Seznamka
Gregory Ramon D. Gaston je rektorem Papežského filipínského kolegia v Římě
Autor: Bohumil Petrík
Gregory Ramon D. Gaston je rektorem Papežského filipínského kolegia v Římě a v minulosti pracoval v Papežské radě pro rodinu ve Vatikánu. V rozhovoru se dělí o své zkušenosti, mimo jiné také o drogách, rodině, o tom, jak Filipínci nanovo evangelizují Evropu.
Jaké byly největší výzvy v Papežské radě pro rodinu, když jste tam pracoval?
Pramen všech těch těžkostí je to, že lidé možná zapomněli, že rodina je základní jednotkou společnosti, nejmenší skupinou. Mnoho věcí způsobuje rodině problémy, ničí ji, odděluje rodiče od dětí nebo rodiče od sebe, a když je rodina v určité společnost slabá, tak ta společnost bude též slabá.
Na jedné z našich konferencí v USA říkal jeden pracovník z vládního oddělení pro zdraví (Department of Health and Human Services), že americká vláda dává spoustu peněz na pomoc rodinám, aby zůstaly pohromadě. Když je rodina v jisté lokalitě pohromadě, tak tam bude méně problémů, drogové závislosti, mládežnické kriminality, méně chudoby. Snaží se přijít s programy, které naučí manželské páry zvládat těžkosti, řešit konflikty, učí otce, aby uměli dát najíst svým dětem, dělají cokoliv, co by rodinu udrželo spolu. Investují do toho peníze, protože pak budou vydávat méně peněz na věznice, léčbu drogové závislosti, na vzdělávání záškoláků.
A platí to i naopak – když jsou rodiny slabé, společnost také trpí. Když použijete na stavbu budovy špatné cihly, zhroutí se - a to můžeme aplikovat i na církev. Rodina je domácí církev a nejsou to jenom rodiče a děti, ale taky Bůh, a je pravdou, že rodina, která se spolu modlí, spolu zůstává.
Když se mě ptají ve farnosti: Otče, jak mohu sloužit církvi?, říkám: Nejprve služte své rodině, tím sloužíte církvi i společnosti, protože vychováváte své děti k tomu být dobrými členy církve a dobrými občany.
Co konkrétně jste dělal v Papežské radě pro rodinu?
Bylo tam hodně „papírování“, hledání odpovědí na otázky ohledně rodiny, života, více praktických věcí. Také jsme měli různá setkání, pořádali konference pro rodiny a prorodinné organizace, posílaly nám otázky a rady. Otázka učení přichází od papeže, Kongregace pro nauku víry, ale když mluvíme o každodenní aplikaci, o organizacích, rodinném životě, vládě, to je naše pole působnosti. Mnoho informací k nám přicházelo z rodin a prorodinných organizací, biskupů, univerzit, a dokonce vlády konzultovaly některé otázky s Vatikánem. Například jsme pomáhali v některých zemích, kde budovali ministerstvo pro rodinu a chtěli slyšet různé názory od jiných vlád, neziskových organizací a církve.
Cítil jste ve své práci tlak od některých aktivistů nebo OSN?
Ani ne, my jsme jenom získávali informace, rady, komunikovali jsme „papírem“. Možná cítí tlak nuncius při OSN se všemi těmi aktivitami. Ale on nám občas poslal zprávu, možná taky rodiny a pro-life organizace pociťují tlak z vlád nebo jiných organizací, čili my jim pomáháme, dáváme jim podklady.
Byly všechy výzkumy, se kterými jste se setkal, v harmonii v učením církve?
Dostáváme informace od všech typů skupin, lidé mají hodně různých názorů a my zkoumáme jejich argumenty. Někteří se ptají, jestli mají jisté návrhy podpořit, nebo ne, a my jim odpovídáme, které části jsou v souladu s katolickým učením a které asi ne. Ale to, na co vy se ptáte, je spíš role Kongregace pro nauku víry, neboť střeží učení církve. Papežská rada pro rodinu učení spíše aplikuje.
Filipínská církev
Byl jste korespondentem pro Radio Veritas, když papež František navštívil Filipíny v roce 2015. Co dále tahle práce obnáší?
Je to rádio Manilské arcidiecéze, čili zajímá je beatifikace i kanonizace lidí spjatých s Filipínami, taky Jan Pavel II., filipínští světci, konkláve a jsou to hlavně rozhovory naživo.
Co vnímáte jakožto nynější rektor Papežského filipínského kolegia v Římě jako největší výzvu?
Peníze. Říká se, že peníze nejsou problém, nýbrž řešení, takže když je dostanete, máte řešení. V Evropě vše stojí mnohem více peněz než na Filipínách.
Filipíny jsou nejkatoličtějším národem v Asii. Je to vidět v politice, byznysu…?
Máte tam čestné lidi a možná taky prospěchářské firmy. Žít víru je osobní záležitost, takže můžete lidem říct, jaká je správná cesta, ale církev nemá policii, nemůže přinutit lidi, aby žili svou víru, to je součást mise církve.
Mnoho Filipínců žije mimo svou domovinu, co můžou přinést jiným zemím, třeba nanovo evangelizovat Evropu?
Na Filipínách je nás kolem 100 000 milionů a asi 10 nebo 12 milionů žije v zahraničí. Pro filipínského katolíka je automatické, že v jiné zemi vyhledá nejprve kostel a mši a zůstává s jinými Filipínci, vytvoří si podpůrné skupiny a kdekoliv pracuje, předáva svou víru. V Itálii mnoho Filipínců hlídá děti, pracuje jako au-pair, takže když jdou s dětmi ven, zastaví se v kostele, učí Italy, jak se modlit . Myslím, že Italové nás mají rádi, protože jsou také většinou katolíci.
Kolik „filipínských“ mší máte tady v Římě?
Každou neděli se koná kolem 50 mší na různých místech, některé skupiny jsou malé, ale jiné mají 100 nebo 200 lidí. Místo jejich vlastní mše ve filipínštině, angličtině nebo v jednom z dialektů je vybízíme k tomu, aby se integrovali v italské farnosti a alespoň jednou měsíčně šli na mši v italštině. A Italové jsou potěšeni, protože tak mají dynamické skupiny, písně, mladé rodiny a mladé lidi. Taky na filipínské ambasádě jsme měli před Vánocemi v roce 2014 devět mší.
Co vás překvapuje na vaší národní církvi?
Napsal jsem článek o populačních trendech – například populace roste, ale kolem roku 2050 se to zvrátí. Tady v Evropě se počet obyvatel zmenšuje, jelikož každý rok se narodí méně lidí. To je nejspíše budoucnost Filipín – máme mnoho dětí, ale méně na jednu ženu, než tomu bylo v roce 1970. Tedy když analyzujeme problémy v Evropě jako situaci sociálního zabezpečení, ekonomiku, více výdajů na penze atd., tak Filipíny budou mít méně dětí, méně náboženských povolání, a proto se snažíme povzbuzovat lidi ke štědrosti, aby žili lépe svou víru.
Jednou byl filipínský režiser dotázan, jaká je budoucnost filipínského filmu, a on odpověděl, že to je, jako se ptát na budoucnost Filipín. Jaká tedy ještě může být?
Ekonomice se prý daří, velké korporace z toho profitují, ale běžní lidé jsou stále chudí. Doufejme, že v budoucnu se projeví příznivá ekonomická situace i mezi obyčejnými Filipínci.
Svěcení Janem Pavlem II. a studia
Máte zajímavý profil - studoval jste medicínu na Filipínách, teologii ve Španělsku, Itálii, poté na Národním bioetickém centru v USA, byl jste na Papežské radě pro rodinu ve Vatikánu a nyní jste rektor papežského kolegia.
Ano, to je v zásadě všechno, studoval jsem zvířata a člověka – je to racionální zvíře, jak říkají ve filozofii. Poté jsem se rozhodl stát sa knězem a vysvětil mě papež Jan Pavel II. V Manile jsem učil v semináři a pracoval jsem v bioetických výborech dvou nemocnic – tam jsem aplikoval svá studia ve skutečných situacích života a smrti.
Jak vzpomínáte na svěcení papežem Janem Pavlem II.?
Je to veliká milost, neboť nyní je světcem, takže jsem skutečně požehnaný a lidi mi vždy říkali, jaké mám štěstí. Ale je to zároveň i odpovědnost. Svoje fotografie ze svěcení mám na profilu na emailu, Facebooku, a to hlavně z toho důvodu, aby mi připomínaly, že musím být věrný svému povolání.
Jak jste zvládl všechna různá prostředí mimo Filipíny?
Během 300 let jsme byli vystaveni španělskému vlivu, tedy španělská kultura nám není cizí, poté jsme byli až do období po druhé světové válce pod vlivem USA a americké kultury. No a tady v Itálii je katolická kultura, a tak to pro mě nebylo těžké. A kdybych teď dostal možnost studovat na Slovensku nebo v jiné zemi, tak se budu muset přizpůsobit – možná je vaše země trochu chladnější [úsměv]. Ale někteří lidé žertovali, že jsem se nestal doktorem lidí nebo zvířat, ale doktorem duší.
A co se týče USA, tam je malé středisko, i když přijímají mnoho konzultantů z celého světa a radí se s nimi biskupové, protože je to think tank, vydávají hodně publikací. Byl jsem na univerzitách, kde jsem studoval rozličné obory, ale všude je stejná vážnost a profesionalita a oceňuji možnost být s různými lidi.
V Římě na univerzitě jste pracoval na zajímavém tématu. Mohl byste ho přiblížit?
Moje práce byla o ctnostech v myšlení anglického filozofa, etika Petra Geacha – jeho etiku jsem porovnal s učením sv. Tomáše Akvinského. V podstatě se shodují, že všechny ctnosti jsou navzájem spojené, a když se pokoušíte rozvíjet určité z nich, tak ostatní ctnosti se také rozvíjí a rostou. Když chcete být čestný, tak budete mít tendenci růst v lásce, sloužit lidem, protože čestnost pobývá v pravdě. Uvidíte jiné lidi, a je pravda, že jsou vašimi bratry a sestrami a také vás potřebují. A když žijete v čestnosti, stáváte se rovněž spravedlivými, jelikož spravedlnost znamená dávat každému to, co mu náleží. Když ale nežijete jistou ctnost dobře, vaše ostatní ctnosti také upadají.
Takže Peter Geach byl věřící.
Ano, a jeho manželka Elizabeth Anscombeová byla taky známá filozofka a měli spolu více dětí, které byly všechny filozofy [např. Mary Geach], takže to byla rodina filozofů. A myslím, že některé z dětí si vzaly filozofy.
Umím si představit jejich zajímavé debaty při obědě.
Museli filozofovat.
