Pět let s emeritním papežem

Ilustrační foto
Autor: www.thepapalvisit.org.uk / M. Mazur

Kauza kolem částečně zveřejněného dopisu emeritního papeže Benedikta XVI. je jen dalším dokladem, že neobvyklá změna na papežském stolci, která proběhla před pěti lety, stále budí emoce.

Cenzurovaný dopis Benedikta XVI.?

Den před pětiletým výročím zvolení papeže Františka, tj. 12. března 2018, představil Dario Edoardo Vigano, prefekt Sekretariátu pro sdělovací prostředky, sérii 11 drobných svazků o teologii papeže Františka. Při té příležitosti citoval pasáže z dopisu emeritního papeže Benedikta XVI., kterým reagoval na Viganovu prosbu o napsání stručného a hutného teologického komentáře k této edici. Emeritní papež to odmítnul s odůvodněním, že vždy psal a vyjadřoval se jen o knihách, které skutečně přečetl. Z fyzických důvodů a s ohledem na jiné závazky toho není v tomto případě v nejbližší době schopen. Média z citovaného listu uváděla především pasáž, ve které emeritní papež ocenil vydání těchto textů a zdůraznil kontinuitu mezi oběma pontifikáty:

„Těší mne tato iniciativa, která chce oponovat a reagovat na hloupý předsudek, podle něhož je papež František údajně pouhým praktikem, jemuž schází větší teologická a filosofická formace, zatímco já mám být pouhým teoretikem teologie, který jen málo chápe konkrétní život dnešního křesťana. Útlé svazky právem ukazují, že papež František je člověkem hluboké filosofické a teologické formace, a proto napomáhají zahlédnout vnitřní kontinuitu mezi oběma pontifikáty, navzdory všem rozdílům ve stylu a temperamentu.“ (Cituji podle překladu později zveřejněného plného textu dopisu českou redakcí Vatikánského rozhlasu.)

Tato pasáž byla rovněž čitelná z fotografie dopisu, kterou vatikánské tiskové středisko zveřejnilo. Začátek vysvětlení, že emeritní papež texty nečetl, které Vigano na tiskové konferenci citoval, již bylo na fotografii první strany dopisu rozmazané. Celá druhá strana dopisu byla zakrytá. To vzbudilo pozornost médií a agentura Associated Press obvinila Vatikán z manipulace s fotografií do takové míry, že údajně zkreslil smysl způsobem příčícím se zásadám žurnalistiky. Z původně zamýšleného záměru, kterým mělo být odmítnutí tezím o napětí mezi emeritním a současným papežem, nakonec vznikla kauza, o které informovala většina světových médií. Vatikán podle tvrzení médií údajně manipuloval s dopisem emeritního papeže ve prospěch papeže současného.

Výtky emeritního papeže vůči některým autorům

Vatikán poté zveřejnil celý text dopisu emeritního papeže, z něhož je zřejmé, že necitovaná a zakrytá pasáž se ve skutečnosti netýkala vztahu k papeži Františkovi, ale Benediktových výhrad k jednomu z autorů edice, konkrétně vůči německému emeritnímu profesorovi katolické dogmatiky v Münsteru (1971–1982) a v Tübingen (1982–1997) Peteru Hünermannovi (nar. 1929). Podle emeritního papeže stál Hünermann v čele protipapežských iniciativ a významně se podílel na vydání tzv. Kolínského prohlášení. Je zřejmé, že necitování této pasáže bylo myšleno mnohem více ve prospěch emeritního papeže, který i pět let po odchodu z úřadu nezapomněl na své kritiky.

Jak v reakci na toto vyjádření upozornil historik Massimo Faggioli, který v Tübingen  studoval, profesor Hünermann není žádným liberálem, prostě má jen jiné názory než měl Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Český čtenář si může přečíst např. Hünermannův kritický teologický rozbor apoštolského listu Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis o kněžském svěcení vyhrazeném jen pro muže z roku 1994 (v Teologických textech 1994) nebo jeho reakci na odsouzení knih Jona Sobrina Kongregací pro nauku víry z roku 2007 (v Getsemanech 2007, č. 5). Kromě řady teologicky fundovaných kritických vyjádření k aktuálnímu dění byl Hünermann jedním z hlavních vydavatelů pětisvazkového komentáře dokumentů II. vatikánského koncilu z let 2004–2005.

O co šlo v tzv. Kolínském prohlášení z roku 1989

Peter Hünermann byl skutečně jedním z autorů tzv. Kolínského prohlášení, které v lednu 1989 sestavilo několik katolických teologů, ke kterým se jich později připojilo více než 200. Impulsem pro sepsání prohlášení bylo papežské prosazení volby kardinála Joachima Meisnera (1933–2017) arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem, což bylo pomyslnou poslední kapkou, kterou přetekl pohár. Prohlášení se týkalo tří problematických okruhů: kromě způsobu jmenování biskupů teologové kritizovali praxi udílení církevního souhlasu k učitelské činnosti (resp. jeho zneužívání jako disciplinárního nástroje v souvislosti s novými texty vyznání víry a přísahy věrnosti při převzetí úřadu zastávaného jménem církve, které byly publikovány v lednu 1989) a tendenci k neúměrnému rozšiřování učitelské pravomoci papeže (především v souvislosti se zdůrazňováním závaznosti encykliky Humanae Vitae z roku 1968, což se stalo v roce 1988 při příležitosti 20. výročí jejího vydání).

Fotografii dopisu bývalého papeže Benedikta XVI
Autor: AP

Ohlas Kolínského prohlášení byl velký a přesáhl hranice německy mluvících zemí. Kromě překladů vznikaly další podobné výzvy. Pro zajímavost dodávám, že odlišnou situaci ve světě za tehdejší „železnou oponou“ ilustrovala kritická reakce od českého teologa Josefa Zvěřiny (1913–1990), který k tématu biskupských jmenování na základě zkušeností s dlouholetou absencí biskupů a se složitým zápasem o jejich jmenování uvedl: „My bychom byli velmi šťastní, kdyby nám papež jmenoval biskupy sám.“ V Evropě přispěl tento protest teologů k vědomí sounáležitosti a k založení Evropské společnosti pro katolickou teologii (v roce 1989) s národními sekcemi (českou založil v roce 1990 Oto Mádr). Na druhou stranu Kolínské prohlášení vedlo k určitému prohloubení nedůvěry mezi některými katolickými teology a hierarchií, resp. Vatikánem. Ti, kdo prohlášení podpořili, nepřicházeli pro Vatikán v úvahu jako kandidáti na biskupa nebo ani jako rádci oficiálních biskupských komisí.

V té souvislosti bývá uváděn např. tübingenský profesor dogmatické teologie Walter Kasper (nar. 1933), který se od prohlášení veřejně distancoval a v dubnu 1989 byl zvolen a papežem potvrzen ve funkci biskupa diecéze Rottenburg-Stuttgart (v roce 2001 jmenován kardinálem, v letech 2001–2010 stál v čele Papežské rady pro jednotu křesťanů). V té době byl předsedou německé (do roku 1990 západoněmecké) biskupské konference nedávno zesnulý biskup a později kardinál Karl Lehmann (1936–2018, mohučským biskupem 1983-2016, v čele biskupské konference 1987–2008, kardinálem jmenován 2001). V jednáních před zvolením Meisnera hájil právo kolínské kapituly na svobodnou volbu. V reakci na Kolínské prohlášení odmítl „nesprávná obvinění papeže“ a vyučující teologie vyzval, aby místo jednostranných prohlášení usilovali o vyjasnění otázek „poctivým dialogem“. Přesto oba, Kasper i Lehmann, patřili k oponentům kardinála Josepha Ratzingera (tj. pozdějšího papeže Benedikta XVI.) a kardinála Joachima Meisnera, kterému Vatikán naslouchal více než zvolenému předsedovi německé biskupské konference Lehmannovi. Zatímco Lehmann byl do jejího čela zvolen opakovaně v letech 1987, 1993, 1999 a 2005, kardinálu Meisnerovi se to přes vyvinuté úsilí nepodařilo ani jednou. Z mnoha případů názorových neshod je možné zmínit vatikánské zamítnutí návrhu na řešení situace rozvedených a znovusezdaných, který již v roce 1993 předložili ve svém společném pastýřském listu biskupové Walter Kasper, Karl Lehmann a Oskar Saier.

Přes vnitřní kontinuitu jsou zřejmé i změny

Emeritní papež má nepochybně pravdu, když ve svém dopise píše o „vnitřní kontinuitě mezi dvěma pontifikáty“. Ta je zřejmá z řady vyjádření papeže Františka, mimo jiné např. těch, které se týkají vztahu katolické církve k mezináboženskému dialogu. Zveřejnění celého dopisu však odhaluje i rozdíly, ke kterým patří například odlišný způsob přístupu k vlastním kritikům. Zatímco emeritní papež vyjadřuje údiv nad tím, že kriticky se vyjadřující teolog dostal prostor v publikaci vydané Vatikánem, úřadující papež opakovaně vyzývá k upřímnému vyslovení také kritických námitek. Tento hlas papeže Františka zazněl před zasedáním první biskupské synody v roce 2014, kdy reagoval na mentalitu mlčení, která byla důsledkem přístupu ke kritikům za jeho předchůdců:

„Základní všeobecnou podmínkou je mluvit jasně. Nikdo ať neříká: „To nelze říci, budou si o mně myslet to či ono…“ Všechno je třeba říci s odhodláním. Po poslední konzistoři, na které se mluvilo o rodině, mi jeden kardinál napsal: škoda, že někteří kardinálové nemají odvahu říci některé věci kvůli papeži, protože si patrně myslí, že papež je jiného názoru. Takto to nejde, toto není synodalita, protože je třeba říci všechno, o čem v Pánu cítíme potřebu mluvit: bez lidských ohledů, nebojácně. A zároveň je třeba pokorně naslouchat a s otevřeným srdcem přijímat, co říkají bratři. Těmito dvěma postoji se uskutečňuje synodalita.“ (Úvodní promluva papeže na zasedání biskupské synody, 6. října 2014).

Nový úřad emeritního papeže

Pozornost, kterou vzbudila údajná manipulace s dopisem emeritního papeže, je kromě přehnané pozornosti věnované papežskému úřadu důsledkem nové historické situace. Rozhodnutí papeže Benedikta XVI. dobrovolně odstoupit ze svého úřadu podle vyjádření papeže Františka otevřelo bránu k vytvoření nového úřadu emeritních papežů. Podobně jako se stala běžnou praxí existence emeritních biskupů, tak v budoucnosti mohou být možná dva nebo tři emeritní papežové, uvedl v červnu 2016 v odpovědi během tiskové konference na palubě letadla cestou z Arménie. V odpovědi zároveň uvedl, že existuje pouze jeden papež.

Peter Hünermann
Autor: KNA

Kolem rezignace papeže Benedikta XVI. se vyrojila celá řada mýtů a spekulací o vynucené nebo neplatné rezignaci, přestože on sám opakovaně zdůraznil, že se jednalo o vědomé a svobodné rozhodnutí (např. při oznámení rezignace kardinálům 11. února 2013 nebo při generální audienci 13. února 2013). Při rozloučení s kardinály 28. února 2013 slíbil budoucímu papeži „svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“ K okolnostem své rezignace se blíže vyjádřil v knižním rozhovoru s Peterem Seewaldem s názvem „Poslední rozhovory“, vydané v září 2016 (český překlad vydal Barrister & Principal v roce 2017).

Rozhodnutí odstoupit v papeži zrálo delší dobu. Již v létě roku 2010 při rozhovoru s Peterem Seewaldem uvedl, že papež má právo, ba dokonce povinnost odstoupit, když „dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu“. Cesta do Mexika a na Kubu v březnu 2012 Benedikta XVI. velmi vyčerpala a lékař mu řekl, že již nesmí letět přes Atlantik. Jenže na příští rok byly naplánované Světové dny mládeže v Rio de Janeiru, které byly přesunuty z roku 2014 na rok 2013 s ohledem na fotbalové mistrovství světa. Rozhodnutí odstoupit v něm uzrálo během léta 2012. Původně zamýšlel odstoupit již v prosinci 2012, ale nakonec se rozhodl oznámení uskutečnit v pondělí 11. února 2013, na svátek Panny Marie Lurdské. Oznámení bylo úmyslně načasováno na den, kdy členům kurie začínala týdenní postní duchovní cvičení, čas mlčení, naslouchání a modlitby. Kurii tak bylo umožněno, aby tuto zprávu mohla přijmout a zpracovat. „Zpětně se mi to zdá dokonce ještě lepší, než jsem si dříve uvědomoval,“ ocenil emeritní papež toto načasování. Volbu argentinského kardinála Jorge Maria Bergoglia (nar. 1936) papežem neočekával, ale po jeho prvních veřejných vystoupeních měl z této volby radost a byl šťastný. Rovněž změnu stylu, kterou papež František přinesl, označil za dobrou. Např. v rozhovoru z podzimu 2015 vyjádřil emeritní papež přesvědčení, že stále větší důraz na pojem Božího milosrdenství považuje za znamení času: „Papež František se nachází plně v této linii. Jeho pastorační praxe se vyjadřuje právě tím, že k nám nepřetržitě promlouvá o Božím milosrdenství.“ (český překlad rozhovoru).

Největší příspěvek k nauce o církvi

Zřejmě měl pravdu americký teolog Joseph Komonchak, když napsal, že rozhodnutí Benedikta XVI. dobrovolně odstoupit se zřejmě stane jeho největším příspěvkem k nauce o církvi (eklesiologii). Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Josef Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci II. vatikánského koncilu, napsal řadu knih (jeho sebrané spisy jsou v nakladatelství Herder plánované na 16 dílů, z nichž některé mají více svazků) a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Jeho dva předchůdci, Pavel VI. a Jan Pavel II., o rezignaci vážně uvažovali. S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (opakovaně o ní uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš „protrpěl“), navíc se obával o osud církve polarizované po II. vatikánském koncilu. Jan Pavel II. zřejmě toužil dovést katolickou církev do nového tisíciletí, pak už vhodný čas pro rezignaci promeškal. Mýtus o papeži, který přes svoji těžkou nemoc stále řídí církev, vyhovoval spíše jeho okolí. Je možné, že nejenom teologická erudice, ale i zkušenost se situací v kurii v době nemocného předchůdce, hrála roli při rozhodnutí Benedikta XVI. odstoupit. 

Jak ukázala kauza kolem dopisu emeritního papeže, zvyká si katolická církev na novou skutečnost spojenou s existencí emeritního papeže pomalu. Vzhledem k tomu, že současný papež uvedl, že až přijde vhodný čas, udělá totéž, co jeho předchůdce, měli bychom si na tuto situaci zvykat. V rozhovoru pro mexickou televizi v březnu 2015 papež František uvedl: „Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit... Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“.

Autor je členem římskokatolické církve a odborným asistentem na Ekumenickém institutu ETF UK. Vyučuje Dějiny křesťanství a Ekumenickou eklesiologii na bakalářském oboru Teologie křesťanských tradic (více informací o studiu viz https://www.iespraha.cz/ ). Přihlášky ke studiu je možné podat do 31. března 2018.