Seznamka
Martin Horálek
Autor: archiv autora
Postní doba nám letos začala poněkud netradičně. O Popeleční středě si většinou uvědomujeme křehkost a časovou omezenost našeho pozemského bytí. Asi stovka signatářů využila symboliky tohoto dne a napsala dopis papeži Františkovi. Prostřednictvím dopisu do Vatikánu tak zároveň připomněli časovou omezenost úřadu pražskému arcibiskupovi, potažmo i některým jeho spolupracovníkům.
Signatáři dopisu, mezi kterými je třeba i jezuitský kněz, kritizují Dukův příklon k nacionalismu a ke krajní pravici, stejně jako sílící sbližování trůnu a oltáře. Jeho obhájci, mezi kterými nechyběl třeba bývalý prezident nebo mluvčí toho stávajícího, naopak vyzdvihovali prozíravost a konzistentnost kardinálových postojů. Režisér Jiří Strach v reakci na Dukovu kritiku pak sepsal veřejný gratulační list k blížícím se kardinálovým pětasedmdesátinám, v němž se nechal inspirovat přímo Pavlovskou Velepísní lásky.
O co ale vlastně v celém tom "popelečním případu" jde? Nejdříve fakta - každý biskup, pražského arcibiskupa nevyjímaje, podává po dosažení tzv. kanonického věku 75 let do rukou papeže povinnou rezignaci. Stanovuje to Kodex církevního práva a důvod je naprosto zřejmý – úřad biskupa biskupa má zastávat člověk, který je skutečně na vrcholu svých fyzických i psychických sil. Ustanovení, které mimo jiné snímá z papeže nevděčné (a z lidského hlediska prakticky neřešitelné) dilema rozhodovat o tom, který z jeho spolubratrů v biskupské službě se už ocitl za zenitem a jehož další pokračování v úřadě by bylo už jen na škodu věci. V Česku nám ostatně stačí i letmý pohled na současné osazenstvo Pražského hradu a je zcela evidentní, jak prozíravě se církev chová. Je pravda, že papež zpravidla nepřijímá kanonickou rezignaci úderem pětasedmdesátých narozenin. Drobná prodleva před jmenováním nástupce patří k dobrému bontonu a je jistou formou poděkování a vyjádřením úcty k odstupujícímu biskupovi. Ve standardních situacích (pokud nejde o státy s totalitními režimy nebo s problematickým postavením církve) nicméně toto mezidobí není nikdy vnímáno jako dlouhodobé řešení.
Jinými slovy jsme právě nyní v období, kdy je tak či tak kardinál Duka v horizontu měsíců na odchodu ze svého dosavadního úřadu. Proč se někdo v takové situaci rozhodl podrobit tak říkajíc "starého pána" konfrontační a nesmlouvavé kritice? Když je někdo na odchodu, očekával bych spíše projevy velkorysé smířlivosti, když už ne výrazy odpuštění, které by duchu postního období odpovídaly nejvíce. Stejně tak jsou ale podle mě neadekvátní některé reakce zastánců kardinála Duky. Záměrně ponechávám stranou politické aktéry, kteří v tomto případě prokázali kardinálovi službu vpravdě medvědí. Ale i osobní výpady Dukova tajemníka Milana Badala nebo správce twitterového účtu Arcibiskupství pražského, který psal o "udavačském dopisu pražské kliniky", svědčí o čemsi nezdravém.
Na závěr je třeba podotknout, že ten, nad jehož hlavou celá ta "popeleční přestřelka" probíhala, moudře mlčel. V České televizi jsme s ním ostatně o jeho odchodu a plánech do budoucna velmi otevřeně mluvili už na konci loňského roku. A z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že kardinál Duka rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by se chtěl zuby nehty držet pražské katedry nebo si neuvědomoval svá omezení plynoucí z věku. Jakkoliv nebudu prozrazovat podrobnosti z části soukromého rozhovoru, z mé zkušenosti je to právě naopak.
Ačkoliv jsme v době půstu, končit se má pozitivně. Navrhoval bych tedy, aby v pražské arcidiecézi (a možná ne jen v ní) co nejdříve vznikla modlitební iniciativa za dobrou volbu příštího arcibiskupa. To je jednak postoj zakotvený ve víře a navíc jsem přesvědčen, že je nejblíže papeži Fratiškovi, kardinálu Dukovi a chci věřit, že i všem, kteří si na Popeleční středu vyměňovali své názory.
Martin Horálek je dramaturg České televize.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
