Je tady ticho, klid. Nad „Dopisem bratru Františkovi“

Z happeningu před Arcibiskupským palácdem
Autor: Petr Zewlak Vrabec

Kdo alespoň trochu zná církevní prostředí, pochopil, že „Dopis bratru Františkovi“ nebyl psán proto, aby přímo ovlivnil rozhodování o setrvání Dominika Duky v čele pražské arcidiecéze. Není velký rozdíl v tom, jestli ho podepíše 10 nebo 100 000 věřících. Na světě bylo v roce 2016 přibližně 5237 biskupů a téměř 1,3 miliardy katolíků. Představa, že se papež do výběru pražského arcibiskupa zapojí přímo, je nereálná. I ve velmi problematických případech, jako bylo například odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, které vyvolalo na sousedním Slovensku bouřlivé reakce, trvalo tři roky, než se podařilo, dnes již zesnulému kardinálu Miloslavu Vlkovi, zprostředkovat soukromou audienci tohoto biskupa u papeže Františka. I přes soukromou audienci papež přenechal řešení jeho případu Kongregaci pro biskupy. Právě tato kongregace má hlavní vliv na to, jestli poté, co arcibiskup po dovršení 75 let nabídne svoji rezignaci, nadále setrvá v úřadu, nebo ho nahradí někdo jiný. Cíl dopisu je tak zřejmý, otevřít s blížícím se kanonickým věkem pražského primase místní diskusi o jeho dosavadním působení a rovněž o jeho politických postojích.

Dialog, který nezačal

Nejhlasitější kritici dopisu říkají, že na prvním místě bylo třeba vést s panem kardinálem dialog. Kdo sleduje situaci v české katolické církvi podrobněji, tak ví, že to nebyl první pokus, jak reagovat na působení primase a takový dialog začít. V roce 2011 vznikla tzv. Svatováclavská výzva, která kritizovala vystoupení Václava Klause při bohoslužbě na Národní Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi (výzva byla nejprve pouze soukromá, spojená s nabídkou k osobnímu setkání). V roce 2012 vznikla iniciativa Za církev sociálnější, která vystupovala proti politickému působení arcibiskupa Duky (tehdy byla demonstrace spojena s modlitbou). A dále, společenství LGBT katolíků ho v minulém roce požádalo o speciální pastorační péči pro svou komunitu. To kardinál Duka odmítl, protože podle něj jsou pro tyto věřící přístupné „všechny bohoslužby při zachování základních podmínek, které vyžaduje křesťanská etika a normy kanonického práva.“ Rozhodně nešlo o snahy pouze ze strany „církevní levice“, jak si svoji argumentaci ulehčují kritici dopisu.

Například na podzim minulého roku vyšlo číslo teologické revue Salve s názvem Obavy v církvi. To reflektovalo některá vybrané témata, která podle redakce současnou českou katolickou církev trápí, a je nutné o nich hovořit. Každému, kdo do tohoto čísla nahlédne, musí být jasné, že se jedná o velmi solidní, slušnou a věcnou snahu vést diskusi. Přesto se pan kardinál osobně odmítl diskuse nad tímto číslem v pražském kulturně-vzdělávacím centru Dominikánská 8 účastnit. Účast nedoporučil  ani jinému biskupovi, který byl pozván. Kardinálova blízká spolupracovnice Dominika Jana Bohušová jeden z článků tohoto čísla označila dokonce za denunciační. Jiný jeho blízký spolupracovník, Milan Badal, zase kardinálovi doporučil, aby přestal revue finančně podporovat, což se také stalo. (Ano, je to ten samý spolupracovník, který odmítl rozlišovat mezi islámem a islamismem. Když ho katolický kněz, profesor Tomáš Halík, za tyto krajní postoje kritizoval, tak ho Badal vyzýval ke slušnému a věcnému dialogu, načež šel sám “příkladem” a označil Halíka za abstraktního akademika, „podržtašku“ a nestyděl se o něm na Facebooku šířit lež, že čestný doktorát zakoupil Halíkovi v Oxfordu Luděk Sekyra.) Jak jinak by měla snaha o diskusi vypadat, když i takový pokus selhal?

Nerovnocenný partner

Pokud se chce církev podílet na životě současné společnosti, budou se jí vždy týkat i politické otázky. Že jsou to otázky velmi složité, dokazují bohaté historické zkušenosti. Stačí se podívat na ty nedávné. Během komunistického režimu byl stát k většině církví nepřátelský a znemožňoval jejich svobodné působení. Po Sametové revoluci bylo nutné hledat nové cesty, jak spolu budou církve a stát vycházet. Kardinál Vlk se snažil prosazovat kooperační model, přesto se brzy dostal do několika sporů, z nichž nejviditelnějším zůstal spor o katedrálu sv. Víta a majetkové vyrovnání spolu s finanční odlukou, zjednodušeně nazývané církevní restituce. Ty zdědil i jeho nástupce Dominik Duka a vyřešil je celkem rychle. Bezesporu i díky tomu, že dobře vycházel s tehdejším prezidentem Václavem Klausem.

V roce 2010 společně podepsali memorandum o katedrále a o dva roky později Klaus nepodepsal zákon o církevních restitucích, čím umožnil, aby vstoupil v platnost. Brzy bylo zřejmé, že memorandum o katedrále není z majetkového hlediska pro církev příliš výhodné, ale přesto se daná věc a její řešení daly vnímat jako snaha uklidnit spory a řešit podstatnější záležitosti. Jednostranně vstřícná gesta vůči politické moci ovšem pokračovala.

Nějakou dobu to vypadalo, že kardinál Duka sice nebude politickou moc příliš kritizovat, ale zároveň nebude ani bránit, když ji jiné hlasy z církve kritizovat budou. Jedním z příkladů může být již zmiňovaný Tomáš Halík. Vzájemné rozpory mezi nimi se objevovaly pravidelně od roku 2011. Že si Duka nepřeje, aby taková kritika vůbec zaznívala, se definitivně ukázalo v roce 2016. Tehdy inicioval vydání stanoviska ČBK, ve kterém se ČBK distancovala od kritických slov na adresu prezidenta Zemana v interview ČT24. A naopak, žádným způsobem se Halíka nezastal, když ho Zeman označil za „flanďáka“ a pseudoelitu. Nemalá část věřících si možná definitivně začala uvědomovat, že církev už nepůsobí jako rovnocenný partner, ale ztrácí svobodu a kritičnost ve vztahu k politické moci.

Když svoboda a kritičnost chybí, jsou kroky, které by za jiných okolností mohly být vnímány jen jako gesta slušnosti a vstřícnosti, politiky zneužívány. Zkusím vyjmenovat alespoň některé z nich.

Lánská bohoslužba, bojovník Ovčáček a Mynářova oslava

20. listopadu 2015 se v kostele v areálu prezidentského zámku v Lánech uskutečnila bohoslužba slavená pražským arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou za přítomnosti prezidenta republiky Miloše Zemana. Bylo to tři dny poté, co prezident Zeman vystoupil na pražském Albertově s antiislámským radikálem Martinem Konvičkou. Společné vystoupení bylo kritizováno jako nevhodný krok, který byl navíc daleko za hranou.

Okolí prezidenta začalo záměrně prezentovat již dříve připravovanou akci jako bohoslužbu „za prezidenta“. Jiří Ovčáček zdůraznil: „Jde o bohoslužbu za prezidenta a vlast.“ Tehdejší šéf hradního protokolu Jindřich Forejt zase nezapomněl upozornit, že: „Takto významná bohoslužba se v kostele uskuteční poprvé od roku 1921.“ Samotnou bohoslužbu přenášel zpravodajský web televize Nova TN.CZ. (Kolik jiných bohoslužeb od svého založení TV NOVA přenášela?) Ještě ten samý večer senátor Veleba kardinála Duku chválil v ČT24, že podpořil prezidenta. Nešlo tak tedy o to, co kardinál Duka řekl a udělal (je jistě dobré se za prezidenta modlit), ale spíš o to, co neřekl a neudělal. Pokud bylo později možné se rychle distancovat od slov Tomáše Halíka, proč nešlo podobně postupovat i v tomto případě, distancovat se od jednání prezidenta a jeho spolupracovníků? Nebyl to záměr?

Duku na podporu svých postojů využil prezident a jeho okolí ještě mnohokrát. Jiří Ovčáček se na něj například odvolával při vstupu do pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu [Pozn. red. Co přesně je to za spolek najdete vysvětleno zde.], kterou vedla Jana Bobošíková. Duka Zemana pozval na Národní svatováclavskou pouť 2016. 28. října 2016 při sporu kolem neudělení státního vyznamenání pro bývalého vězně z Osvětimi, pana Jiřího Bradyho. Sám však převzal od Miloše Zemana státní vyznamenání, což bylo opět možné vnímat jako podporu prezidentových politických postojů. V červnu minulého roku Duku přivítal na 50. narozeninách hradní kancléř Vratislav Mynář. (Narozeninová party se konala v Jižních zahradách Pražského hradu, které byly kvůli akci celý den uzavřeny.) Je rovněž známo, že Dukův osobní blahopřejný dopis prezentoval po letošních parlamentních volbách Tomio Okamura jako důkaz o tzv. společných hodnotách. Připomeňme, že už v roce 2014 (!) Okamura popíral, že byl v koncentračním táboře v Letech někdo zabit. Ani v jednom z těchto případů se Duka od pokleslé a lživé interpretace politiků a jejich okolí výrazněji nedistancoval.

Duka znovu 2018

„Dopis bratru Františkovi“ vyvolal také řadu reakcí na podporu pana kardinála. Kdybych chtěl být hodně jízlivý, napíšu, že mít „podporovatele“, kteří za tak krátký čas dokázali potvrdit všechny zmiňované výtky, je skoro zázrak. Dopis kritizuje, že se Duka až příliš sbližuje s politiky a hraje na národní a nacionální strunu. První, kdo se ozval na Dukovu obranu, byli politici a představitelé zmiňovaných proudů.

Není bez zajímavosti, že Institut Václava Klause se kritizovaného kardinála s lehkostí sobě vlastní zastal: „Cítí odpovědnost za svůj národ a právem se obává umělého vytváření muslimských minorit masovou migrací. Není bezvěrec, heretik ani neomarxistický sociální inženýr. Proto některým neomarxistickým a novolevičáckým jedincům tolik vadí, proto ho udávají do ciziny, proto všechna ta nenávist.“ Ano, je to ten samý Václav Klaus, který církev přirovnal ke spolku a současný papež je podle něj „falešný, jeho gesta prázdná“. Klaus text přirovnal také k tzv. „Dopisu pragováků“ z roku 1968. Chce tak papeže Františka srovnávat s Brežněvem? Bojí se, že k nám pošle tanky?

Dopis na podporu pana kardinála sepsal také europoslanec Zdechovský a podepsali ho brzy i další politici, například neúspěšný prezidentský kandidát Realistů Jiří Hynek. Duky se dokonce nepřímo zastal i bývalý komunistický senátor Doubrava na ruském propagandistickém serveru Sputnik.

Korunu všemu nasadil znovuzvolený prezident Miloš Zeman, který sám sebe označuje za ateistu a využívá každé příležitosti, aby populisticky využil téma církevních restitucí. Do portfolia jeho neuvěřitelných výroků patří i to, že sv. Václava označil za kolaboranta a o sv. Pavlovi řekl, že „z*urvil evangelia“ (Reflex č. 31/2011). Prohlásil totiž, že se osobně za Duku přimluví u papeže, protože Duka je „vlastenec“. Proč by měl prezident do tohoto procesu zasahovat? A opravdu je nejdůležitější vlastností pro hlásání evangelia být vlastenec?

Přicházení a odcházení

Dopisu by se dalo jistě mnohé vytknout. Sám bych chtěl zdůraznit jednu pozitivní věc. Většinu signatářů tvoří studenti a mladí lidé. Mladé generaci není lhostejné, co se v církvi děje, přistupují k jejímu životu aktivně, je vidět, že víru berou vážně. Hledají nové možnosti, jak se do diskuse o její podobě zapojit, kladou promyšlené, poučené otázky. To je v době, kdy mají stovky jiných příležitostí víru i církev vyměnit za nějakou lákavější a jednodušší nabídku, dobrá zpráva.

Je zajímavé, že v okamžiku, kdy se u nás dopis objevil, podepsal papež František (12. února) dokument s názvem „Učit se odcházení“, který se věnuje zřeknutí se úřadu v případech, které podléhají papežskému jmenování. Podle něj nemá být setrvání v úřadu chápáno jako „privilegium, osobní triumf či projev přízně, k němuž by zavazovalo přátelství či blízkost, ani jako vděčnost za poskytované služby“, nýbrž má být posuzováno v rámci „společného dobra církve“.

Je spíš pravděpodobnější, že papež František Dukovo působení v čele nejvýznamnější české diecéze ještě o nějakou dobu prodlouží. A možná právě to bude „společné dobro“ a nová příležitost o některých otázkách znovu a o něco klidněji diskutovat. Hledejme k tomu příležitosti.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.