádherný náhrobek jednoho ze svých předchůdců na tomto místě. Dnes můžeme slyšet o převezení ostatků Josefa Berana do naší země. Domnívám se, že je velkou škodou zlikvidovat kardinálův hrob na tomto vzácném místě. Je to historické svědectví o zvůli totalitního režimu, který se obával odkazu některých lidí i po jejich smrti.
Jisté je, že ekumenické vztahy navázané v dobách hrůzovlády nacismu a komunismu, byly často průlomové. Bylo mnoho duchovních různých církví, kteří sdíleli cely a své utrpení v komunistických vězeních a v pracovních oddílech pomocných technických praporů (PTP, „pétépáci“ či „černí baroni“). Tam režim umísťoval politicky nespolehlivé lidi a snažil se tvrdými způsoby o jejich převýchovu. Státní ideologie si patrně vůbec nebyla vědoma toho, že tvrdé podmínky pronásledování vytvářely také ekumenický potenciál, ze kterého můžeme těžit ještě dnes. Často se přesvědčuji o tom, že křesťané ze západní Evropy a Severní Ameriky některé dimenze této „ekumeny krve“, jak o ní hovoří papež František, neznají. Někdy nedovedou pochopit vztahy naší spolupráce např. mezi římskokatolickou církví a křesťany z evangelikálního hnutí.
Pavel Černý je emeritní předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví.
